Synodalita církevního společenství však musí korespondovat s církevní strukturou, která upravuje především vztahy mezi její všeobecností a mnohostí . Jedna Kristova církev je sice univerzálním společenstvím, zpřítomňuje se však a uskutečňuje v různých osobách, skupinách, v různých dobách a na různých místech. Mezi těmito mnohými projevy přítomnosti jediné Kristovy církve se už od apoštolské doby nacházejí takzvané partikulární církve , v nichž se zpřítomňuje všeobecná církev všemi svými podstatnými prvky, také svou partikulární synodalitou.
Abychom pochopili pravý smysl obdobného použití pojmu společenství na partikulární církev, je nutné si především uvědomit, že existuje v církvi zvláštní vzájemná niternost: v každé partikulární církvi se uskutečňuje a zpřítomňuje celá jedna svatá katolická apoštolská církev Kristova a naopak. Proto univerzální církev nemůže být chápána pouze jako suma partikulárních církví ani pouze jako jejich federace. Dějiny nás poučují: když místní církev hledala vlastní samostatnost, oslabila tak reálné společenství s církví univerzální, se svým živým a viditelným středem, oslabila rovněž svou vnitřní jednotu a vystavila se nebezpečí ztráty vlastní svobody ohrožené různými zotročujícími a vykořisťujícími silami. Jestliže se však na druhou stranu se jednota chápala jako pouhá uniformita, ztrácely místní církve svou původnost a vnitřní sílu.
Univerzální církev není výsledkem společenství místních církví, ale ve svém tajemství předchází každou jednotlivou místní církev. Církev předchází dokonce Boží stvoření (EV 13/1788). Jako matka pak rodí místní církve jako dcery a v nich se uskutečňuje. Je matkou, a ne výsledkem místních církví. V čase se církev projevuje ve dnech Letnic ve společenství kolem Marie a dvanácti apoštolů, zástupců jediné církve a budoucích zakladatelů místních církví ve světě. Proto dnes církev mluví všemi jazyky. Různé místní církve jsou rozličnými údy jediného Kristova Těla - jediné církve.
Proto každý věřící se svým křtem bezprostředně včleňuje jak do církve všeobecné, tak do jejího místního společenství, farnosti či diecéze. Tedy univerzální společenství věřících a společenství církví nejsou důsledkem jedna druhých, ale jsou toutéž skutečností viděnou v různých perspektivách.
V této rozmanitosti a mnohovrstevnosti se všeobecnost církve projevuje jak pevnou jednotou, tak pokračujícím rozrůzňováním (diverzifikací, EV 13/1790), vznikem a růstem místních církví, což je velmi důležitým směrem jejího rozvoje. Místní církve však nezůstávají charakterově totožné: získávají vlastní charakter, který nejenže neruší jednotu a všeobecnost církve, nýbrž ji dotváří. Církevní společenství není tedy jednobarevné, nýbrž má mozaikovitý charakter. Tato jejich různorodost se také projevuje jak v různosti a růstu služeb, charismat, životních forem a apoštolátu uvnitř každé partikulární církve, tak v růstu různosti liturgických a kulturních tradic. Taková jednota, která této různorodosti nepřekáží, naopak ji podporuje, se neruší, nýbrž se obohacuje. To je prvořadý úkol nejen papežův a každého biskupa, ale všech věřících v církvi, protože všichni jsou povoláni tuto jednotu v rozmanitosti vytvářet a respektovat především láskou, která je její dokonalou vazbou .
