ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
1999-2000 
2001 
Duchovní situace společnosti 
Rodina, manželství, žena 
Výchova a vzdělání 
Kultura a inkulturace 
Misie, preevangelizace, evangelizace 
Média, komunikace uvnitř církve 
Sociální život, podnikání 
Politický řád 
2002 - Bible 
2002 - Liturgie 
Obecné příspěvky k chystanému sněmu 
Pastorace 
Mladí lidé v církvi 
Ostatní příspěvky 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Vidím správně pointu? - úvahy nad GS

VIDÍM SPRÁVNĚ POINTU ?

Úvahy laika nad konstitucí Gaudium et spes
(K Zvěřinovým dnům 2001)

Pozvánka na IX. Dny Josefa Zvěřiny vybízí k reflexi pastorální konstituce GS, jež je letos osnovou přípravy Plenárního sněmu. Má tedy jít aspoň zčásti o reflexi aktuální, výslovně i v návaznosti na podněty a zkušenosti sněmovních kroužků.
Pozvání sice primárně míří k osobní účasti, dovoluji si však pro diskusi v Hejnicích nabídnout na dálku příspěvek písemný, a to - zdůrazňuji - jako hlas laika.
Domnívám se totiž, že právě pohled laika tu může věcí pohnout kupředu. V trojím smyslu: předně upozorněním na jednu klíčovou myšlenku konstituce GS, kterou klerici nápadně opomíjejí; za druhé výhledem, že navazující diskuse nemusí zůstat bez následků v praxi - ovšem pokud bude, za třetí, vedena zvěřinovským duchem.

1. Nemají drobné neshody hlubší příčinu?
Ve zprávách ze sněmovních kroužků a v reflexích nad nimi čtu opakovaně zmínky o.neshodách mezi laiky a duchovními. Neumím posoudit, je-li těch neshod mnoho či málo a nakolik jsou samy o sobě závažné, ale vnucuje se otázka, nemají-li nějaké hlubší, přímo systémové příčiny, o něž obě strany nevědomky zakopávají.
Takové příčiny lze hledat "zblízka" nebo "zdaleka".
První přístup znamená všímat si psychologie zúčastněných jednotlivců, průběhu typických neshod atp. Pro tuto cestu mluví okolnost, že jde zpravidla o farníky a kněze z téže farnosti, o lidi, kteří jsou v přímém osobním kontaktu. Nechci podceňovat takový průzkum, ale ve svém příspěvku jdu onou druhou cestou. Domnívám se totiž, že jak laici, tak duchovní jsou stále ve vleku překonaných historických schémat, jež sice Druhý vatikánský koncil odmítl, ale my si namnoze plně neuvědomujeme "nové" vidění věcí a jeho smysl - výrazně např. u článku 43 v GS. Proto nám pak chybí křesťanská motivace, abychom přístup koncilu přijali za svůj i s praktickými důsledky.
Říkám vidění "nové" v uvozovkách a postupně vysvětlím, proč; jde mi o chápání koncilu i v jeho návratech k pozasutým hodnotám. Předkoncilní pojetí vyjadřovala mj. tato teze: "Hierarchie z Božího ustanovení má sama ze sebe a výslovně i bez spolupráce laiků poslání a pravomoc, kterou by mohla účinně používat v apoštolátě jí vlastním, zatímco laici sami ze sebe, tedy nezávisle na hierarchii a formálně nemají absolutně žádnou pravomoc, se kterou by mohli uskutečňovat řádný a účinný apoštolát." Byla (polo)oficiálně vyslovena r. 1951, tj. v době, kterou mnozí z nás pamatují a kdy přijímala svou formaci značná část našich kněží. Najdete ji ve studii "Laici a klérus?".
