Smyslem následující úvahy není hledat, „co všechno může jáhen při liturgii dělat“, jak bývá často tento problém redukován, ale jde o hledání artikulace jáhenské služby v liturgii, o hledání možností, jak prostřednictvím slavení tlumočit specifičnost jáhnovy služby. Pokud uvažujeme o tom, o co by mohla být služba jáhna při liturgii rozšířena, je potřeba se nejprve zamyslet nad některými prvky liturgie, které jsou různé podle farností nebo společenství. Když se například v průvodu s dary přináší i sbírka, měl by ji převzít jáhen jako ten, kdo má péči o potřebné, pro které se sbírka koná nebo o hmotnou stránku společenství. Jáhen by mohl také zvláštním způsobem sbírku vyhlásit nebo uvést, a naplnit tak liturgickým způsobem své poslání obracet pozornost církve k potřebným. Služebná povaha jáhenství směrem k potřebným může být vyjádřena také při podávání svatého přijímání, kdy jde jáhen nejprve podat nemocným, pro které je náročné dojít v kostele na místo, kde se obyčejně přijímání koná. Papež Jan Pavel II. zdůrazňuje diakonickou stránku slavení nedělní eucharistie a tato služba jáhna, kterou vidí a prožívá celé liturgické společenství, může být jedním ze způsobů realizace papežovy myšlenky. V liturgii je také mnohem více výzev než jen ony dvě, které má jáhen podle misálu přednést. Ve východní liturgii je například běžné, že výzvu „Modleme se.“ před vstupní kolektou říká právě jáhen. Bylo by tedy logické a smysluplné, kdyby jáhen říkal všechny výzvy a kdyby měl možnost tyto výzvy podat osobním a srozumitelným způsobem. Vždyť kolik věřících se po výzvě „Modleme se.“ před kolektou skutečně v duchu modlí a potom vnímá, že celebrant tyto jejich modlitby svou hlasitou modlitbou z misálu shrnuje a předkládá Bohu?
Při modlitbě přímluv dochází ke kolizi, kdo má modlitby přednášet. Tradičně, dokud se v liturgii přímluvy konaly, je přednášel jáhen. Po obnovení této modlitby po 2. vatikánském koncilu se jich chopili laici. A to často způsobem, že je to jediná modlitba, kterou se mohou modlit laici a ne celebrant. Přitom se však jedná o modlitbu všech věřících, tedy jak laiků tak i nositelů služebného kněžství. Dnes bude zřejmě zatěžko obnovovat tradici, kdy jednotlivé úmysly přednášel jáhen. Je však třeba podpořit a zachovat myšlenku, že jde o modlitbu všech věřících. V souvislostí s předešlou úvahou, opírající se o Východní tradici, se ukazuje jako jedna z možností následující řešení: jáhen vyzve k modlitbě přímluv, zástupci laiků přednesou jednotlivé úmysly a celebrant zakončí přímluvy shrnující modlitbou. Struktura přímluv, která má vlastně podobný charakter jako zmiňovaná Orace, tomuto návrhu svou skladbou odpovídá. Vzhledem k zprostředkujícímu charakteru jáhenské služby by také jáhen mohl přímluvy připravovat, aby odpovídaly tomu, co se děje jak ve farnosti tak ve světě a aby zůstávaly otevřené směrem k potřebným.
Zajímavou otázkou je také úloha jáhna při přednášení eucharistické modlitby. Vzhledem k výše uvedenému by jáhnovi mohla náležet výzva: „Tajemství víry“. Existují však i další možnosti. Opět ve východním ritu je v některých anaforách například běžné, že se jejich přímluvné části modlí jáhen. Nejde zde o účast jáhna na konsekraci, ale o opět o projev jeho specifického způsobu služby, která spočívá v pozornosti vůči všem, kdo to potřebují. V případě, kdy eucharistii slaví biskup, by smyslu svátosti svěcení odpovídalo, že by biskup recitoval celou anaforu, zatímco kněží by se s biskupem střídali a přidali jak je to obvyklé, jáhnové by říkali přímluvné části společně s biskupem. Současné čtyři západní anafory však jak z historického tak i z jazykového hlediska nejsou pro takovou změnu vhodné. Mohla by však být vytvořena anafora nová, například pro mši s jáhenským svěcením, nebo by mohla být vytvořena modernější verze anafor starších, které by tím ovšem nijak nepozbyli na své platnosti a hodnotě. Pokud je jáhenství chápáno jako skutečné svěcení ke službě, bylo by zajímavé více uvažovat o tomto zvyku i v západním ritu. Pokud je však jáhenství stále chápáno jako náhražka kněžství-presbyterství, nebylo by zavedení tohoto zvyku v západním obřadu přínosem, a to především pro jáhenství samotné.
Uvedené možnosti měly ukázat, jakým způsobem se při liturgii, tedy vrcholu i základu života společenství Božího lidu, může projevit jáhenská služba. Jáhen je svěceným služebníkem církve, který dbá o to, aby nejen uvnitř církve, ale i v jejím okolí, byla uskutečňována nebo alespoň zmírňována nespravedlnost rozličného druhu. Základní a obecné rozlišování, co k liturgické službě jáhna může příslušet a co ne, z toho vyplývá. Toto rozlišování se může dít podle dvou následujících pravidel, která jáhnovu úkolu vzhledem k zjednávání a nápravě spravedlnosti odpovídají:
Jáhen je zprostředkovatel, uvádí shromáždění církve do jednotlivých částí liturgie, a to proto, že lidi nevěřící a hledající, lidi na okraji, přivádí ke Kristu a uvádí do společenství Božího lidu.
Jáhen je služebník potřebných, má důležitou roli zejména při slavení těch částí liturgie, které se pozornosti církve vůči potřebným týkají, a to proto, že svou přítomností v církvi stále připomíná radost a naději, smutek a úzkost všech lidí naší doby, aby mohli v srdcích Kristových učedníků najít odezvu.
|
