Česká katolická církev a stát, hospodářská politika

A. Filosoficko – teologická reflexe problému

Lidské dílo musí stát na základech Božího plánu stvoření a spásy, jinak stojí na písku a jeho pád bude veliký. Písmo svaté, koncilní dokumenty, okružní listy Svatého otce a také spisy teologů poskytují bohaté prameny zcela praktických předpokladů pro řešení současných problémů naší politiky a hospodářství ve světle víry.

1. Přikázání lásky
Pro křesťana je prvním přikázáním milovat Boha. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít ve svém srdci. (Dt 6, 5 – 6)
Přikázání milovat Boha a bližního má v Kristu stejnou váhu. Odpověď na otázku, kdo je bližní, zná samaritánská láska. Odpovědnost za slabé nezbavuje také odpovědnosti za lupiče, za účinnou obranu proti nim. První a nejdůležitější přikázání jsou k činné lásce, ne zákazy jako první. Zákazy jsou nutné jen proto, že se neplní přikázání lásky. On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe“. Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ“. Zákoník se chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo jsou moji bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů: ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem: přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.“ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10, 27 – 37)
Plnění přikázání lásky ve světě nelásky je obtížné a vyžaduje také kooperaci s nevěřícími. Kdo není proti nám, je s námi v této práci. Kdo není proti nám, je pro nás. Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu. (Mk 9, 40 – 41)

2. Vztah k vládní moci
Velmi obtížné je pro plnění zákona lásky najít správný vztah k vládní moci.
Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládní moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je služebníkem Božím k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš se proč bát, neboť nenese meč nadarmo: je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Řím 13, 1-7)
Hospodinova moc je ovšem absolutní, státní proto vždycky jen odvozená. Neboť je psáno: „Jakože jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh“ Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Řím 14, 11-13)

3. Kristův kříž středem všeho
Od počátku stvoření je středem všeho Kristův kříž. Předpověď vítězství Kristova kříže je předpovědí vítězství všech, kdo jej ochotně nesou. Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli. (Iz 52, 13 – 15)
Kristus je soudcem všech národů, při Jeho druhém příchodu, v den posledního soudu.
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy: a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých jako pastýř odděluje ovce od kozlů. (Mt 25, 31-32)
Kristus sám stanoví podstatu vlády jako službu. Kdo je největší, ať slouží všem.
Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebníkem všech.“ (Mk 9, 35)
Naše slabost mnoho nezmůže. Jen víra v Ježíše umožňuje skutky v Jeho jménu.
Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě věší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. (Jan 14, 12-14)

