Problematika kněžství v naší církvi

V rámci PKPS, na kterou jsem byl pozván, předkládám písemné vyjádření svého příspěvku. Svoje poznatky jsem heslovitě shrnul do několika bodů:
1. Teologický postoj věřících k otázkám věrouky
2. Postoj církevní hierarchie k otázkám života věřících
3. Evangelizace v českém prostoru
4. Ekonomická situace v církvi a majetek církve
5. Uplatňování kvalifikace absolventů teologického studia

Nyní bych se rád vrátil postupně k jednotlivým bodům.

Ad 1:
Za naprosto naléhavé a prvořadé považuji vytvořivší se situaci mezi samotnými kněžími a jejich postoje k otázkám katolické věrouky, protože právě oni jsou ti, kteří vytvářejí vědomí a mínění věřících laiků, ale i ostatní veřejnosti.
S úctou se skláním před těmi kněžími, kteří byli za komunistického teroru pronásledováni, vězněni apod., jakož i před těmi, kteří posledních čtyřicet let věnovali službě Kristu a lidem; naprosto nezištně a obětavě, aniž si – řečeno s básníkem – pošpinili ústa a hruď falešnou řečí.
V naší církvi jsou však i jiní kněží. Takoví, kteří, chtějíc církev přizpůsobit současnému světu, rádi se světu podbízejí. Je mnoho forem činností vyjadřujících tento stav: v liturgii – v homilii zvlášť – je to nejmarkantněji vidět. Tak kupř. jeden pražský katolický kněz v rozporu s CIC can. 925 každou mši sv. podává pod obojí způsobou, bez ohledu na liturgické předpisy; na Moravě působí kněz, při jehož kázání má katolický věřící laik dojem, že jde o evangelického faráře – tak silně je už u něho porušena ona dělící čára mezi autentickým katolicismem a protestantskou teologií; není to tak dávno co jeden pražský katolický kněz dokonce před televizní kamerou s vehemencí jemu vlastní negoval ustanovení (rovněž tak ustanovení 2039) KKC z roku 1992. Případů takového jednání je zajisté více.
Všechny tyto „lapsy“ některých našich kněží by mohly být zanedbatelné – oni si to se svým svědomím zajisté sami věřící – pokud by šlo o ně samotné. Avšak jejich postoje a názory nutně dopadají na vědomí věřících a uvádějí je ve zmatek. Dochází k pozvolnému a nenásilnému překrucování Bohem zjevených pravd a tradice, jež v církvi odjakživa zaujímá tak důležité místo. Do katolické teologie – viz články v různých periodikách nebo rozhlasové relace – prosakují myšlenky současné liberální filosofie vládnoucího establishmentu: výsledným efektem není upevňování víry a mravů u věřících, ale jejich mystifikace a rozkolísání víry v učení církve, a posléze i v Boha. V praxi to vypadá tak, že od věřících – ať kněží či laiků – nikdo nevyžaduje kázeň a disciplínu v hlásání Božích pravd.
Cesta jak z toho ven vede – podle mého názoru – k potřebí vrátit se mezi věřící veřejnost se systematickou a soustavnou propagací lidové vroucí zbožnosti a mariánského kultu: tj. k modlitbě, postu a pěstování křesťanské morálky – i za cenu, že by se naše řady měly ještě více ztenčit.
Zkusme se na okamžik vžít do situace mladého člověka, který upřímně hledá Boha a morální integritu, jak vnímá naši církev, tj. nás? První, co zjišťuje, je existence vnitřního rozporu mezi námi; potom u něho následuje rozčarování z pokrytectví: něco jiného říkáme v kostele a venku už jsme jiní lidé. Posléze, po mnoha diskusích s kněžími a laiky většina mladých lidí – pokud Duch sv. silně nezapůsobil na jejich duše – a mezi námi díky Bohu i takoví jsou – znechuceni a zklamáni naši církev opouštějí.

