P. Mgr. Ondřej Pávek

Vážení přítomní,
můj příspěvek bude krátký a má povahu jakési obecné připomínky – nevztahuje se tedy k žádnému konkrétnímu paragrafu Instrumenti laboris. K jeho přednesení mě vede nejen obsah Instrumenti laboris, resp. to, co v jeho obsahu postrádám, nýbrž delší dobu registrovaná skutečnost v naší církvi, která mi působí určitou starost.

Převážná většina témat, kterými se Instrumentum laboris či podobné dokumenty a v neposlední řadě i četné příspěvky těch, kdo hovořili přede mnou, zabývají, jsou věci systémové povahy: o jaké rozbory, analýzy či statistiky se opírat, jaké metody používat, jaké koncepce, programy či strategie na jejich základě vyvinout, jaká organizační opatření typu nových funkcí či komisí k jejich uskutečnění anebo na jejich základě zavést nebo ustanovit, jaké povahy mají být dokumenty o tom všem potom vydané, jakou mají mít strukturu, jak o nich komunikovat uvnitř církve i mimo její viditelné hranice vůči světu či občanské společnosti, jak by měl kdo v církvi žít a co by měl dělat, apod.
Jistě jsou to všechno věci navýsost důležité. Vždyť s pomocí takto vypracovaných materiálů a postupů může potom církev rozvíjet snahu o efektivnější preevangelizaci, vlastní evangelizaci, katechezi, misii, formaci, pastorační péči o nejrozmanitější skupiny v církvi (jako jsou rodiny, děti, mládež, vysokoškoláky, povolání…) i mimo ni.

Musíme si ale, podle mého názoru, být stále dobře vědomi toho, že se jedná sice o důležité ale pořád jenom o pouhé prostředky, které mají vést k cíli, kterým je duchovní život, život v následování Ježíše Krista, vnitřní vztah člověka k Bohu a v posledku jeho spása. Samozřejmě, že tuto skutečnost nikdo přímo nepopírá. Problém ale vidím v tom, že přítomnost tohoto jádra a znalost jeho obsahu se v Instrumento laboris a podobných dokumentech jakoby impliciter předpokládá. Ale je skutečně tak jisté, že si pod těmito pojmy představují všichni totéž a hlavně že je jejich představa správná? Velmi bych se přimlouval, aby těmto tématům byla věnována výslovná pozornost.
Je sice pravda, že:
1) nejde o žádné novum, spíš o věci staré, stále platné a nepomíjivě krásné (mám na mysli zmíněný duchovní život, život v následování Ježíše Krista, vnitřní vztah člověka k Bohu) – zde je nám zmiňované „dědictví otců“ opravdu nevyčerpatelným pokladem (pokud jej ovšem dovedeme správně uchopit).
2) jejich zanesení do oficiálních sněmovních dokumentů ještě vůbec neznamená jejich uskutečnění, protože duchovní život není uskutečněn tím, že se o něm mluví, nýbrž tím, že se jej snažíme každodenně poctivě žít.

Nejsem si zcela jistý, a proto jsem také se svým příspěvkem váhal, zda je vůbec vhodné toto téma načínat právě zde. Ale pokud se v Instrumento laboris říká, že „sněmem otevíráme novou kapitolu dějin spásy našeho národa“, myslím, že není od věci na to alespoň upozornit.
Abychom prostě pro samou „technologii“ nepřehlédli „finální výrobek“, abychom pro samou komunikaci neztratili se zřetele komunikovaný obsah, abychom nejenom detailně věděli, jak křesťanskou víru hlásat, ale také skutečně křesťany byli.

Zaslat reakci na tento text.