Po II. vatikánském koncilu se podstatně zrychlilo uskutečnění a rozrůznění synodality církevního společenství v tomto smyslu. Ta se nadále rozvíjí odlišnými, ale souběžnými způsoby v západní a východní tradici. Papež Jan Pavel II. příkladně a vytrvale uskutečňuje synodalitu zejména svoláváním biskupských synod s kontinentálním i mezikontinentálním charakterem, které mají pojmenovat zvláštní povahu svých církví. V patriarchátech, větších arcibiskupstvích a metropolích vlastního práva východních církví dnes vznikají biskupské a stálé synody , rady a svolávají se sněmy . Existují i smíšené meziobřadové sněmy katolické hierarchie . V západní církvi vznikají biskupské konference , jimž přísluší svolávat plenární sněmy ve svých územích – regionech (kán 433 CIC) či v místních církvích , které se mohou vytvořit z několika provincií. Kritéria k jejich vzniku jsou správní a inkulturační (CHD 39-41; 23.1; EV 9/1699-1709). Takovým regionem neboli oblastí může být u nás společenství katolíků v naší republice. Církevní provincie vznikají na návrh biskupů spojením několika diecézí, kterých se to týká (kán 431§3 CIC). Provincie také patří k původní struktuře společenství církve jako k základní buňce místního společenství církví (communio ecclesiarum) . Naše církev má provincie dvě – českou a moravskou. Metropolité pak ve svých provinciích svolávají provinční sněmy. Diecézní společenství jsou podle prastaré tradice partikulárními církvemi s biskupem v čele. Katolická církev má v České republice osm diecézí římskokatolického a exarchát byzantsko-slovanského obřadu. Na úrovni místní církve je tedy biskupství centrem a farnosti jsou jeho buňkami. Už za rané historie církve se však těžiště zážitku společenství přesunulo na farnosti a diecézní společenství se spíše rozrůznilo ve svých farních společenstvích.
Faráři jsou povzbuzováni, aby organizovali různá shromáždění, poutě, a setkání, vytvářeli instituce ve farním společenství - rady a malé zájmové skupinky. Zejména mají pečovat o rodinná společenství. Při těchto příležitostech se také projednávají i otázky farnosti. Někde se podílíme na správě své farnosti ve farní, ekonomické či pastorační radě. Ve všech těchto společenstvích a institucích na všech úrovních je zapotřebí pěstovat vzájemný respekt, radostný dialog, což je předpokladem pro vytváření synodality církevního společenství.
Jen synodalitou se tedy dá pozitivně vysvětlit různost podmínek a funkcí v místních církvích v jednotě církve samé a ve světě. Uspořádání církve se proto musí zakládat na synodalitě . Ta je v církvi nezbytná také proto, aby si mohla rozvinout svůj vztah k minulosti, k budoucnosti, své vlastní řízení, vnitřní i vnější vztahy ke světu, svou službu i ochranu.
Synodalita církve se neodbývá jen v nějaké skupině aktivistů, jež se sejdou na nějakém místě, aby rozvíjeli život církve. Církev, to není jenom zástup těch, kdo se sejdou v neděli ke slavení eucharistie. Konečně – církev je víc než papež, biskupové, nositelé svátostného poslání. Všichni jmenovaní přísluší k církvi, ale okruh spolupřebývajících (compagnia) , do něhož vstupujeme se svou vírou, sahá dále – přes hranici smrti. Patří do ní všichni světci od Ábela a Abraháma a všech svědků naděje ve Starém Zákoně přes všechny světce až podnes. Patří k ní všichni neznámí a nejmenovaní, neboť ty o jejich víře víš, patří k ní lidé ze všech míst a ze všech časů, jejichž srdce se v naději a lásce upíná ke Kristu, který vede naši víru od počátku až do cíle. O jejich a naší cestě proto nemohou rozhodovat nahodilé většiny, jež se tu a tam mohou vytvořit. Tito světci jsou pravou určující většinou, podle níž se řídíme .
Demokracie v církvi znamená přiznat hlasovací právo v současné generaci křesťanů těm generacím, které před námi věřily, doufaly, milovali a trpěly . Většina v církvi nemůže být nikdy pouze synchronní – současná, ale vždy a zásadně diachronní - dějinná, neboť svatí všech dob žijí a tvoří opravdovou církev .
