I staří, nemocní a zdravotně postižení...

I staří, nemocní a zdravotně postižení jsou naši bližní

S odvoláním na Ježíšovo poselství, zapsané na mnoha místech v evangeliích a tlumočené i v čl. 24 Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, bych chtěl zmínit vlastnost, kterou by měl být proniknut každý pokřtěný, tj. i my všichni, a kterou Ježíš označil jako měřítko pravdivosti lásky k Bohu. Chci hovořit o lásce k bližnímu a zejména o lásce k těm, kteří si sami nemohou pomoci, tj. o lásce a službě starým, nemocným a zdravotně postiženým ve státních sociálních zařízeních. Ze slov Ježíšových, obsažených ve známém podobenství o milosrdném Samařanu /Lk 10,25-36/, ale i v dramatickém líčení ukončení dějin tohoto světa, je zřejmé, že nebudeme souzení ani podle příslušnosti k náboženské společnosti, ani podle úřadu, ale pouze podle skutků. Lze říci, že ani podle počtu modliteb, účastí na mši sv. a počtu svatých přijímání, pokud tyto nevedou k ochotné službě druhým. Služba druhým rozhodně nepatří v současné době k charakteristickým vlastnostem naší společnosti. Patří alespoň k charakteristickým vlastnostem nás katolických křesťanů?
Kolem Penziónů a Domovů důchodců chodí plno křesťanů a vidí staré muže a ženy vyhlížející z oken nebo posedávající na lavičkách. Kolika z nich se tento obraz dotkne, kolik z nich napadne, že mnozí z těchto starých lidí nikoho nemají a jsou osamělí? Kolik z nich napadne, že někteří z těchto našich bratří a sester byli zvyklí chodit na mši svatou a nyní nemají žádné možnosti. A pokud to některé napadne, kolik pro změnu této bolestné skutečnosti něco udělá?
Po cestě kolem hrabyňského areálu chodí poutníci mladého a středního věku k poutnímu kostelu Panny Marie. Ve svém spěchu do poutního chrámu, ale ve svém životním spěchu vůbec, pominou tyto pro ně podivné ženy a muže na vozíčku a převážnou většinu z nich ani nenapadne, že ze 600 obyvatel na vozíčku by mnozí rovněž rádi pozdravili hrabyňskou Pannu Marii v jejím poutním chrámě a ti ostatní by rádi uvítali přátelství nás zdravých. Vždyť 40-65 z nich chodí na mši svatou a rádi by mezi sebou měli trvale eucharistického Ježíše, rádi by si i mimo mši sv. popovídali s knězem oni i ti ostatní jejich bratři, ale právě pro splnění této jejich tužby je jen velmi málo pochopení. Jsem pevně přesvědčen, že investice časová i finanční by v době, kdy má naše církev tolik problémů, málo kněžských a řeholních povoláni, málo lidi ochotných a připravených ke službě apod., by se velmi brzy vrátila, když by se tito naší bratři a tyto naše sestry naučili žít a trpět s Ježíšem a modlitbou a obětí by podporovali pastorační činnost. Měli by zároveň radost, že jsou ještě stále potřební a užiteční.
Možná, že si někdo z přítomných řekne, že hovořit o lokálních problémech na přípravném zasedání Plenárního sněmu, který má řešit velkolepé projekty, je nemístné. Jde o absenci charakteristické vlastnosti nás, kteří tvoříme českou církev. Při vší úctě k bohatému programu Plenárního sněmu stále platí ono známé Pavlovo "Kdybych lásky neměl, nic by mně to neprospělo...".
V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi mě napadají otázky, které by pro jednání Plenárního sněmu mohly být zajímavé.
- Neměl by právě tento jev, tj. absence připravenosti a ochoty ke službě nejpotřebnějším, být předmětem jednání Plenárního sněmu, aby byly zjištěny jeho příčiny a naznačena cesta ke změně?
- Zvěstujeme Kristovo evangelium i s jeho náročností pravdivě? Nezamlčujeme zejména před mladými lidmi jeho náročnost ze strachu, aby nám neodešli? Vždyť právě z ochoty dávat a ne pouze brát prýští pravá radost, která tak zdobí každého a zejména mladého člověka.
- Není právě nedostatečná příprava a ochota nás všech sloužit, zejména těm nejpotřebnějším, jednou z vážných příčin nepříliš uspokojivého pohledu na církev a věřící i u poctivých bratří a sester jiných křesťanských církví a nevěřících?
- Není právě nedostatečné vnímání potřeb našich bližních jednou z příčin nedostatečného vnímání sociálních problémů v naší vlasti vůbec?
- Neměla by absence této charakteristické vlastnosti být předmětem každodenní pastorace? Jsem si plně vědom, že tato činnost je záležitostí zejména nás, laiků. Právě proto by měli být na ni v pastoraci připravováni. Není to i u nás trochu problém pastorační teologie, podobně jako v sousední německé církvi, jak o tom píše v TT 5/96 Markus Lehner?
- Není výchova pravdivého svědomí jedním z nejzávažnějších úkolů dneška ve všech oblastech našeho života? Poznáme dnes podle chování křesťanského trhovce nebo podnikatele? Máme odvahu říci pravdu i tomu, kdo nám dělá občas sponzora?

Miroslav Machálek

Zaslat reakci na tento text.