Ad 2:
Tento bod přímo souvisí s předcházejícím. Jde totiž o to, aby církevní hierarchie vždy zaujala svůj nekompromisní, pevný názor a dala ho patřičně hlasitě najevo; ať už se to týká tak palčivých otázek jakými jsou názory kněží na liberalismus, konzervativismus nebo fundamentalismus v církvi, nebo k otázkám podzemní církve, či důležitým otázkám v sociální oblasti věřících i kléru apod. Zejména je nutné – podle mého názoru – vyžadovat na svých podřízených – a těmi jsou vlastně všichni věřící – kázeň a poslušnost k věrnosti katolického učení a morálky. S tím souvisí i nasměrování katolických sdělovacích prostředků a vyžadovat od nich jasnou duchovní orientaci: já tuto explicitu postrádám.
Církevní hierarchie v naší zemi – možná po dohodě s prezidentem či jinými rozhodujícími lidmi, nevím – nezaujala ani patřičně důrazný postoj ke kněžím, jež byli v tzv. Pacem in terris, ani k těm, kteří byli vedeni ve svazcích StB jako jejich agenti. Říkám-li patřičně důrazný, tak mám na mysli takovou skutečnost, že laická veřejnost, ale i nevěřící, mají mít v povědomí zafixováno: ano, katolická církev je jediná, která se se svou minulostí řádně vypořádala! Toto zjištění ovšem ve společnosti chybí.
Každý, kdo sleduje vývoj v naší zemi, zjišťuje, že nejenom ona praxe přikrytí mokvajících komunistických zločinů sametem doznala fiasko, ale i sliby dávané národu od naivně liberálních ekonomů se rozplynuly v mlhu: nyní naše země stojí před velkou ekonomickou krizí – v morální oblasti žijeme permanentně od roku 1914: kdekdo stávkuje, jsou oblasti, kde vypukla bída, roste kriminalita organizovaných zločinců atd. I tyto problémy by neměly být našim biskupům cizí; měli by je reflektovat a apelovat na vládu a veřejnost k dodržování zákonnosti, kázně a klidu. Soustředit svoje síly a možnosti – byť chabé do těch oblastí, kde u obyvatelstva hrozí největší deziluze a tím dát u nich vzniknout poznání, že osud chudých lidí není katolické církvi lhostejný.

Ad 3:
Civilizace a kultura Evropy – tedy i našeho státu – v užším slova smyslu vyrostla z křesťanství a jeho morálních hodnot. V Evropě vůbec a v českém prostoru zvlášť lidé Boha od sebe odvrhli, nechtějí Ho znát. Příčin tohoto jevu je mnoho a není mým úkolem je zde vypočítávat; zhruba však je možné říci, že oba dva totalitní systémy 20. století – komunistický a nacistický – jsou příčinou diskontinuity křesťanského evropského myšlení.
V rámci evangelizace, k níž jsme všichni katolíci povoláni, je třeba říci, že v českém prostoru provádíme nikoliv missio, nýbrž remissio. Mezi těmi výrazy je patrný rozdíl nejen významový, ale i věcný. Neboť provádět evangelizaci mezi lidmi, jejichž předkové kdysi dávno vroucně věřili – hmotné pomníky jejich víry jsou kolem nás – ale lidé této generace Boha opustili, kde mezi lidmi převládá maximální lhostejnost všech věkových skupin k jakýmkoliv duchovním otázkám, je úkol nadmíru složitý. Kdyby lidé byli aspoň na Krista „nazlobení“, nebo jim nějak ublížil a oni Ho za to teď nenávidí, tak jsem si jist, že výsledek našeho snažení by nebyl tak chmurný. Zbavovat totiž lidi nenávisti, nasupenosti a zjevné zloby, je, domnívám se, přece jen snazší, než v těch, jež jsou zahnízděni v praktickém ateismu a konzumismu, rozněcovat lásku Kristovu. V tomto ohledu je situace mezi lidmi natolik nezdravá, že každý, kdo se cítí být osloven katolickým náboženstvím a musí následně na to upravit svoje chování, je lidmi kolem sebe zesměšňován a nálepkován nepěknými výrazy. Ale toto – myslím – bylo vždycky, a utrpení má být posilou pro katechumeny.
Opačně lze ale říci, že nikdo z nás běžně žijících laiků není svatý a netouží se jím ani stát. Všechno to chování a reakce nevěřících na nás, na naše náboženské projevy, připomínky apod. probouzí v nás vědomí, že jaksi jsme nepatřičně mezi nimi a hledáme spřízněnou duši: výsledkem může být život v jakémsi ghettu. A zde musím konstatovat, že tento způsob života se v naší společnosti celkem úspěšně rozvíjí, přičemž duchovní, ale i jiná propast mezi lidmi žijícími v ghettu a praktickými konzumisty je stále hlubší; mám obavy, že je už nepřekročitelná.
V tomto bodě si dovolím malou marginální poznámku, jež bude možná pro někoho provokativní.
V roce 1992 přijala naše republika po rozpadu federace novou ústavu. Její součástí je Listina základních práv a svobod občana. Tento dokument je psán duchem modernistické liberální filozofie, jejíž zrod je datován 17. – 18. stoletím, avšak její kořeny jsou mnohem hlubší. Tento dokument možná nachází svoje uplatnění ve Spojených státech, ale nikoliv v konzervativní křesťanské evropské kultuře a civilizaci – zde působí jako pěst na oko.
Pomineme-li nepřesnost čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR, kde se říká, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid – jako by od Boha nepocházelo nic – nacházíme v Listině čl. 2 odst. 1 jasnou formulaci, s kterou se stát zříká jakékoliv závislosti na náboženství. Toto zjištění možná je pro mnohé důkazem naší svobody a síly demokracie, ale zkusme se podívat na věc z jiné stránky. Evropská stát deklaroval svůj nekonfesijní postoj: jelikož eliminoval křesťanství – o to nám jde – ale i jiným o něj jde – na periférii svých zájmů, tj. postavil toto učení na roveň satanistů, scientologů apod. Myslím si, že tato informace z Listiny práv a svobod, kde je mnoho jiných nepřijatelností, jež mi nepřísluší rozebírat, je tato nejzávažnější. Stát totiž dává najevo svým občanům, že právě praktický ateismus a konzumismus jsou pro ně ty nejpřijatelnější alternativy v životě.