Citovaná teze sice mluví jen o apoštolátu, to však neznamená, že by se před koncilem snadno laikům přiznávala větší samostatnost v jiných, výrazněji světských oblastech. Tak například ve sporu o křesťanské odbory v Německu před první světovou válkou chtěl mít kardinál Kopp odbory ryze katolické a biskup Korum dokonce prohlásil: "I kdyby odbory měly za členy jen katolíky, ale pověřovaly vedením nějakého dělníka, museli bychom proti nim bojovat. Všechno záleží na tom, aby si katoličtí duchovní udrželi vládu nad katolickými dělníky." Papež Pius X. sice nakonec v r. 1912 rozhodl, že lze tolerovat i spojené křesťanské odbory, ale spíš prý jako ústupek tlaku okolností.
Prof. Neuner v uvedené knize uvádí ještě řadu dalších případů, jejichž společným jmenovatelem byl nárok Říma - nebo jen jistých církevních kruhů - na zcela podřízené postavení laiků. Dokládá to na odporu proti teologickému vzdělání pro laiky (viz boj a nesnáze J. H. Newmana, s. 75n) i proti využití náboženské svobody v USA (tzv. amerikanismus, s. 78n); na odsuzování politické samostatnosti katolíků vůči církevní autoritě ve Francii a Itálii (s. 79n, 81n); na pojetí Katolické akce za papežů Pia X. až XII. (s. 84-88; to bylo uplatňováno i u nás). Pozn.: Dnes už ta omezení nepociťujeme, ale stojí zato o nich vědět a některá důkladně promyslet. (O amerikanismu chci časem napsat, je významný pro náš vztah k demokracii, a kontrast mezi katolíky v USA a Římem je - podle citované skici - pobuřující). Je to i námět k pokání za minulost, k němuž vyzývá Jan Pavel II.
Ačkoli se znovu a znovu ozývaly hlasy laiků i částí duchovních za uznání samostatnější pozice - jež ostatně fakticky nikdy zcela nezanikla -, (polo)oficiální pojetí zůstávalo až do konce pontifikátu Pia XII. (1958) jednoznačné. Neuner jeho trest shrnuje takto: "Samostatnou nebo dokonce kritickou formu církevní aktivity laik[a] nelze s takovým pojetím sjednotit. Porušovala by nejen povinnost poslušnosti, ale (...) žil a působil by tak v přímo ontologickém rozporu se svou existencí v církvi."

Žádný z těchto názorů nebyl dogmatem, koncil je mohl opravit, a také to udělal. Přesto v období Pia X. - XII. katolíci, možná zvláště laici, do sebe vstřebali mnoho z nastíněné předkoncilní mentality. Ta je u nás pro část věřících patrně dodnes - aspoň v něčem - nereflektovanou samozřejmostí. Kdoví, zda pouze pro ty starší. Spíše se zdá, že věk nerozhoduje.
Jelikož byly závěry koncilu vyhlášeny za méně než osm let (!) po smrti Pia XII., museli se katolíci ve svobodném světě zprvu vyrovnávat s náhlostí změny. Nám teď překáží v recepci koncilu jednak břemena komunistické éry, jednak hluboké změny, k nimž ve světě za 35 let došlo i které dále probíhají. Na obojí je nutno pamatovat v přípravě sněmu i v širších úvahách o poslání církve.

Snadno si domyslíme, že pokud uvedené představy o rolích kněží a na druhé straně laiků nějak ve vědomí věřících přežívají, je tím zaděláno na napětí ve vzájemné spolupráci: iniciativa se jeví málem jako odboj, důraz na platné normy potom jako autoritářství atp. A starou mentalitou můžou být leckde víc postiženi farníci než jejich farář, který pak svou obec marně vybízí k aktivitě. Zastavit se už tady by ovšem znamenalo zůstat u dost banálního zjištění: že navyklost rolí nadřízeného a podřízených ztěžuje přechod k partnerské spolupráci. - Jenže jaké motivy mají obě strany k tomu, aby si takovou spolupráci přály jako křesťané, ne snad jen jako projev "ducha doby"? Jako něco pouze zvnějšku zavedeného, ne-li nařízeného koncilem? Takto by mohly obě strany poslechnout, ale kněz s pocitem újmy na cti svého úřadu, část laiků s pocitem narušení posvátnějšího "tradičního" řádu. (Slovo "tradiční" dávám opět do uvozovek, jako dřív "nové" vidění věcí.) Kromě toho nejsou vzácné rozpaky nad užitečností partnerské spolupráce, např. ve farnosti. Pamatuji zapáleného a podnikavého kněze, který říkal, že farní radu nepotřebuje, že by mu byla spíš přítěží. - I tady je někdy příčina v psychice zúčastěných (dynamický kněz - pasivní farníci spod.); ale už v ničem jiném?
