§ 1
a) Na počátku prvního zasedání Plenárního sněmu Katolické církve v ČR (dále jen sněmu) vzdáváme my, účastníci sněmu, na posvátném Velehradě úctu, chválu a díky přetajemné Boží Prozřetelnosti, která nás zde shromáždila ke slávě Otce, Syna i Ducha Svatého, k dobru celého Božího lidu a k vydání svědectví ve světě o tom, že „Ježíš Kristus je Pán“ (Flp 2,11b). Podobáme se tak prvotní církvi, která „předčítala, ‚co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista‘ (srov. Lk 24,27), slavila eucharistii, v níž ‚představuje jeho vítězství a triumf nad smrtí‘, a zároveň vzdávala díky ‚Bohu za jeho nevýslovný dar‘ (2 Kor 9,15)‚ k chvále jeho božské velebnosti‘ (Ef 1,12), v síle Ducha Svatého.“ Na samém počátku sněmu proto očisťme svá srdce, aby se na nás velká Boží přislíbení naplnila a při slavení sněmu bylo zjevné, jak z nás Bůh tvoří živé společenství církve.
b) Sněmem otevíráme novou kapitolu v dějinách spásy našeho národa s důvěrou, že se opět setkáme s Ním, Zmrtvýchvstalým, a přijmeme Slovo, které jediné je pramenem života Božích dětí. Sněm nás tak učí přijímat jako dar znovuodhalení podstatného: Boží oslovení a stálé doprovázení, osobní a nikdy neutuchající vztah Nejsvětější Trojice ke každému z nás, Boží lásku, která nás utváří k vlastnímu obrazu a podobě, a tím přivádí k věčné spáse. Vždyť zde na Velehradě dal Bůh našim předkům v požehnaném díle sv. Cyrila a Metoděje dar rozumět v mateřském jazyce Božím tajemstvím a úradkům jeho moudrosti.
c) Proto vzýváme Přesvatou Bohorodičku a Matku jednoty, Pannu Marii, aby nám u svého Syna vyprosila milost „trochy křesťanské snahy druhé těšit, trochy láskyplného povzbuzení, nějakého duchovního společenství a trochy srdečné účasti“ (Flp 2,1) tím, že budeme mít „v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Voláme slovy: „Pod tvou ochranu se utíkáme, svatá Boží Rodičko: Neodmítej naše prosby, když potřebujeme tvou pomoc, ale vysvoboď nás vždycky z každého nebezpečí, Panno slavná a požehnaná“ .
§ 2
a) Vděčně si uvědomujeme, že sněm rozvíjí „nadpřirozený smysl pro víru celého lidu, když ,od biskupů až po poslední věřící laiky‘ dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů“. „Aby vykonával ve světě svůj prorocký úkol, musí Boží lid ustavičně rozněcovat a ‚oživovat život víry‘ zvláště stále hlubšími úvahami – pod vedením Ducha Svatého – o pravdách víry a snahou obhájit jejich rozumnost vůči těm, kdo se ptají po rozumových důvodech.“
b) S pocitem vděčnosti si uvědomujeme, že nás Boží Prozřetelnost vede a my můžeme hlouběji pochopit přítomnou událost sněmu jako „znamení časů“ (Mt 16,3), opravdověji přijmout pravdu Boží a lépe ji předložit české církvi i všem lidem dobré vůle. To je nedílnou součástí sněmovní práce teologů, kteří hledají „důvody víry“ a porozumění víře, otevírají celému Božímu lidu „nadpřirozený smysl víry“ a přispívají k tomu, aby se víra stala sdělitelnou všem, kteří dar spásy hledají a nalézají.
c) „Kolegiálním duchem“ naši biskupové naplňují nejlépe výkon svého učitelského úřadu a svěřený úkol uchovávat, vykládat a šířit Boží slovo, jehož jsou služebníky, aby Boží církev byla chráněna od zmatků a mohla vyznávat pravou víru bez omylů, „poněvadž s posloupností přijali bezpečné charisma pravdy.“
|
