ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
První zasedání 
POSELSTVÍ Z PRVNÍHO ZASEDÁNÍ PLENÁRNÍHO SNĚMU 
Všeobecné informace 
Materiály prvního zasedání 
Instrumentum Laboris 
Příspěvky z prvního zasedání 
Výstupy z tématických skupin 
Tiskové zprávy 
Sněmovní zpravodaj 
Přípravná komise Plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
Sekretariát Plenárního sněmu 
Liturgie Plenárního sněmu 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Instrumentum Laboris 115

Sekretariát Plenárního sněmu

3. Paměť a smíření – duchovní četba českých dějin – praktické prostředky smíření

§ 6
a) Jubilejní rok a počátek nového milénia jsme prožili v prosbách za odpuštění a v úsilí o pochopení křesťanství, které proniká dějinami. Sněm reflektuje současnou dobu jako závěr jedné dějinné epochy církve a otevření nové. Dosavadní práce na historických analýzách, prosby za odpuštění dějinných událostí, při kterých se mnozí katoličtí křesťané připravili o důvěru a věrohodnost, a opakované vyslovování lítosti nad bolestnými vzpomínkami, kterými jsou protkány naše české dějiny, jsou dílčími kroky nutnými k „očišťování paměti“. „Toto ‚očištění paměti‘ zpevnilo naše kroky na cestě k budoucnosti a prohloubilo naši pokoru i bdělost při uskutečňování evangelia.“
b) Sněm v nové souvislosti připomíná známou pravdu: Církev prochází staletími a během své pozemské pouti v ní zůstává dobré zrno neoddělitelně promícháno s plevelem, svatost stojí vedle nevěry a hříchu. Právě proto, že takové vzpomínky na pohoršení z minulosti bývají překážkou pro účinnější hlásání evangelia lidem dnešní doby, má duchovní četba českých dějin napomoci nahlédnout církev jako tajemství setkání svatosti a lidské slabosti, která neustále potřebuje sílu vykoupení. Napříč dějinami, prostorem i časem tak vynikne jednota svatosti, potřeby pokání a reformy i neutuchající činnosti pro spásu duší ke slávě Boží. Můžeme si opět položit otázku, zda bolestné zkoušky a dosud nezacelené rány uplynulých let, jakož i jizvy, které tu zbyly z minulých staletí, nevolají po změně mentality a po obnově vztahů? Vždyť ti, kdo věří v Krista, a nakonec všichni spoluobčané mohou ve společných dějinách a v české duchovní tradici nalézt mnohé prvky, které nás spíše spojují, než by zdánlivě rozdělovaly. Není nakonec na začátku třetího tisíciletí snaha o hlubší jednotu skrze četbu českých národních tradic přímo výzvou našim dějinám?
c) Naše neuzavřená diskuse nad smyslem českých dějin v sobě obsahuje soud historický i soud teologický. Výklad dějin má nutnou objektivní náplň a nemůže sloužit pouze přítomným zájmům. Proto je třeba vycházet z výsledků historického bádání, např. z rekonstrukce historického prostředí, způsobů myšlení, podmínek a životního stylu, v nichž lze minulost pochopit jako výzvu k proměně současnosti. Dále je třeba výklad dějin chápat jako komunikaci mezi minulostí a přítomností, jako pouto, kterým jsme svázáni s dějinami. Aby však byl výklad dějin úplný, potřebuje teologický a duchovní rozměr, který vnáší plnost pochopení. Tím více je nám proto zapotřebí světla, které prozařuje lidský rozum, a jedině tak správně a celistvě poznává. Teprve ve světle Boží moudrosti lze nahlédnout skutečný obsah a význam našich dějin. Dokážeme tak vnímání českých duchovních tradic očistit od předsudků a porozumíme tomu, co se od nás očekává nyní, dokážeme se nově otevřít budoucnosti. Duchovní četba dějin, a tedy i českých dějin, nás učí především schopnosti rozlišovat.
d) Sněm nemůže podat závazný výklad českých dějin a nechce nahradit práci odborníků, kteří při interpretaci historických skutečností využívají specifických metod současné historiografie. Sněm však oprávněně upozorňuje na nutnost duchovního výkladu dějin. Církev, vědoma si zásadní jednoty putování dějinami, se tváří v tvář historické skutečnosti ptá především na vztah minulosti a přítomnosti. Pravda, která vysvítá z dějin, je pro církev mnohem více než pouze novou, více či méně příznivou historickou interpretací. Je „nově zářícím“ poznáním, moudrostí, budící v člověku úctu, přesahující čas a pokolení. Je živou pamětí člověka. Dějiny jsou v pohledu církve zápasem člověka o spásu duše, v němž se setkává s Boží věrností a milosrdenstvím. Úplná pravda o dějinách je pravdou o svobodné Boží lásce k člověku – hříšníkovi.