Naštěstí, pokud rozumím, koncil tu přinesl řešení, které má zásadní obecný ráz pro církev dnes a jehož význam je mnohem závažnější než překonávání osobních tenzí uvnitř farností.
Koncil totiž učí, že kvalitní samostatná aktivita laiků, především aktivita ve světě, je křesťansky (tedy i církevně) plně náležitá a krajně významná. To nazývám pointou článku 43 v konstituci GS, chápaného v kontextu dalších závažných bodů křesťanské nauky, například článku LG 31.
Pokusím se tuto pointu blíže objasnit. S politováním totiž zjišťuji, že ve většině výkladů o koncilu (psaných zpravidla kleriky) není zřetelně vyjádřena, pokud tam úplně nechybí. Týká se to i knížky Neunerovy. Ta však přesto přináší tolik podnětných myšlenek - z dějin církve, o přínosu významných katolických autorů k teologii laikátu (s. 129-149; jde o práce z let 1949-1985) atd., že ji mohu i dnes doporučit; v přípravě sněmu zejména vzhledem k návaznosti témat let 2000 a 2001.

2. Stručně o pointě GS a její opoře v LG
Čl. 43 je v pastorální konstitucí zařazen do 4. kapitoly Úkol církve ve světě a v překladu navíc opatřen nadpisem (Pomoc, kterou se církev snaží poskytnout lidské činnosti prostřednictvím křesťanů). V úvodu i závěru článku se mluví o křesťanech obecně; úvod upozorňuje na omyl ohledně činností ve světě, závěr přiznává viny minulostí. Odstavce uprostřed jsou věnovány laikům, kněžím, biskupům a řeholníkům. Hlavní novum se týká laiků (neboť světské činnosti jsou jejich vlastní záležitostí): doporučuje se jim iniciativa nezávislá na kněžích, zejména u problémů nově vzniklých; výslovně se připouští legitimní možnost různých řešení. (Porovnejme s přístupy [2-4]!) - Formulace, že kněží nemusejí být "vždycky takoví odborníci...", snad navozuje dojem jakési degradace, ale výsledně jde daleko víc o jejich odlehčení, v každém případě o poctivé konstatování soudobého stavu věcí. A přitom nejsou klerici nijak ze světských odborností vylučováni.
Text článku přináší ještě řadu cenných detailů, jež stojí za domýšlení a diskusi - např. v otázce rizik v "nejistém terénu světa", jež mají podstupovat laici (mj. v politice!), plurality zkusmých řešení (zase s dopadem i na politiku) atp.
Teologické zdůvodnění i význam těch "novot" je dán především ve věroučné konstituci LG ve 4. kapitole - Laici, kde se laikům v čl. 31 přiznává základní důstojnost křesťanů daná křtem, s ní též účast na Kristově úřadě kněžském, prorockém i královském (připomeňme opět kontrast s [2-4]) a jako specifičnost jejich "světský ráz": z něho vyplývá "úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha". Je též řečeno, že laici "vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě": tedy uvnitř i navenek! (Na toto ujasnění později navážu.)
To, co míním pointou, je v podstatě dáno čtyřmi zvýrazněnými místy v předchozích odstavcích. Připomínám formulaci o nejistém terénu světa [5] u nově vzniklých problémů, na něž ještě není dána odpověd' magisteria, nebo z povahy věci ani dána být nemůže (závisí-li na přirozeném poznání apod.), přesto však její hledání a snaha řešení odpovědně aplikovat patří k plnění Boží vůle ve světě, často se závažnými důsledky. Podle LG 31 je taková činnost laiků sama křesťansky hodnotná, ne až ze vztahu k spáse duší.