4. Člověk cílem hospodářsko – společenského života
Jednoznačný rámec hospodářsko – společenského života a postavení křesťanů v dnešní společnosti poskytují konstituce II. vatikánského koncilu, zvláště pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes.
Člověk je středem pozornosti koncilu, má být cílem, ne prostředkem hospodářské politiky.
I v životě hospodářsko – společenském je třeba mít v úcta a rozvíjet důstojnost lidské osoby a její celé povolání, a rovněž dobro celé společnosti. Člověk je přece původce, střed a cíl veškerého hospodářsko – společenského života. (GS 3, 63)
Nebezpečí uzurpace moci jedněmi ke škodě jiných je v hospodářství a politice stále akutní. Takový stav pak vede k obrovským škodám morálním, ale také hmotným. Extrémy volné kapitalistické soutěže a extrémy komunistické plánovací diktatury jsou krutou zkušeností lidstva, zaplacenou miliony mrtvých v obou světových válkách a obrovským utrpením lidí v nacistických a komunistických táborech.
Hospodářský rozvoj musí zůstat pod kontrolou člověka a nelze ho přenechat rozhodování několika málo lidí nebo skupin s nadměrnou hospodářskou mocí, ani politického společenství nebo některých mocných národů...
Růst ekonomiky nemůže být ponechán jen jakési mechanické hře sil v hospodářské činnosti jednotlivců, ani jen veřejné moci. Proto se musí označit za mylné jak nauky, které se pod rouškou klamné svobody staví proti nutným reformám, tak učení, které podřizuje základní práva jednotlivých osob a skupin kolektivní organizaci výroby. (GS 3, 65) Tento úkol je především věcí spravedlnosti, v sekularizovaném světě specifickou službou laiků v jakémkoli postavení, povolání. Politická práce má mezi lidmi velmi špatnou pověst, také právě mezi katolíky. Je to nejen obtížností, ale hlavně nutností uzavírat kompromisy v morálně velmi obtížných situacích. Kdo jiný než katolík má úspěšně řešit morálně obtížné věci ve prospěch svých bližních? Vyjádřením potřeby větší práce katolíků v politice je podstatnou částí posynodního apoštolského listu Jana Pavla II.
Láska, která slouží člověku a miluje ho, nemůže být oddělena od spravedlnosti: jedna i druhá vyžadují svým způsobem plné a účinné uznání práv osoby, pro níž je společnost se všemi svými strukturami a institucemi určena.
Mají-li laici křesťansky inspirovat časný řád v uvedeném smyslu služby člověku a společnosti, nemohou se vyhýbat účasti na „politice“, tj. na mnohostranných rozličných iniciativách na rovině hospodářské, sociální, zákonodárné, správní a kulturní, které slouží organické a systematické podpoře obecného blaha. Jak synodní otcové opakovaně konstatovali, mají všichni i každý jednotlivec právo a povinnost účastnit se politiky, i když co do formy, stupně, funkcí a odpovědnosti různým, navzájem se doplňujícím způsobem. Obvinění z přílišných ambicí, z kultu moci, ze sobectví a úplatkářství, která se nezřídka vznášejí proti vládním činitelům, poslancům parlamentů, vládnoucím třídám a politickým stranám, jakož i rozšířené mínění, že politika je nutně oblastí morálního ohrožení, to vše nijak neopravňuje skepsi nebo nechuť křesťanů k veřejným záležitostem. (ChL 42) Skepse občanů k politice, také skepse křesťanů reálně existuje. Výrazně snižuje účinnost křesťanského poselství světu. Vklad ducha služby, který je křesťanům vlastní, dosud není nijak výrazný právě v politice.
Při výkonu veřejné moci je rozhodující duch služby. Pouze on dokáže – vedle nezbytné kompetence a schopnosti – učinit aktivitu politiků „čistou“ a „průhlednou“, jak si to přeje lid. Předpokladem toho je jednoznačný boj a rozhodné přemáhání určitých pokušení jako je: nečestnost a lež, plýtvání veřejnými prostředky ve prospěch pouze některých nebo k získání přívrženců, používání dvojakých a nedovolených prostředků k uchopení moci či k jejímu udržení a rozmnožení za každou cenu. (ChL 42)
Církev stanoví pro všechny katolíky zcela jednoznačnou povinnost v této věci v duchu evangelia, která není ničím jiným než svědectvím Kristu.
Křesťané mají zvláště povinnost, aby každý podle svého postavení ovlivňoval a zdokonaloval pozemský řád duchem evangelia a tím zvláště v péči o tyto věci a v plnění svých úkolů ve světě vydával svědectví Kristu. (CIC, Kán. 225, § 2)
Pojetí společnosti má pro zřetelné vydávání křesťanského svědectví základní, rámcový význam. Omezenost sociologických definic velmi dobře popsal český katolický teolog Dominik Pecka ve svém díle Člověk, filozofická antropologie (díl II, kap. 10, odst. 3)
Společnost není účelem sama sobě: je jen prostředkem k dosažení určitého společného cíle. To platí i o společnosti občanské. Jejím účelem je obecné dobro časné. Obecným dobrem se nerozumí dobro některých jedinců a dokonce ne vládnoucí vrstvy, nýbrž dobro co největšího počtu lidí. ... Cílem společnosti je uskutečňovat a usnadňovat mravní vzestup jedinců ... Plně se uskutečňuje smysl a účel společnosti, umožňuje-li a usnadňuje-li člověku i účast na nejvyšším dobru v životě věčném ... A v tom smyslu konečný účel společnosti je sláva Boží v individuální spáse lidí naplňující příkaz Kristův: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

