V roce 1964 biskupové odhlasovali dokument II. vatikánského koncilu O pastýřské službě biskupů, kde jsou místní církve vybízeny k oživení myšlenky pořádat sněmy a synody podle vzoru prvotní církve. Protože koncilní učení mohlo být stanoveno jen všeobecně, mělo být uplatněno na domácí poměry, a proto koncil vyzval místní církevní společenství, aby dopracovala jeho závěry podle svých podmínek (GS 91) na svých sněmech a synodách.
Proto se v celém světě, zejména v Evropě, vzedmul duch synodality. Zahájil ho vlastně už sám Pavel VI., který svolal v roce 1967 do Říma světovou biskupskou synodu trvající dva roky. Od té doby je svolávána biskupská synoda jednou za tři až čtyři roky . Zároveň se světovou biskupskou synodou se v Římě pořádal v říjnu 1967 světový kongres laického apoštolátu se 3 000 účastníky. Tak dodal naději a odvahu všem místním církvím k synodálnímu řešení nahromaděných problémů v církvi a ve světě.
Koncilová výzva k pořádání plenárních sněmů však nemohla hned obnovit vlnu pořádání tohoto typu koncilů ve světě. Bylo to dané hned po koncilu tím, že neexistovala nová právní úprava svolávání plenárních a provinčních koncilů. Ještě 18 let po koncilu až do roku 1983 platilo právo podle kodexu z roku 1917, které však bylo fakticky suspendováno koncilovými usneseními ve věci svolávání plenárních a provinčních sněmů, a to významně: ve věci svolávacího subjektu a účastníků sněmů. Plenární koncily, které nyní měly být svolávány biskupskými konferencemi, však v mnohých zemích nebyly ani ustanoveny či schváleny. Nebylo také zřejmé, kdo může být nyní na sněm pozván a s jakou kompetencí. Proto se téměř 30 let na celém světě nesvolal jediný právoplatný plenární sněm .
I když chyběla právní úprava partikulárních sněmů byli někteří horlivci, zejména v Evropě, netrpěliví, a tak se svolávala velká a viditelná, ale nepravomocná shromáždění, která si někdy na legitimitu více či méně činila nárok. Když však konečně nový kodex vyšel, bylo synodální nadšení pro svolávání plenárních sněmů v západní Evropě už vesměs vyčerpáno.
Holandský pastorální koncil (1966-1969) vzbudil na jedné straně pozornost, ba pohoršení, a na straně druhé naději svou nevázanou formou. Vyslovené požadavky svěcení ženatých mužů na kněze a dobrovolnosti celibátu svěcených kněží odsoudil v roce 1970 papež Pavel VI. Tento koncil ani neměl v úmyslu být pravomocným shromážděním, byl však užitečnou příležitostí k výměně názorů a porad.
Ústřední komise německých katolíků a Svaz katolické pracující mládeže nechtěl zůstat pozadu a požadovaly, aby němečtí biskupové svolali německý koncil. Ti vytvořili nejprve studijní skupinu, která konstatovala, že není možno svolat ani pravomocný plenární koncil podle starého kanonického práva z roku 1917, ani pravomocný plenární sněm podle závěrů II. vatikánského koncilu, protože ho ještě v té době neupravoval nový církevní zákoník, který vyšel teprve 1983. Tak se německá biskupská konference rozhodla svolat tzv. společnou synodu německých diecézí , jež však neměla ani nemohla mít právní závaznost. Byla to vlastně celoněmecká pastorální synoda. Kvůli železné oponě souběžně zasedala odděleně v západním, tak ve východním Německu. Stanovy byly schváleny Apoštolským stolcem. V roce 1970 vydali němečtí biskupové k synodě pastýřský list. Na synodě se měli podílet všichni katolíci, a proto byl vstupní dotazník k situaci víry a církve rozšířen v 21 milionech exemplářů, a na něj odpovědělo 4,5 milionu věřících. Sociologové náboženství byli nadšeni. V letních měsících proběhly volby do sněmu. Všude se zakládaly synodální úřady, obdoba našich sněmovních kroužků.
Přípravná komise určila jako místo sněmu v západním Německu katedrálu ve Würzburgu a pro východní Německo katedrálu v Drážďanech. Jednací řád silně ovlivnila nezávislá tzv. pracovní společnost Synoda .
V roce 1971 už zasedalo ustanovující shromáždění, kterého se s rozhodujícím hlasem účastnilo 58 biskupů, 88 kněží, 30 řeholníků a řeholnic a 141 laiků, dohromady tedy více než 300 účastníků. Dále se jako pozorovatelé účastnili zástupci nekatolických církví a 130 zástupců médií. Sněm měl dále ústřední komisi, která koordinovala práci právního výboru, a deset odborných komisí , kde mohli pracovat také nekatolíci. Byl schválen katalog témat: původních 50 předloh bylo redukováno na 34 a později na 15. Po sedmi několikadenních plenárních shromážděních byl sněm v roce 1975 zakončen.