Vraťme se ještě k slovu omyl v GS 43. Celá klíčová věta zní: "Rozštěpení, které je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby." Jde tedy o mylnou rozluku - latinské discidium svádí až k překladu schizofrenie - mezi sakrálním a profánním, ne-li mezi pouhými náboženskými gesty až vytáčkami a reálnou činností, jak napovídají všechny tři biblické odkazy, zvl. Mk 7,10-13. (Výraz rozpor, jak je discidium přetlumočeno v českém vydání, je také lexikálně možný, ale smysl věty zatemňuje.)
Toto důrazné varování v čl. 43 tedy míří na omyl, jako by naše činnost ve světě byla jen cosi křesťansky okrajového, nicotného. (Připomeneme si to v souvislosti se zločinem.) Koncil ovšem připomíná opak: i 5. kapitola v LG - Všeobecné povolání ke svatosti v církvi - plně počítá s reálnou činností věřících ve světě jako se součástí jejich úsilí o svatost života. Soulad s duchem evangelia je snad očividný.

3. Pointa "vynáší věci nové i staré" (Mt 13,52).
Výklad v předchozím oddíle, záměrně opřený jen o dokumenty koncilu, nám snad (až na pár slovních obratů) přijde jako sbírka samozřejmostí. Vždyť říká věci v církvi odedávna známé: opakuje vlastně heslo "Ora et labora" - řeholní řády přece vždy pokládaly své pozemské služby za součást svého posvátného poslání; i dnes může svou práci takto chápat např. věřící lékař, a jeho zpovědník mu nijak nemluví do ryze odborných otázek...
Novost se objeví, už když myšlenky GS 43 a LG 31 domýšlíme do dnešní situace. Místo lékaře dosaďme podnikatele, člena obecního zastupitelstva, policistu. Též činnosti chápané jako hobby mohou být platné Božímu království - a my si můžeme takové vybírat.
Ještě větší vnitřní obrat vyžaduje často u zbožných osob iniciativa; v řeholích vedl slib poslušnosti snadno k opačné mentalitě. Ta je spjata s pokorným(?) očekáváním, že představený rozhodne za nás, my máme jen poslouchat.
Tato mentalita je zhoubná zejména v nových situacích. Proto se v GS 43 výslovně říká, že tehdy laici nemají řešení očekávat od kněží, zvlášť jsou-li k němu sami odborně kompetentní; ale co je nám hned zřejmé o lékaři, je u nás, obávám se, naprosto nezažité ohledně hledání a rozpoznávání nových otázek. V GS 43 se říká suše "když vznikne jakýkoli nový problém"; tím se ale nic neříká o tom, kdo jej má včas odhalit a formulovat. Dnes to bývá úkol hlavně pro laiky s patřičnou kompetencí, hlavně však se zájmem. Proto je tak významná ona křesťanská motivace světské činnosti. Je smutné, kolik iniciativy prokazují zločinci, motivovaní bezbožně, ale strašně silně a zacíleně. Naše láska k Bohu nejen bývá slabší, ale nemotivuje nás zřetelně ve světě. Vůbec stojí za úvahu, proč dobré iniciativy tuze často vycházejí od nekřesťanů.
Mezi dobré iniciativy je ovšem také třeba počítat boj se zlem, který je v dnešním světě nesmírně aktuální, v některých případech přímo čeká právě na křesťany, a hlubokou pravdu má postřeh, že k vítězství zla často stačí, aby dobří nedělali nic.

Podle některých zavedl koncil příliš mnoho novot. Ale údajná novota spočívá mnohdy v návratu k osvědčeným, autenticky křesťanským hodnotám. U pointy to platí v řadě aspektů.