Ad 4:
Veškerý majetek – ať movitý či nemovitý, který komunisté po únoru 1948 církvím nakradli, by měl být neprodleně vrácen jeho původnímu majiteli. O restituci jasně hovoří ustanovení 2412 KKC; velí tak slušnost i morálka evropské společnosti. Skutečnost, že se v nejvyšších politických kruzích této země stává svaté právo občanů a institucí na restituci majetku předmětem nechutné licitace a chce se „uhrát“ aspoň kompromis, je pro mne signifikantní; hodně to vypovídá o charakteru doby. Ty část majetku, kterou nám chtějí vrátit, zdaleka nestačí na všechny církevní aktivity. Z čeho se budou financovat nákladné opravy historických objektů a památek vůbec?
Pro nás věřící to bude znamenat jediné: ještě hlouběji sáhnout do svých kapes, projevit více solidarity a angažovanosti. Dokážeme to? Dokážeme v té hmotné bídě, jež na nás všechny doléhá – a bude stále větší – dát více prostředků na – řekněme – svůj kostel? Domnívám se, že zpočátku z celkového počtu možná třetina tzv. věřících opustí církev. Obdobná situace nastala i v sousedních západních zemích, když tam zavedli samofinancování církve. Možná, že zde bude systém daňových asignací, svoje také přinese sponzoring, ale i pravidelná sbírka v kostele nebude zanedbatelná; ovšem i tak se domnívám, že na mnohé církevní aktivity se nebude dostávat peněz. Jsem přesvědčený, že léta, která jsou před námi, ukážou, zač stojí naše víra, zač stojíme my. V jistém smyslu se na tu dobu můžeme těšit...
S trochou humorné nadsázky nabízím k zamyšlení tento názor: podobným gestem, jaké udělal pan kardinál se Svatovítskou katedrálou, odmítnout vládě ten ubohý drobek, spadnuvší se stolu, s prohlášením: když legalizujete komunistické zákony a tajná ujednání a nechcete nám vrátit všechen majetek, který nám patří, upíráte nám přirozené právo na restituci – nechceme tedy nic! Veškerý majetek, který v současnosti církev užívá a vlastní „vrátit lidu této země“! Včetně far, zahrad, kostelů atd. Naše církev se může bez majetku obejít, nepotřebuje ho! Krista nám přece vzít nemohou! Naši kněží by byli buď přímo placeni svými věřícími, nebo by si vydělávali na chléb prací vlastních rukou: v řemeslech, v kancelářích, v továrnách. Večer po práci by se všichni věřící dané obce sešli u někoho doma – zatím legálně, v létě by se mohli scházet na zahradě, společně by se modlili a sloužili mši sv. Vrátili bychom se do katakombálních časů plných mystiky, ale i velkého duchovního vzmachu. A nevracíme se tam pomalu?

