Mimoto v germánských říších vzniká navíc nový typ koncilu, který po vzoru císařů svolávali králové a tak vykonávali rozhodující vliv na zemské církve. Tyto říšské nebo národní koncily, jež byly zároveň spojeny s říšskými shromážděními světských pánů, ale nebyly s nimi totožné, se po vzoru východních všeobecných koncilů nazývaly generální koncily, a to proto, že se neomezovaly na biskupy jedné církevní provincie, ale týkaly se celé Svaté říše římské. Nebyly to však všeobecné koncily ve smyslu moderního pojetí. Generální koncily středověku vyšly ze sněmů, které svolávali papežové reformního období. Jejich účastníci přicházeli nejprve z Itálie, později též ze vzdálenějších oblastí . Zabývaly se církevními otázkami všeobecné povahy. Jejich ekumenický dosah a autorita se pak už staly zcela závislými na vzestupu reformního papežství a jeho univerzální moci, která se však prosazovala v těžkém boji.
Reforma Řehoře VII. sice dokázala prosadit rozlišení na sněmy univerzální a partikulární, ale doboví teologové ještě tuto terminologii nepoužívali. Univerzální koncily totiž byly do té doby svolávány a řízeny východním císařem. Proto generální koncily svolávané na Západě byly pro východní církev pouze partikulárními koncily. Problém tkví v termínu generální koncil. Generální koncily byly totiž na Západě podle Graciánova dekretu všechny sněmy národní, velké, provinční či plenární a papežské. Některé tedy splývaly s papežskými koncily ve vlastním slova smyslu.
Rozhodující předpoklad pro zavedení východního rozlišování na concilium generale a particulare stanovují až pozdější dekretisté . Pro ně je generální koncil pouze ten, kterého se účastní papež nebo jeho zástupce, a partikulární ty, kterých se papež nebo jeho delegát neúčastní. Potom bylo možné řecké rozlišení převzít. Papežova účast byla pro generalitu sněmu dokonce tak zásadní, že ustupuje do pozadí jeho podstatný ekumenický a univerzální rys, totiž účast a spolupůsobení biskupů celé církve. Uvedené řešení dekretistů bylo však všeobecně přijato. Jedno je však patrné: papež hraje pro generalitu svolávaného koncilu analogickou roli jako na Východě císař. Východ definuje ekumenický koncil v šestém století jako císařský koncil oproti partikulárním či místním sněmům, na kterých císař účast nemá. O půl tisíciletí později toto rozlišení přijal i Západ, avšak v osobě papeže. Takovéto kritérium rozlišení koncilů je sice velmi jasné pro jejich klasifikaci, neřeší však další nezanedbatelná kritéria jako: kolik účastníků a zástupců místních církví musí mít sněm, aby byl sněmem generálním? Kteří zástupci jsou neopomenutelní? Kolik zástupců východních církví musí sněm mít, aby byl ekumenický?
Zde narážíme na otázku reprezentativity sněmu. Jen je-li sněm dostatečně reprezentativní, je teprve pak závazný, ano, neomylný, neboť je projevem Ducha svatého.
Pro reprezentativitu sněmu byla rozhodující papežova účast nebo jeho schválení. Usnesení takového koncilu bylo pak neomylné, kdežto usnesení partikulárního sněmu bez ohledu na jeho velikost může být bez papežova schválení vždy omylné. V papežově účasti a schválení byla potvrzena jednota usnesení partikulárního sněmu s celou církví. Sněmy rané církve měly však pouze jedno kritérium platnosti, totiž souhlas účastníků (eventum consensu). Toto kritérium až do raného středověku splňovaly všechny sněmy. Proto nelze od sebe v této době navzájem rozlišovat mezi ekumenickými a partikulárními sněmy . Toto kritérium by bylo ve své v podstatě správné a dostatečné. Potíž a nedorozumění nastává až v definici konsenzu. Konsenzem se totiž v úzkém slova smyslu mínil souhlas hic et nunc účastníků sněmu. Ti však neměli vždy na zřeteli často namáhavé a někdy technicky nemožné nalezení konsenzu s ostatními nutnými sněmovními charakteristikami.
Pro konečnou autorizaci sněmu proto nebývaly ani úmysl a vůle jeho svolavatelů směrodatnými a také papežovo uznání nemívalo od počátku charakter formálního potvrzení jako při pozdějších ekumenických koncilech. Například dnešní uznání 21 koncilů západní církve jako ekumenických se nezakládá na nějakém zákonodárném aktu papežů, který by se na ně všechny vztahoval, nýbrž se jejich sněmovní rozhodnutí připomínala a prosazovala v církevní tradici a její praxi až postupně. Usnesení jiných koncilů se neprosazovala, zapomínala či odmítala, takže pouze sedm koncilů starověku platilo až do začátku 16. století za koncily ekumenické pro celou církev, tedy i pro ortodoxní církve . Ostatní koncily se proto pokládaly pouze za partikulární.
Historická skutečnost je tedy mnohem rozmanitější, než dávají tušit jednoznačná označení a definice církevního zákoníku.Vystupuje v ní mnohem více typů sněmů a dokonce ani pro historika a teologa není vždycky lehké je odlišit .
|