Krédo křesťany orientuje k celé božské Trojici, ale už slovo křesťanství vyzdvihuje přednostně Krista; podobně i slovo církev a běžné pojetí jejího poslání - díla spásy skrze Krista. Tak se de facto dostává do stínu Bůh Otec, jeho dílo - stvořený svět a biblické hodnocení toho díla (Gn 1,31: "velmi dobré"), dnes například s důsledky pro ochranu a celistvost stvoření.
Upnutí katolicismu hlavně na otázku spásy je zřetelné zejména po Tridentském koncilu (1545-1563). Ale později se do stínu dostal i Duch svatý: jisté pojetí díla spásy, ne už běžné, ale zúžené, nenechává pro jeho působení mnoho místa ani uvnitř katolické církve (připomeňme první citát z [2]). Koncil se opět vrací k trinitární šíři, viz už LG 31. Ta by nám měla být díky myšlenkové stavbě miléniové přípravy tím spíš blízká.
Od dobré katolické tradice se katolicismus 19. století značně odchýlil (byť pod silnými proticírkevními tlaky novověku) snahou církevně ovládat i světské aktivity laiků jako odbory, politické strany atp. (viz [2-4]), proti snahám demokratů. Ale přece také proti závažné a dlouhé vlastní tradici! Vždyť oddělení moci světské a duchovní patří k základním kamenům křesťanské Evropy; je drahocenným specifikem křesťanského Západu (na rozdíl od byzantské tradice) a odlišuje jej od světa islámu, v němž náboženské a světské právo neblaze spadá vjedno. To oddělení předznamenal sám Ježíš, když odmítl účast na světské záležitosti dělení dědictví (Lk 12,13-14). V téže linii nám už například biskupové neříkají, které strany konkrétně máme volit, a rozdělení oborů kompetence mezí klérus a laiky se nabízí i jinde v církvi, včetně farnosti. - Historicky přispěl ke koncepci dvojí moci v křesťanské Evropě Karel Veliký, když při korunovaci r. 800 přijal titul císaře a ochránce církve, ale duchovní moc počínaje svoláváním koncilů ponechal papeži. (I to by nás teď mělo silně zajímat jako křesťany a Evropany.
Tím jsme zase u výchozí otázky občasného napětí ve sněmovních kroužcích aj. Na základě LG 31 (a na rozdíl od [2-4]) jsou laici zásadně partnery kněze, a ten má podle GS 43 náležitě respektovat jejich světské kompetence. Oni zase mají v dobré evropské tradici respektovat jisté jeho povinnosti a úkoly, zejména dané církevním právem: kněz má být ve farnosti i v kroužcích zárukou věrnosti nauce církve, do níž laici nemají v podstatě možnost mluvit. (Takže teologický rozdíl obojího poslání jistě trvá [5].)
Obsahovým vymezením kompetencí, přijatým na obou stranách, by měla být překonána (předkoncilní) koncepce vlády a podřízenosti i bezděčné zbytky takové mentality. K chuti oboustranně vítat spolupráci ještě patří vědomí křesťanské hodnoty dobrých aktivit laiků (podle LG 31). Pointa může navíc ulomit další hroty schválením samostatné iniciativy laika v "jejich", tj. světském oboru - který by však neměl být ani klerikovi cizí, jak právem zdůrazňuje Neuner [5].
Věcně jsme tím však teprve na začátku toho, k čemu vlastně svým příspěvkem mířím. Vždyť katoličtí laici, kteří pracují v kroužcích, jistě touží zdolávat hlavně jiné problémy a potíže, než jsou jejich neshody s duchovními: totiž problémy života církve a - pro letošek - úkoly církve ve světě. A v obou případech, ve druhém zejména, také vidím značný přínos pointy.
Příklady začnou konkrétně, a to z přípravy sněmu.

