§ 33
a) Pojetí církve jako communia má svůj základ ve vyznání víry: Credo … in sanctorum communionem. Tento článek víry znamená primárně „společenství na svatých věcech“ – tedy eucharistie s významem účasti na životě a poslání Krista, Slova Otce, který skrze toto Slovo na počátku vše stvořil, vykoupil a stále obnovuje. Společné slavení eucharistie není možné bez společného pouta víry, úplného svátostného života a hierarchické služby. Jako důsledek prvního pojetí je communio sanctorum chápáno i jako specifické společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi, kteří s anděly a Pannou Marií oslavují Boha. Ti všichni jsou navzájem propojeni. I zde na zemi má tato horizontální jednota svůj základ v jednotě Trojice, na jejímž životě se díky Kristu účastní.
b) Církev je počátkem obnovy jednoty lidského rodu, jež byla dána stvořením ve Slově a porušena (nikoli zničena) prvotním hříchem. Církev „cítí, že je opravdu těsně spjata s lidstvem a jeho dějinami.“ Obnova celého lidského rodu začíná vtělením Božího Slova a uskutečňuje se v církvi, která je společenstvím účastnícím se na Božím Slově v duchu zaslíbení „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20), a dále je společenstvím, v němž se uskutečňuje spása. Spása zde neznamená jen „záchranu vlastního já“, ale rozvinutí všech psycho-fyzických schopností ve službě Božímu slovu a lidstvu. Jde o rozvoj člověka v jeho lidství do plné podoby s Bohem v lásce. Takto je církev vnitřně intenzivně jednotná ve své vertikále – svém vztahu ke Kristu. Nový Boží lid je shromažďován a vytvářen svou jednotou, Kristem. Tuto vnitřní jednotu pomáhá vytvářet službou slova a svátostmi hierarchický řád v církvi, v němž je papež s biskupy viditelným znamením extenzivní jednoty církve.
c) Díky vnitřní intenzivní účasti na Kristově životě a poslání vzniká všeobecná extenzivní jednota církve. V ní je umožněna široká pluralita přístupů ke Kristu i pluralita různých poslání Kristem do světa. Tato mnohotvárnost přístupů a poslání nemůže rušit základní jednotu danou účastí na Kristově poslání. Rozdílné přístupy vedou k téže účasti na životě Boží Trojice. Co dává podíl na životě Božím, je pouze z našeho lidského pohledu někdy neslučitelné, ale v Bohu tvoří jednotu. Díky ní nemusí být mnohost negativní, ale často pozitivní.
d) Růst vnitřní jednoty s Kristem (být s ním) je spojen s vnější vzájemnou jednotou mezi lidmi, přičemž tato jednota horizontální nemůže být monotematická, nýbrž mnohotvárná Vnitřním sjednocujícím principem má být láska, vzájemná úcta a věrnost. Na základě jednoty s Kristem a vzájemné jednoty mezi lidmi je možné, aby každý úd církve dostal, přijal a rozvinul své vlastní a nezastupitelné poslání ve světě, kde vykonává svou práci. Podobně má každý poslání hlásat evangelium a toto poslání je vnitřním důsledkem jednoty s Kristem.
§ 34
a) Boží lid se skrze rozjímání Božího slova a účastí na svátostech podílí na Kristově všezahrnujícím poslání. Do této účasti jsou zahrnuty všechny vlohy, schopnosti a zvyky různých národů a jsou takto očišťovány, posilovány a povznášeny. Církev v naší vlasti je volána k uvědomění si své účasti na životě všeobecné církve, aby věřící v naší vlasti na jedné straně opustili svůj komunistickým útlakem podmíněný provinční pohled na církev a učili se vnímat mnohotvárnou pozitivní pluralitu církve, jež je ve světě. Na druhé straně si však musíme být vědomi svého vlastního a nenahraditelného příspěvku do celku církve, který je dán vlastními dějinami místní církve.
b) Uskutečňování spásy v místní církvi je charakterizováno u jednotlivých věřících tím, že svobodně nechávají pronikat kvasem evangelia své myšlení a touhy i všechny své činnosti ve světě práce a kultury. Takto se vše, co je lidské a Otcem stvořené, stává účastným díla vykoupení skrze člověka. Díky vertikální jednotě s Kristem si každý může a má uvědomovat svou hlubokou niternou spřízněnost se všemi lidmi, a to jak s věřícími, tak i s nevěřícími, neboť každý byl stvořen skrze Slovo Otce, s nímž je věřící svou vírou a svátostmi hlouběji spojen. Vzniká tak nová jednota, která se má projevovat i vzájemnou vnější účastí na životě druhého, podobně jako se vnitřní účast na životě druhého zakládá na jednotě Těla Kristova.
c) Věřící se díky této hluboké pravdě stávají nositeli poslání získávat Kristu učedníky, a to především svým životem – zaujímáním vnitřních postojů, ale i výslovným hlásáním Krista jako zdroje naděje a pramene lásky.