Církev je proto synodální ve své přirozenosti i nadpřirozenosti, a tak její synodalita musí být v souladu jak se svými proměnnými historickými formami, tak se současnou kolegialitou biskupů a se spoluodpovědností všech věřících (žijících i zemřelých) za církev. Synodalita musí tak obsahovat totiž všechny zakládající prvky církve;
· věčný (společenství s Bohem v Božím slovu, ve svátostech, zejména v eucharistii a ve společné modlitbě, společenství s nebeskou církví);
· diachronní (jednota společenství s historickou církví, tzn. kontinuitu v tradici);
· synchronní – jednota společenství se současnou univerzální církví; s jejím aspektem rozhodovacím - deliberativním (jednota se společenstvím biskupů, kteří jedině mají v církevním společenství pravomoc), tak s aspektem poradním – konzultativním (jednota s aktuálním dialogickým a komunikativním společenstvím).
Protože je synodalita prvkem církve viditelné i neviditelné, musí se konkretizovat a projevovat jak duchovně, tak viditelně. Místní ecclesia se stává viditelnou teprve tehdy, když se pod předsednictvím biskupa (či papeže v případě společenství všech místních církví) shromažďuje k dialogu s Božím slovem a mezi sebou navzájem ve shodě či smíření s minulostí, přítomností i danou perspektivou.
V analogickém smyslu místní katolická církev v České republice se projevuje jako jedno organizované a pravomocné společenství (oblast) partikulárních církví - diecézí v našem státě jedině tehdy, když se její biskupové společně s kněžími a laiky shromažďují k tomuto strukturálnímu dialogu a rozhodování a tak uskutečňují její synodalitu. To je u nás možné docílit jedině sněmovním procesem zahájeným a řízeným biskupskou konferencí a projevujícím se v plné míře v plenárním sněmu. Je tedy zřejmé, že v tomto smyslu je dnes sněmovní proces neodlučitelnou a ustavující podmínkou života a formace naší církve jako celku, protože jenom tím se plně projevuje .
Viditelnou institucionální podobu synodality mají také církevní sborové orgány, které jsou nebo mohou být zdrojem práva (colegialitas effectiva) a zároveň uskutečňují vzájemné vztahy kolegiality, solidarity a spolupráce (colegialitas affectiva) ; mají povahu jak stálou, tak příležitostnou. Stálé orgány se svolávají pravidelně a příležitostné jen tehdy, je-li k tomu nějaký důvod. Od těchto institucí je nutné odlišit různá neprávotvorná shromáždění, která vykazují jen některé (zpravidla emotivní) aspekty synodality církve. I o těch je nutno se zmínit, neboť některé hrají významnou roli v synodálním životě církve. Jsou to ekumenické bohoslužby a organizace, světová a regionální setkání, dnes jsou zejména výrazná setkání mládežnická, poutě, sjezdy, konference a sympozia, katolické dny. Na úrovni diecéze jsou to pak kněžské dny, vikariátní konference a další různá diecézní setkání.
Synodalita je ustavující prvek církve, kde se musí uplatňovat oba principy - jak rozhodovací, tak poradní. Proto se v praxi vyvinuly i dvě úrovně normotvorné synodality: biskupská - založená pouze na rozhodovacím principu a představovaná biskupskými sněmy (ekumenický koncil, biskupský synod, biskupská konference), a koncilová - založená na obou principech a reprezentovaná plenárními (patriarchálními), provinčními (metropolitními) a diecézními (eparchiálními) sněmy, kterých se účastní také ostatní věřící vybavení právem poradního hlasu a slova a reprezentující společenství věřících - communio fidelium.
Tato reprezentace církve se nesmí stát nějakým klubem, žádnou stranou ani druhem náboženského státu ve státě, ale tělem, Kristovým tělem a tak nesmí být vytvářena námi, ale musí být budována Kristem samým. Přirozeně existuje mnohé, co musíme sami v církvi uzpůsobovat, protože zasahuje hluboko do zcela praktických lidských záležitostí. Čím více však toho v církvi konáme, tím více se stává neútulnou, neboť všechno lidské konání je omezené a není v souladu s jiným lidským počínáním. Církev se stává tím více domovem srdce pro lidi, čím víc nasloucháme Kristu a čím víc je v ní ústřední to, co od něj přichází .
|
