§ 82
a) Pozornost církve vůči nemocným a seniorům je církvi vlastní. Pastorace nemocných a seniorů zdánlivě není z lidského hlediska efektivní, ale právem zde může církev ověřit účinnost naděje, kterou přináší. Smyslem pastorace nemocných a seniorů je vnášení křesťanského pohledu na nemoc a stáří, lidská a křesťanská pomoc v péči o zdraví a v boji s nemocí a umožnění aktivního a smysluplného prožití stáří. Nikdy však nesmí jít o činnost odůvodněnou pouze nedostatkem jiných pastoračních aktivit, ale o vědomě vyčleněný díl energie, který by jinak byl věnován evangelizaci a pastoraci zdravých.
b) Pastorace nemocných a seniorů je organickou součástí farní pastorace, nezřídka vyrůstá i z mimořádných charismat uzdravování nebo z prostého přijetí zvláštních milostí Ducha Svatého, které uschopňují jednotlivé členy církve i některá společenství křesťanů více prospívat potřebným a nemocným. Pastorační vize je nesmí opomenout coby podstatnou součást pastoračního úsilí církve. Slabí musí být součástí společenství silných, aby toto nebylo samo slabé. Pastorace seniorů a nemocných není přitom totéž. Senioři jsou často sami nejaktivnějšími členy farních společenství.
c) Všichni křesťané jsou sněmem povzbuzováni k tomu, aby ve své nemoci či obtíži stáří byli ochotni doplňovat to, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa, a očekávali svou trpělivostí osvobození tvorstva od všeho zlého a podporováni světlem víry chápali hlouběji tajemství bolesti a statečně je snášeli i jako pokání za hříchy světa.
d) Naši nemocní a věkem pokročilí bratři a sestry v Kristu jsou nám živým svědectvím, abychom nezapomínali na věci podstatné a vyšší a na osobní spojení každého z nás s Kristovým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním. Jejich pohled na to, co potřebují a jak věci vidí, musí citelněji zaznít i v praktickém plánování pastorační činnosti.
§ 83
a) Pastorace seniorů ve farnostech probíhá velmi často v režii jich samotných, bohužel někdy izolovaně od ostatních. Všichni kněží, především však faráři, jsou proto vyzváni, aby horlivě navštěvovali nemocné a přinášeli jim přátelské slovo, vyjadřovali účinně účast na bolesti, osamocení a utrpení všech nemocných, následně i nemocným udělovali svátosti a viatikum, a to i tehdy, vyžaduje-li to od nich mimořádné osobní nasazení. Při nedostatku kněží jsou proto věřící vybízeni, aby se stali pomocníky kněží při návštěvách nemocných a pravidelném roznášení svatého přijímání.
b) Církvi se podařilo vybudovat silnou strukturu zařízení České katolické charity, kde je třeba prohloubit duchovní rozměr její činnost. Počáteční nadšení pro církevní zdravotnictví střídá dnes realismus: církev není schopná zajistit ekonomicky náročné fungování zařízení s akutní péčí. Na druhé straně roste poptávka stárnoucí společnosti po zařízeních s geriatrickou a paliativní péčí a s duchovní službou. Několik církevních hospiců a domů pokojného stáří je vynikající církevní vizitkou, která však stojí velké oběti. Ve státních nemocnicích dnes církev realizuje na mnoha místech svou pastorační službu obětavě i proto, že vedení nemocnic je k této službě církve nakloněno.
c) Ve farnostech je třeba vytvořit mezigenerační společenství. Ve společenství mladých a rodin má zaznít i hlas seniorů a opačně.
§ 84
Sněm vybízí následné diecézní synody i celou místní církev, aby zvážila, jak nejlépe vyjít vstříc stárnoucí české populaci. Je třeba připravit kněze a jáhny pro speciální práci v nemocnicích a formovat značné množství pastoračních pomocníků s časově nenáročnými úkoly pro službu nemocným ve farnostech i nemocnicích. Tato služba nemocným a seniorům potřebuje promyšlený systém supervize spojený s duchovním doprovázením.
|