§ 35
a) Vnější a vnitřní jednota církve je jedním ze základních faktorů, které mohou pomoci celé společnosti. Vnitřní jednota s Kristem, vtěleným Slovem, vede k tomu, že se církev nechce a ani nemůže vyčlenit ze života společnosti. „Boží lid a lidstvo, jehož je Boží lid součástí, si navzájem prokazují služby, takže se poslání církve prokáže jako náboženské a právě tím i svrchovaně lidské.“ Církev se uskutečňuje ve svých členech jako svátost spásy tím, že přijímá, že se očišťuje od egoismu, rozvíjí a zdokonaluje vše, o co lidé usilují jako o pravdivé, dobré a krásné. Církev také svým životem vybízí společnost ke svobodnému a uvědomělému jednání a k odpovědnosti za slabé a trpící.
b) Díky své vnější jednotě a osobité historické zkušenosti může církev u nás napomáhat k překonávání nacionalismu. Tím, že si je místní církev vědoma svého vlastního přínosu, pomáhá společnosti překonávat její komplex méněcennosti vůči ostatním národům.
§ 36
a) Církev jako communio na základě společenství s Kristem v Trojici je především vedena k tomu, aby vytvářela v místní církvi rozmanitou bohatost jednotlivých společenství, v nichž mají lidé možnost v bratrské lásce konfrontovat a utvářet svůj život Božím slovem.
b) Kněží i věřící laici ať usilují o život v malých společenstvích, v nichž mohou lidé nalézat prostředí vzájemné důvěry, kde mohou být takovými, jací skutečně jsou – i se svými chybami, slabostmi a hříchy. V těchto společenstvích mohou uvažovat o svém životě ve světle Božího slova a učení církve a vnímat svůj život jako cestu v růstu ke Kristu.
c) Sněm chce ukázat na některé přetrvávající teologické extrémy minulosti v mentalitě a praxi dnešních katolických věřících:
- vše lidské, rozum, vůle a touhy, musí ustoupit zcela do pozadí před Boží vůlí, či jí být zničeno a jí obětováno (monofyzitismus a monotheletismus),
- všichni v církvi musí být ihned ve všem dokonalí, nestrpí se žádná odchylka; uspokojující je pouze dokonalost již na zemi (millenaristické tendence),
- silné moralizování, kdy Kristus je jen dobrým příkladem, veškerá námaha se děje ze strany člověka, odmítání růstu v lásce (pelagianismus),
- nestrpí se žádný odlišný názor, byť správný, a vnitřní postoj se stává ideologií (zúžený monoteismus),
- vnímání a cítění se chápe jako výraz autenticity křesťanského života, proto se všichni musí tvářit radostně a spokojeně (mesallianismus),
- neurotická snaha o „zasloužení spásy“ pro sebe či druhé vede k fyzickému a psychickému zhroucení a obviňování Boha (semipelagianismus),
- člověk bez víry či v těžkém hříchu nemůže udělat ve světě vůbec nic dobrého a úvahy o víře a o Bohu nejsou vítané (jansenismus a některé tendence v protestantské tradici).
d) Sněm si je vědom toho, že církevní společenství nevděčí za svůj vznik lidskému přičinění a že jeho rozvoj je spojen s nadějí, že Bůh sám dokoná své dílo, které má v něm svůj počátek. Poněvadž je církev dnes velmi různorodá ve své činnosti a práci, bude muset tím více hledat prostředky, které slouží vzájemné jednotě. Smýšlení s církví je založeno na dobrých a solidních ctnostech, duchovním životě, upřímné horlivosti o spásu duší a vůbec na vnitřních hodnotách a postojích. Přesto však je potřebné k vytvoření jednoty v církvi užívat všech osvědčených i nových prostředků komunikace v církvi založených na principu synodality a subsidiarity. Skutečná jednota církve nebude možná bez ducha upřímné poslušnosti, umožňující vytvořit syntézu potřebných církevních struktur a osobních vnitřních a spirituálních postojů.
|