Ad 5:
Po antikomunistickém převratu, kterého mě Pán nechal dožít, abych vlastníma očima viděl „pád Babylóna“, otevřela KTF v Praze i dálkový typ studia. I když jsem věděl, že tento druh studia je nutně zkrácený oproti studiu dennímu, ale namáhavý bude stejně, ve svých pětačtyřiceti letech jsem se s nadšením přihlásil: bytostně jsem pociťoval touhu po kvalifikovaném zdokonalení svých vědomostí z katolického náboženství, jež mně vždycky přitahovalo. A abych byl upřímný, v případě úspěšného zakončení jsem netoužil po uplatnění – dneska se říká zviditelnění: studoval jsem sám pro sebe, pro svoje vlastní potěšení a ukojení zvědavosti. Později, jak jsem získával širší rozhled, jsem musel svoje názory korigovat; leč viděl jsem i obrovské těžkosti, jež čekají na naivní uchazeče po skončení studia o kvalifikovaná místa.
Především se domnívám, že v jednotlivých diecézích naší církve chybí jasná koncepce, co s absolventy dál: jakoby o ně nikdo nestojí a nechce se využít jejich duševního potenciálu a možností. A teď nemám na mysli nabízet jim placená místa – tuto fakultu jsme nestudovali pro kariéru nebo zbohatnutí – ale nabídnout jem uplatnění v některém kostele, v charitě či jiné podobné instituci, kam církev svým vlivem zasahuje, a kde by třeba po své vlastní práci mohli sloužit Kristu. Zásadně by se jednalo o nabídku církve; je už druhořadé, jestli bychom ji akceptovali.
Zatímco řekněme absolvent studia strojní fakulty může být podnikatelem v oboru např. kosmetiky, absolvent teologické fakulty má životní program anticipován svým studiem; z toho – ale i jiných - důvodů je i typ lidí zde poněkud odlišný – nebo by aspoň měl být – většinou, jak jsem mohl poznat, studují zde lidé introvertní, citliví a vnímaví; v naprosté většině věřící.
Nic není absolutní. Mezi svými kolegy jsem si sám prováděl jakýsi průzkum mínění lidí a jejich pozdějšího uplatnění, a dověděl jsem se zajímavé věci: několik lidí pracovalo na BIS a potřebovalo mít vysokou školu, tak říkajíc „papír“; jiní – zejména ženy – pracovali ve školství a studovali z téhož důvodu. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z nás, téměř sta lidí, kteří promovali v roce 1995, se v církvi uplatnilo. Nevolám po povinných umístěnkách, ale na druhou stranu je třeba všem uchazečům o studium na této fakultě říci – a církev v ČR by si toho měla být vědoma – že je třeba lidí jako soli především na evangelizaci právě tohoto prostoru a že právě k tomu účelu fakulta lidi připravuje. To ovšem znamená se starat o ně i po skončení studia; některé lidi do práce jaksi popostrčit nabídkou a zájmem ze strany biskupské kurie, zejména lidi plaché a ostýchavé. Výzva, že máme být užiteční vlastnímu faráři, neobstojí, protože dost lidí nechodí do svého příslušného kostela, ať už z jakýchkoliv důvodů.
Do budoucna jsem přesvědčen, že absence zájmu ze strany církve o absolventy studia přestane a najde se vhodné řešení k uplatnění každého z nich, kdo bude mít zájem.

Zaslat reakci na tento text.