Z našeho krátkého a stručného historického přehledu synodálních forem, jejich aktivit a atmosféry můžeme nyní shrnout historií prověřené sněmovní charakteristiky, které je pak v případě našeho plenárního sněmu třeba dodržovat; jak nás dějiny poučují, splnění všech těchto kritérií má za následek úspěšnost a významnost sněmování, v opačném případě ignorování jen některého z nich by mohlo vážně ohrozit jednotu a lásku v církevním společenství. Pokusme se je nyní uspořádat a definovat:
Jak jsme již ukázali, koncil musí být v zásadě projevem Ducha svatého, tak jako o Letnicích v Jeruzalémě. Projev Ducha svatého je také důkazem jak přítomnosti Kristovy uprostřed svolaného shromáždění, tak celé Nejsvětější Trojice . Proto rozhodnutí účastníků sněmu není pouhou lidskou dohodou, nýbrž je výsledkem inspirace Ducha svatého . Proto
1. je sněm událost, při které se kompetentním subjektem povolaní účastníci musí sejít alespoň při plenárním zasedání na jednom místě (in unum convenire), kde se musí projevit duch bratrského společenství (communio affectiva fraterna), nejlépe na místě významném a symbolickém pro tradici místní církve. Kompetentní subjekt je v případě plenárního sněmu biskupská konference, která je k tomu určena církevním právem.
2. účastníci sněmu musí dojít ke společnému rozhodnutí po předešlé invokaci Ducha svatého (sententia in sancto spiritu suggerente), aby udělil dostatečnou schopnost (ducha rozlišování) k řešení předložených problémů; nejlépe při úvodní votivní mši svaté k Duchu svatému, společnou meditací, prosebnou modlitbou, např. hymnu Veni creator Spiritus, modlitbou za plenární sněm apod.
3. sněmovní rozhodnutí musí být učiněno až po společné poradě účastníků sněmu (commune consilium) v dialogickém duchu . Dialogická metoda je neopominutelný prostředek komunikace a vzájemné úcty ke slovu jednotlivých účastníků sněmu. Každému z nich musí být dána možnost se vyjádřit a jeho slovo musí mít možnost slyšet každý. Dialogická metoda proto musí nejen být zakotvena v jednacím řádu, ale musí být psychologickým předpokladem jednání jednotlivých účastníků.
4. usnesení sněmu musí být učiněno v duchu souhlasu či přijetí lidem (acclamatio gentium) , jejž účastníci koncilu zastupují a jehož se sněmovní ustanovení týká, aby se tak respektoval a projevil duch jednoty. Děje se to nejlépe pozváním zástupců nejrůznějších frakcí a sdružení církevního a občanského života, publikováním konceptů rozhodnutí či anketami mezi adresáty sněmovního rozhodnutí. Tím se uplatňuje také stará zásada: quod omnes tangit, ab omnibus tractari et aprobari debet (Co se týká všech, všemi má být projednáváno a schvalováno) . V přípravě našeho plenárního sněmu se to v zásadě řeší projednáváním ve sněmovních kroužcích. Nesmí se proto také zapomínat na slavnostní vyhlášení rozhodnutí při mši svaté v přítomnosti co největšího počtu věřících. Je to nejnáročnější podmínka sněmovních rozhodnutí.
5. společná porada a zejména pak rozhodování musí být v radostném, laskavém a slavnostním duchu a atmosféře , jež musí být také duchovní a psychologickou motivací k setkání. Neměly by v programu sněmu chybět upřímné a věrohodné symboly jako smíření a pokoj, pozdravení a naděje, pohostinství a charita, poděkování a vyznamenání, chvalozpěvy a blahopřání, oslavy a obdarovávání, prosebná a děkovná procesí a poutě, slavnostní projevy a eucharistie apod.
6. váha a závaznost (auctoritas) koncilu závisí tedy na zástupných pravomocích a počtu zúčastněných: proto musí být přítomni všichni církevní funkcionáři, zejména předepsaní právem, především všichni biskupové; autorita koncilu je tím větší, čím většího přijetí či konsenzu pravomocných zástupců složek společnosti se dosáhne: křesťanů jiných tradic, orgánů senátních, parlamentních, vládních, státní správy, soudních, vědeckých, finančních, podnikatelských, mediálních, uměleckých a dalších různých společností a hnutí.
7. sněmovní usnesení musí splňovat další následující podmínky; musí být
a) v souladu s Božím zjevením – s Písmem svatým (consensus scripturis): musí být jeho interpretací. Proto souvislost Božího zjevení a sněmovního usnesení je nutné dokládat odkazy na příslušné texty Písma svatého.
b) v souladu s výroky svatých církevních otců, učitelů a světců (consensio in communionis sanctorum) – musí být v duchu jednoty se společenstvím svatých. Proto je zapotřebí uvádět příklady a mínění církevních otců, učitelů a světců v souvislosti se sněmovním usnesením. Církevní společenství je totiž společenstvím svatých. Svatí mají se společenstvím pozemské církve duchovní solidaritu. Proto společenství svatých směřuje k jednotě v modlitbě s pozemskou církví .
c) sladitelné se současnými církevními rozhodnutími (consensio universitatis) obecného práva, tj. musí být v duchu harmonie se současnou univerzální církví. Je proto nutné srovnávat příslušná rozhodnutí se současným platným obecným kanonickým právem, ale je též vhodné srovnávat je i s usneseními sněmů a partikulárním právem zejména sousedních místních církví, v našem případě polské, slovenské, rakouské a německé. Jedná se o tzv. synchronní podmínku.
d) sladitelné s předcházejícími církevními rozhodnutími (consensio antiquitatis); musí být v duchu jednoty a úcty k církvi předků, proto je nutné srovnávat sněmovní usnesení se všemi předcházejícími usneseními pravomocných sněmů týkajícími se české církve, zejména ekumenickými. Jedná o tzv. diachronní podmínku.
e) perspektivní a nadějné (consensio eschatologiae). Musí směřovat k uskutečnění církve posledních časů, která je vlastním a posledním cílem každého jednání věřícího společenství.
f) logické a moudré (consensio sapientiae); musí být logickou a moudrou odpovědí na časné i dlouhodobé problémy tohoto světa, na znamení časů. Duch svatý vane, jak chce a kde chce. Proto je vše zapotřebí zkoumat a toho dobrého se přidržet. Proto je dobré srovnat sněmovní ustanovení i se světskou logikou, moudrostí a zákony reflektujícími společenskou situaci, které církev vnímá jako znamení časů.
|