5. Lidská práce
Lidská práce má ve společnosti, v hospodářské činnosti pro katolickou Církev s ohledem na člověka mimořádné postavení. Její charakter podílu na vykoupení Božím Synem je pro společnost mimořádný a vyžaduje proto mimořádnou pozornost všem jejím problémům.
KKC IV/2427: Lidská práce pochází přímo od osob stvořených k Božímu obrazu a povolaných k tomu, aby pokračovaly společně a pro druhé v díle stvoření tím, že si podrobí zemi. Práce je tedy povinnost: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3, 10). Práce oslavuje dary Stvořitele a přijaté vlohy. Může být také výkupná. Tím, že člověk snáší tíživou námahu práce ve spojení s Ježíšem, nazaretským řemeslníkem a ukřižovaným na Kalvárii, v jistém smyslu spolupracuje s Božím Synem na díle vykoupení, projevuje se jako Kristův učedník tím, že nese každodenní kříž v činnosti, k jejímuž vykonávání je povolán. Práce může být prostředkem k posvěcení a k pronikání pozemských skutečností Kristovým duchem.
Formy práce jsou dnes zcela různorodé, např. podnikání je práce značně náročnější než zaměstnanecký vztah, dále lze uvést podstatné zmenšení rozdílů a hranic mezi tzv. duševní a fyzickou prací. Posun váhy práce v sektorech lidského konání je také veliký. S globální makroekonomickou tolerancí se dělí sektory na zemědělství, průmysl a služby. Výrazný posun vysoce rozvinutých společností lze pozorovat v absolutním zmenšení počtu pracovníků v zemědělství a průmyslu ve prospěch služeb díky řádovému růstu produktivity práce v zemědělství a v průmyslu. Všechny hospodářsko-společenské změny mají mnoho poruch a značnou nerovnováhu. Většinou ji lze přisoudit nesprávnému materialistickému determinismu reformátorů. Zákonitosti ekonomie jsou ovšem podmíněny svobodou člověka, proto nejsou jednoznačně deterministické.
Dominik Pecka: Hospodářská činnost je činnost lidská a má základ v potřebách duševně-tělesné přirozenosti člověka a v ní své ospravedlnění. Je tedy nejen mravně dovolena, nýbrž i mravně nutna a přikázána – ale není účelem sama sobě, nýbrž je začleněna do soustavy lidských účelů.

6. Postavení vědy
Podobnost vztahu hospodářství a politiky k vztahu vědy a náboženství plyne ze stále většího podílu vědy na hospodářství a politice.
Problémy těchto vztahů jsou staré, hluboké a trvají. Pravda nemůže být proti pravdě, jak řekl Jan Pavel II. při jiné příležitosti, pak řešení je spíše v interpretaci než ve skutečnostech rozdílných názorů. Významné filosofické závěry i otázky předložil jezuita, antropolog a filosof Pierre Teilhard de Chardin – Vesmír a lidstvo IV. Pokračování života, kap. 1, 2 Duch země, B/ Věda
I když se věda dostane hodně daleko v poznání bytostného plamene života, i když se jí podaří přetvářet a zdokonalovat lidského jedince, nakonec se vždycky ocitne před tímtéž problémem: jak dát všem těmto lidem a každému člověku jeho konečnou hodnotu, jak je zařadit do jednoty organizovaného celku?

B. Vlastní reflexe vztahu Církve k hospodářství a politice v ČR

1. Přikázání lásky
Stav Církve, vnitřní stav jejích členů v ČR je charakteristický utvrzením ve víře, zvláště u věřících v Čechách. Důvody velmi přesně popsal děkan ve Stříbře v dokumentu pro přípravný výbor sněmu.
P. Jiří Hájek – Několik poznámek k evangelizaci u nás Společná i individuální modlitba nám dávala sílu žít z víry a přežít nenávist a všechny nástrahy a těžkosti, kterými jsme byli zahrnováni, a také do jisté míry nahrazovala rozumovou podporu víry ... Církev u nás je navzdory malému počtu praktikujících katolíků duchovně velmi silná, přestože podle vatik. rozhlasu je Česká republika třetím ateistickým státem v Evropě po Albánii a Estonsku.
Odpověď na schopnost užívat v hospodářství a politice první a druhé přikázání v podmínkách ČR zní jednoznačně ano – nejsme vyprahlí lhostejní sobci. Kooperace s nevěřícími je v oblasti hospodářství a politiky pro katolíky u nás přesto velmi obtížná. Tento krok vyžaduje bezpodmínečné odpuštění a nejsem přesvědčen, že jsme ho již schopni. Nedůvěra zvláště k bývalým exponentům na všech úrovních života je stále silná, ať už oprávněně či nikoliv.
Změna vztahu katolíků a společnosti jako celku je bez totálního odpuštění nemyslitelná. Musíme připustit, že totální odpuštění bude přinášet škody, možná utrpení, které bude cenou za nápravu. Nezbude než bezelstně nastavit tvář. Získáme ty, kteří touží po pravdě.