I když závěry obou německých paralelních sněmů neměly pro jednotlivá biskupství právní závaznost, byly přesto Římem schváleny jako doporučení. Výsledkem bylo schválení 18 dokumentů ve svazku o 370 stranách , který se stal základní pastorální směrnicí pro celou německou církev. Sněm však slavil další úspěchy: zážitek společenství, cvičení se v synodalitě, překonání polarizace v církvi, velký vliv na nový církevní kodex, především v kodifikaci organizace sněmů. Plenární sněmy už nesvolává papežský legát, ale biskupská konference, a ta také určuje jednací řád a věci k projednání a volí předsedu; na sněm je možno pozvat také laiky včetně žen a neomezený počet hostí. Dalším pozitivním plodem německého sněmu byla možnost svolávání nezávazných pastorálních synod, které dnes nepotřebují schválení Apoštolského stolce, a duchovní obnova celé německé církve podle II. vatikánského koncilu, zejména ve spoluodpovědnosti laiků za církev. Přesto Řím neschválil některá vóta jako kázání laiků při mši svaté a svěcení ženatých na kněze (viri probati).
V Rakousku už v roce 1965 navrhoval kardinál König svolat národní koncil, ale rakouská biskupská konference s tím nesouhlasila. Vídeňské církevní shromáždění v roce 1967 však pomocí dotazníku navodilo dobrou atmosféru a pozitivní veřejné mínění k přípravě paralelních diecézních synod. Tento sněmovní proces proběhl v létech 1973-74 .
V létech 1969 až 1973 byly ve Švýcarsku svolány paralelní diecézní synody, které se navzájem informovaly a koordinovaly svou činnost a usnesení. Švýcarský model tzv. Synode´72 byl poznamenán historicko-politickými zvláštnostmi Švýcarska (různé jazykové a kulturní oblasti, federativní systém, ohled na menšiny, žádná církevní provincie, přímá podřízenost jednotlivých diecézí Apoštolskému stolci). Proto Švýcarská biskupská konference nesvolala žádnou národní synodu, nýbrž v roce 1972 ve všech švýcarských diecézích paralelně připravovaly a zasedaly synody. Tím se stal švýcarský model komplexní kombinací diecézních, naddiecézních a národních sněmovních procesů .
Roku 1970 bratr Roger Schutz vyhlásil ve Francii v Taizé světový koncil mladých a v roce 1974 se jich na něj sjelo na 40 000 účastníků .
Rovněž konzervativci zasedali v roce 1970. Do Versailles se sjelo více než 4 000 účastníků na světový kongres Mlčících v církvi, který měl velký vliv na všechna pozdější konzervativní hnutí, především na lefèvristické Bratrstvo Pia X.
Za zmínku stojí také Krakovský provinční sněm v létech 1971-1979, pořádaný tehdejším krakovským arcibiskupem, kardinálem Wojtylou, dnešním papežem Janem Pavlem II. I ten měl pouze doporučující závěry.
Už od roku 1969 se pražský biskup Tomášek, účastník II. vatikánského koncilu, zabýval možností svolat alespoň pražskou diecézní synodu, inspirován právě připravovaným německým církevním sněmem . Další politický vývoj však realizaci znemožnil. Přesto v roce 1970 svolal tajný biskup Felix Davídek na faru do Kobeřic svéráznou synodu skryté církve , která však skončila jejím rozkolem .
Nejnebezpečnějším pokusem komunistického režimu opět si ideologicky podrobit církev bylo v srpnu 1971 ustavení nové kněžské kolaborantské organizace Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD PIT) , která navíc zneužila názvu slavné encykliky Jana XXIII. Až na několik ctižádostivců nevstupoval do této organizace nikdo rád. Mnozí kněží však podléhali nátlaku ze strachu, že by jinak byli zbaveni státního souhlasu k "výkonu duchovenské činnosti", jiní byli vydíráni hrozbou, že budou zveřejněna jejich případná selhání v minulosti.
Touha po shromažďování se však znovu realizovala osvědčenými tradičními poutěmi. K nejnavštěvovanějším patřily opět poutě na moravský Velehrad zvláště na počátku Gorbačovovy Perestrojky. Historický význam měla velehradská pouť roku 1985, u příležitosti 1100. výročí smrti sv. Metoděje, které se 7. července zúčastnilo asi 200 000 poutníků z celé republiky. Ti v přítomnosti papežského legáta Agostina Casaroliho a kardinála Tomáška znemožnili komunistům reprezentovaným ministrem kultury Klusákem opět zneužít pout' politicky a žádali náboženskou svobodu, dobré biskupy a návštěvu Svatého otce v Československu.
|