4. K využití pointy: sněm; poslání církve; nejen sněm!
Bližší vhled do snažení kroužků podává hutný souhrn sněmovního dne (13. 1. tr.) v královéhradecké diecézi. Mezi názory z kroužků vzbudil rozruch zvlášť tento: "Rozhodně nikde zatím nemají laici takovou možnost k plnění úkolů, které by mohli zastávat a které jim podle dokumentů církve přísluší". Mne upoutal i jiný: "Na otázku, zda jsou orgány zastupující laiky v církvi vhodné a důležité, panují různé názory. Někteří uvádějí, že laici se mají otevřít světu a ne se starat o církev. Druzí uvádějí, že laické orgány v církvi mají být a mají být doplněním či protiváhou pyramidálního systému v církvi."
Myslím, že pointa má k oběma problémům co povzbudivého říci. Začnu druhým. Z LG 31 jsme vyzdvihli, že služba laiků uvnitř i vně církve je podílem na poslání celého Božího lidu: není proč je stavět proti sobě. Každý si může zvolit možnost podle svých dispozic a povolání, obdobně se vstupem do té či oné řehole aj. Ne všichni se musejí přímo angažovat v církevních strukturách, liturgii apod., a působí-li v duchu evangelia ve světě, nelze to nazvat "nestarat se o církev", o Boží lid a jeho poslání: je to jiná forma, jak se "o ni starat". Ale služba "daleko ve světě" (policista, kuchařka ve školní jídelně atp.) může být "církevnu" opravdu velmi vzdálená. Jenže ukazuje obrovskou škálu možností, co by všichni laici u nás mohli a měli dělat pro Boží království tváří v tvář novým problémům. Třeba těm, o nichž se v médiích (náhodou? záměrně?) nemluví a které možná čekají na křesťany; v nichž jde o zlo, proti němuž ještě nic neděláme; atd. atp. S tím se obracím k prvnímu názoru: není tím ukázán ve shodě s GS 43 prostor, kde se může uplatnit křesťanská a tím v širším smyslu církevní aktivita laiků, kteří "se necítí doma" v daných církevních institucích? Aspoň některých z nich?
Musím hned připojit dvě poznámky. 1/ Neznám kontext těch dvou názorů, takže jsem se třeba nestrefil do jádra starosti, kterou vyjadřují. V tom případě jsem ji rozhodně nechtěl oslabit (Němci mají pěkný výraz verharmlosen). - 2/ Přesto si myslím, že jsem odpověďmi na ně mohl posloužit ne-li autorům, tedy mnoha jiným účastníkům i ne-účastníkům kroužků, na jejichž starosti se hodí trefněji.
(Upřímně řečeno nevím, jaké laické orgány jsou míněny ve druhém citátu.)
Ovšem v šíři úkolů, načrtnuté zvýrazněně, jsou jistě i ty, které jsou církvi blízké a navazují na daný program roku. Pak je přinejmenším možné nejen o nich napsat do náležitého zápisu, ale přímo je realizovat. Neříkám nic objevného: v souhrnu se o takových případech hovoří a dovolil jsem si je pochválit přirovnáním k typu hospodářství, "které umí zdroje i nápady hned a s minimem úřadování využít přímo na místě", v souladu se zásadou subsidiarity. Obecnější povzbuzení zní: ve sněmovním procesu zároveň maximálně využívejme už přípravy ve všem, co je v kompetenci farnosti atd. (v duchu subsidiarity) nebo laiků (jak doporučuje GS 43). Sněmovní proces je zajisté jen část života naší církve. Úkoly uvedené zvýrazněně se vlastně týkají poslání církve u nás jako celku. V rámci letošního tématu Církev a svět zejména laiků. Tím se nám zase vrací pointa. Vzpomeňme si především na vyhledávání nových problémů jako podmínku plodných iniciativ - je vždy smutné řešit, byt s ohromným důvtipem, problémy včerejší. Do toho se však nutně sklouzne bez rešeršních a průzkumných prvků.
Nechci nikterak zasahovat do sněmovního procesu, a jelikož teď mluvíme o úkolech celé církve, není k tomu ani důvod. Po všem, co jsem ve svém příspěvku rozvedl, si dovoluji předložit účastníkům a účastnicím Hejnického rokování k úvaze dva podněty:
I. Podpořit vyhledávání a dostupnost čerstvých informací, inspirujících podnětů, zahraničních zkušeností aj. s cílem nepropást ty nové problémy, které se nás, týkají dnes nebo mohou týkat zítra.