2. Vztah k vládní moci
Překonat problém vládní moci jako cosi mimo dosah vlastní odpovědnosti, se již trochu daří. Rozhodně ale nelze konstatovat, že by u nás katolíci přijímali vládní moc jako Boží moc a ve svědomí ji takto respektovali. Devalvace hodnoty autority vlády, parlamentu, soudů, je stále obrovská. Katolíci nejsou zásadním příkladem pro nevěřící část společnosti v uznání autority moci jako moci darované Bohem ke službě lidem. Přesto hierarchická ústava Církve je velmi dobrým základem pro přirozenou úctu k autoritě. Je ovšem otázka, zda obráceně nenastává v Církvi eroze úcty k autoritě pod vlivem obecné společenské neúcty. Proces je zřejmě oboustranný a plyne z výrazného menšinového postavení Církve v ČR.
P. Jiří Hájek – Několik poznámek k evangelizaci u nás
Důslednou čtyřicetiletou ateizací se katolická církev stala menšinou. Tuto skutečnost si uvědomila až po vystřízlivění ze „sametové revoluce“. Nejen že na tuto situaci nebyla připravena, ale nikdy s ní nepočítala a neumí v ní žít.
Velmi pravděpodobně oběma stranám prospěje vyvážená výměna principů: pro Církev demokratické prvky ve volbě farních a ekonomických rad se středem v autoritě kněze a biskupa, stejně jako společnosti prospěje markantní veřejný příklad kněží a biskupů v uplatnění hierarchické autority s láskou.

3. Kristův kříž středem všeho
Do studené vody odpuštění „bývalým“ se nám nikomu nechce. Pro toto období je charakteristická jistá uraženost Církve, přesněji katolíků u nás, že společnost dostatečně neoceňuje naše zásluhy z boje s komunismem. Výrazně máme tento pocit z jednání o restitucích, kde nám dost chybí argumenty oproštěné od nápravy křivd. Restituce jsou jen výrazem obecného očekávání jisté odměny společnosti za minulost, ne uznání za přítomnost a budoucnost služby. Jsem přesvědčen, že překonat tento pocit je součástí kříže, který dnes máme nést.
Slovy uznáváme království služby, ale sloužit skutečně není pro nás stále samozřejmou skutečností. Služba neznamená, že děláme to, co my považujeme za užitečné, ale to, co druzí skutečně potřebují. Málo se ptáme, co to skutečně je v hospodářské a politické práci.

