Mons. Jiří Mikulášek

Mám návrh k 10. kapitole o preevangelizaci a evangelizaci. Kardinál Ratzineger v knize Bůh a svět přichází se zajímavou myšlenkou o vztahu církve k lidem, kteřís církví plně nežijí, ale přesto k ní mají nějaký vztah. Připomíná, že Židé měli proselyty, kteří nezachovávali celý Zákon, ale tolik, kolik byli schopni. Kardinál si klade otázku, zda by se církev neměla více věnovat adherentům a sympatizantům.
Malé krůčky se v tom už udělaly. Např. v práci s mládeží, kde se různých setkání zúčastňují i hledající, mnozí přichází na DCŽM, v práci s rodinami pořádají centra pro rodinu dovolené rodin, existují společenství manželů a rodin, které navštěvují i nevěřící nebo ne plně věřící, kluby maminek, něco se dělá pro seniory, veřejnost oslovuje adopce na dálku, IL v § 57 se zmiňuje že na poutní místa přichází i i, kteří se jinak ve farnosti náboženského života nezúčastní.

Pak bych měl ještě připomínku k požadavku, který zde už několikrát zazněl: vyčlenění kněží z duchovní správy pro speciální pastoraci nebo ke studiu. Jistě je to potřeba, ale při nedostatku kněží je třeba aby tady byla vyváženost. Je třeba také pokrýt duchovní správu, protože jinak dojde k propadu náboženského života ve farnostech, což by se zase projevilo v poklesu povolání.
Nelze vše řešit pastoračnímu asistenty a technickými administrátory, ani trvalými jáhny, jednak proto, že z platů, které jim můžeme při současném finančním zabezpečení církve poskytnout neuživí rodiny, jednak proto, že jsou oblasti, zvláště na Moravě, kde je potřeba kněží k pravidelnému udělování svátosti smíření. Zde bych měl návrh, aby - navzdory náročnosti na čas kněze - sněm nějakým způsobem podtrhl a vyzvedl jako kladný jev zájem věřících o svátost smíření a duchovní vedení, třeba dodatkem k § 55 b.
Jak už zde bylo řečeno, je třeba klást důraz na dobrovolné spolupracovníky ve farnostech, kteří objeví svoje drobná povolání v církvi a zajistí tak i jistou stabilitu farnosti při výměně faráře.

Zaslat reakci na tento text.