II. Pokusit se o soupis našich problémů (ovšem i včerejších nebo ještě déle zanedbávaných). Více takových pokusů a diskuse o nich je slibná cesta k stanovení priorit - možná i v rámci sněmovního procesu, ale i jako podnět pro mnohé v terénu: decentralizované hospodářství, zde řečeno obrazně, je aspoň v něčem efektivnější než hospodářství centrálně řízené.
Oba tyto podněty jsou široké a uspějí jen účastí mnohých. Sám za sebe bych k oběma rád něco málo řekl.
Úplně na konci minulého tisíciletí jsem laskavostí dvou nakladatelství získal možnost slev, a to na tři knihy, jež dobře zapadají do bodů I. i II. a dvě menší též do přípravy sněmu. Měly by prospět celé církvi, ale jak? Se souhlasem mons. Rabana jsem zkusil jako fungující sítě užít právě kroužků. Šlo to až kupodivu zdlouhavě a nesnadno, víckrát jsem o tom psal do Perspektiv apod. Snad bych to byl vzdal, ale jeden středně vysoký činitel církevního aparátu mě šokoval radou, abych nabídku slev oběma nakladatelstvím odmítl. Nediskutovali jsme o tom, ale mně bylo hned jasné: Cui bono? Vlastně cui malo? Jakým právem bych měl zbavit výhody spoustu lidí, aniž jsem se jich ptal? - Takže akce běží, přes moderátory (kteří, vím, ji nemají v popisu práce) a kroužky; zdůrazňuji však, že je míněna celocírkevně, mj. přes knihovny, nejen farní. Je v tom kus nahodilosti; netvrdím, že právě Weigel, Neuner a Koch poslouží bodům I. a II. nejlépe, ale posloužit mohou. - Třeba tato má improvizace podnítí lepší věci.
Pokud jde o soupis problémů a úkolů, sám mám na mysli leccos, ale chci teď nechat účastníkům IX. Dnů maximální volnost. Uvedu jediné: což takhle průzkum srozumitelnosti kázání a článků v katolickém tisku, třeba z toho hlediska, které pojmy a obraty jsou pro dnešní mládež neznámé /odpudivé/, dávají jí jiný smysl? Mohlo by to posloužit předávání víry dalším generacím.
Poznámka osobní a skeptická: Můj příspěvek, dlouhý a složitý, třeba nezaujme, a podobně propadnou i oba body I. a II. Pak se nedá nic dělat, leda to zkusit časem lépe (na pointě mi opravdu záleží). Ale najde-li něco z obojího dost přízně účastníků, ergo: Kardinál Miloslav Vlk nedávno dovršil 10 let služby arcibiskupa, byl už zbaven i břemene předsednictví CCEE, bude mít bohdá víc času na funkci primasa.
Hejnické shromáždění by mu kromě pozdravu mohlo poslat něco mířícího do budoucna. Budou-li k tomu body I. a II. shledány příhodnými, byt po libovolném přepracování, rád je tímto dávám účastníkům a pořadatelům k dispozici.
Zásada subsidiarity, charakter pointy a jak věřím i hejnického shromáždění jsou společně zárukou, že nepůjde snad o nějaké "mělo by se" nebo "bylo by třeba": jde především o to, co můžeme konat iniciativně my všichni - účastníci sněmovního procesu, příznivci odkazu koncilu, laici-i klerici, prostě Boží lid v naší vlasti. V úvodu příspěvku jsem vyslovil podmínku, zda myšlení a konání spojené s mým příspěvkem bude v duchu Josefa Zvěřiny. Posouzení by se myslím mohlo dobře spojit s projednáním předchozích dvou odstavců.
Děkuji všem za pozornost a některým za laskavé suplování místo nepřítomného autora.

Praha, 7. června 2001
Václav Frei




Zaslat reakci na tento text.