4. Člověk cílem hospodářsko – společenského života
Změny, které přinesly hospodářské reformy, vedou nezbytně k dehumanizaci vztahů mezi lidmi. Náprava politicky deformované ekonomie v reálném čase jedné generace deformuje rozměr společenských vztahů výrazně na techniku získávání výhod, statků. Vzájemnost společenského života je odvržena, také jako reakce na politicky vnucený kolektivismus. Solidarita a její vyjádření subsidiaritou rozhodování je výrazně omezena. Centralismus lze dokumentovat neexistencí spolkového života, neziskových organizací, samosprávných územních celků. To není jen důsledek činnosti politických stran, ale jejich reflexe názorů vlastních občanů. I tam, kde jsou všechny podmínky pro veřejný život, není patrná veřejná aktivita, obtížně se probouzí. Veřejný prostor je důležitý prvek obnovy.
P. Jiří Hájek – Několik poznámek k evangelizaci u nás
Pro svou činnost Církev veřejný prostor potřebuje, pohybuje se v něm a byla z něho komunistickým režimem násilím vytlačena. Jen těžko se do něho vrací, protože musí vstoupit do nelehké situace – veřejný prostor je v době po koncilu ve světě a po komunismu u nás především prostorem laiků.
Prázdnota veřejného prostoru je adekvátní také při posouzení účasti katolíků na politickém životě. Podíl katolíků dosud není zdaleka adekvátní potřebě a povinnosti vnášet evangelní chování do věcí veřejných, které mají velký dosah na společnost. Mnoho se ztratilo roztříštěním sil, vlastními osobními spory, kde realizovat křesťansko-demokratické principy v politice. Současný výsledek rozložení sil do více stran má spíše pozitivní efekt nekonfesního pohledu na postavení křesťanů v politice, což vede k částečnému odstranění nedůvěry z klerikalismu. Stále však nejsou katolíci v politice těmi, kdo přinášejí svědectví evangelia ve službě všem. Velmi jsem přesvědčen s Jánem Čarnogurským, že křesťanský politik je tak dobrým politikem, jak dobrým je křesťanem. Také to lze obrátit tak, že velmi dobří křesťané dělají dosud něco jiného než politiku. Citované dokumenty vždy a pro každou dobu stanovují povinnost pro katolíky se v politice naplno angažovat. Cítění této povinnosti je u nás dosud velmi slabé. Pravděpodobně ho lze oživit rozvojem spolkové činnosti a na komunální úrovni v obcích. Definovat podrobné věci k práci v politice netřeba – je nutné v ní vydávat svědectví Kristu, jak je uloženo všem.

5. Lidská práce
Klíčovou roli v hospodářském životě hraje práce. Její odsun na druhou a třetí kolej je zdánlivý. Reformy se dostaly do fáze, kdy nutně vzroste význam práce s růstem nezaměstnanosti, ohrožením sociálního smíru, ale také s nutností udržet tempo hospodářského růstu.
Mnohostrannost forem práce zdánlivě zamlžuje podstatu tvorby statků a zásadní úlohu člověka.
Pro Církev v ČR je nezbytné rychle pochopit problémy lidí práce a být na jejich straně. Církev katolická to obecně vždy uměla, je otázka, zda zde a teď to umí také. Všechny teologické předpoklady pro to má. Podle mého názoru chybí v této věci priorita, důraz. Teď je ten čas. Stavět se za věci práce je podstatné ve věci svobody člověka – podmínky práce mohou výrazně zvýšit nesvobodu. To po střesení komunismu může být výrazně stresující pro většinu lidí. Pootáčení politického spektra to naznačuje. Ale i tvrdá práce vlastníků podniků má své problémy, které bychom neměli nechat stranou – přednost práce před životem, zvláště rodinným apod.

6. Postavení vědy
Pronikání vědy do hospodářství a politiky je zcela zásadní, aniž je na první pohled příliš vidět. Etika vědy ve všech oblastech je v závěsu za skutečností vědy. Zvlášť je to patrné na genetice, sahající do věcí života, ale neméně jde o život ve vědách ekonomických a sociologických. Vliv katolíků v této oblasti je prakticky nulový, rozhodně nelze hovořit o vnášení evangelia. Lze to vysvětlit omezením přístupu ke vzdělání v době komunismu, ale stav se nezlepšuje po létech reforem a demokratických poměrů. Ztráta budoucnosti při absenci vlivu na přítomnost je ve vědě zásadní.

Závěr

Výběr oblastí, kde Církev u nás a hospodářství a politika mají co vzájemně činit, není zdaleka úplný, jde pouze o pokus definovat krizové věci pro další diskusi a práci. Zcela se stavím za názor na evangelizaci, který cituji:
P. Jiří Hájek – Několik poznámek k evangelizaci u nás Vnášet evangelium do dnešní společnosti je možné za předpokladu, že Církev (laici i hierarchie) budou ochotni učit se žít v demokracii, učit se žít jako menšina, učit se vést dialog, učit se unést prázdný prostor.

Mgr. Ing. Václav Slavíček

Zaslat reakci na tento text.