§ 128
a) Katolická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku má od svých počátků významnou ekumenickou dimenzi a poslání. Dějinná a duchovní zkušenost cyrilometodějské a východní křesťanské tradice, právě tak jako v jejím prostředí rodící se první reformace a husitství, jí otevírá neopakovatelné možnosti tuto zkušenost zpracovat a rozvíjet.
b) Co křesťany vzájemně spojuje, je kající „očištění historické paměti“ spojené s bolestí a lítostí, při kterém vyznáváme svá pochybení a tragické omyly ve vztahu k jiným církevním společenstvím a jejich členům a prosíme za odpuštění.
c) Velkým impulzem ekumenického úsilí v katolické církvi je II. vatikánský koncil a další kroky; dokumenty, zejména papežské encykliky, a vydání Direktáře k provádění ekumenických principů a norem. Prvořadým úkolem naší místní církve musí být uplatnění a konkretizování ekumenického ducha univerzální církve v místních poměrech. Ekumenický rozměr musí prorůstat do kázání, katecheze, výuky na všech úrovních, formace a služby kněží a v neposlední řadě do spirituality celého Božího lidu. V České republice je především třeba ocenit velmi dobré osobní vztahy představitelů různých církví a církevních společenství, ekumenickou spolupráci v armádě a ve věznicích, práci smíšených komisí v otázce Mistra Jana Husa a v otázce protestantské reformace a katolické tridentské reformy.
§ 129
a) Sněm povzbuzuje všechny, aby rozvíjeli a prohlubovali dosavadní ekumenické aktivity jak na úrovni reprezentantů a expertů (součinnost s Ekumenickou radou církví, Týdny modliteb za jednotu křesťanů, spolupráce teologických fakult, ekumenické rozhovory, spolupráce v kulturních a společenských aktivitách, apod.), tak také „ekumenu zdola“.
b) S radostí a vděčností jsou uváděny do života již dosažené výsledky a je třeba, abychom i v budoucnosti odpovídali otevřeně na výzvy Ducha a doby.
c) Je žádoucí, aby další kroky kultivace ekumenického smýšlení směřovaly k intenzivnějšímu teologickému dialogu a hlubšímu vzájemnému sdílení duchovních hodnot.
d) Ekumenická spolupráce má také svou roli sociální, politickou a kulturní. Spolu s ostatními křesťany se chceme pokorně podílet na upevňování a rozvíjení lidských a mravních hodnot, zejména míru, spravedlnosti a svobody, spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle na společném dobru a svědčit o naději.
e) Přes všechny pozitivní kroky se setkáváme v oblasti ekumenismu s mnoha otevřenými problémy a bolestnými zkušenostmi katolických křesťanů, jimž se někdy právem jeví jejich vlastní otevřenost nedostatečně opětovaná. Se znepokojením a bolestí se díváme na takové „ekumenické iniciativy“, které tu a tam, i když mohou být velkomyslné v úmyslech, dávají prostor pro praxi a teologické poznání odporující způsobu, kterým církev vyjadřuje svou víru. Špatně chápaný ekumenismus nemá vést k zapírání či zamlžování učení církve a nevede ve svém výsledku k jednotě, která je přáním našeho Pána.
§ 130
a) Podobně jako ve vztahu k jiným církvím a církevním společnostem se naše místní církev i ve vztahu k jiným náboženstvím chce nechat vést duchem a směrnicemi církve univerzální. Globalizující se svět, informační revoluce a migrace sbližují jiné kultury a jiná náboženství. Na jejich vztazích a spolupráci z velké míry závisí život a mír celého světa. Jestliže „katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích [hinduismu a buddhismu] pravdivé a svaté,“ dívá-li se „s úctou také na muslimy“ a cítí-li „duchovní spojení s Abrahámovým potomstvem“, je tím položen základ k vzájemnému dialogu, spolupráci i sdílení duchovních hodnot. V tomto duchu chceme i my vést dialog a spolupráci se všemi, s nimiž nás pojí společná cesta života.
|