§ 7
a) Různorodost christianizace českých zemí (misionáři přicházející ze Západu, sv. Cyril a Metoděj, aj.), postupná evangelizace a hlubší proniknutí křesťanství do české společnosti, předhusitské reformní hnutí, tragické husitské války, rekatolizace, josefínská reforma, otázky vyvolané katolickou modernou a bolestnou zkušeností českého schizmatu po první světové válce, poškození církevní správy v době neblahých historických zkušeností s německou okupací, poválečnými událostmi a ničivou nelidskou komunistickou zvůlí a bezprávím, to vše tvoří dramatický rámec našich historických zkušeností. Jejich společným jmenovatelem, linoucím se českými dějinami, je osudný protiklad i harmonický soulad světské a duchovní moci, jednota i rozpornost „trůnu a oltáře“.
b) Pozitivní i historická zkušenost musí být střežena jako živé dědictví českých duchovních tradic, ale ani negativní nesmí být zapomenuta. Musíme přiznat, že často nejsme dobrými strážci bohatého dědictví předků. Znalost českých duchovních tradic se nezřídka omezuje na několik jmen, přestože měla katolická církev ve střední Evropě a v českých zemích vždycky velkou úlohu ve vytváření evropských dějin. Sněm se nemůže této otázce vyhnout především proto, že je třeba připomenout hlubokou a nesmazatelnou inkulturaci křesťanství do české společnosti. Na prvním místě je zde tradice cyrilometodějská. Její význam pochopil už při jejím vzniku papež Hadrián II., když dal naší církvi zvláštní liturgická privilegia. Tradice svatováclavská a svatovojtěšská v sobě spojuje národní svébytnost i vstup do tehdy se tvořící Evropy. Tradice mariánská a eucharistická znamenala v předhusitském středověku proniknutí katolictví do duše národa. Tradice husitská, jejíž pravý náboženský smysl je nám ještě zastřen polemickými diskusemi, si zaslouží, abychom se nad ní vážně zamysleli jako nad závažným okamžikem křesťanských dějin českého národa. Inspirovat bychom se mohli spirituální věrohodností a hloubkou víry českých bratří, včetně jejich zkušeností z doby exilu. Tradice barokní, která je po náboženské stránce jednou z nejbohatších v Evropě, nás může i dnes poučit o významu lidové zbožnosti. První zkušenosti s náboženskou snášenlivostí po vydání tolerančního patentu, celé národní obrození spojené se sociální otázkou, růst nových forem náboženského života a zbožnosti, exerciční hnutí v periodě mezi dvěma světovými válkami, to vše vytváří tradici moderního katolictví v naší zemi. A povzbuzením má zůstat především ještě plně nepoznaná a nedoceněná tradice mučednického vyznání víry v době nacistické okupace a komunistické totality.

§ 8
a) Církev se na území českých zemí díky působení prvních křesťanských misionářů rozvíjela pod přímým vlivem západního křesťanství a v latinském ritu, stejně tak jako pod přímým i nepřímým vlivem křesťanství východního. Tato dvojznačnost je pro českou církev charakteristická a stále inspirující (cyrilometodějská tradice, slovanská liturgie, kontakty husitů s Byzancí, tradice velehradských unionistických sjezdů spojených se jménem arcibiskupa A. C. Stojana, řeckokatolická církev a pravoslaví v českých zemích).
b) V 10. až 12. století probíhal zápas mezi křesťanskou vírou a pohanstvím. Postupná christianizace, soustřeďující se na elity národa, tj. na panovníka a šlechtu, často zůstávala na povrchu, jak to zakusil např. sv. Vojtěch. Zvláště u nižších vrstev poměrně dlouho přežívala silná setrvačnost k pohanství (staré „víře“). Nedostatečná christianizace vedla, jak obdobně ukázaly i pozdější epochy (zvláště dramaticky v 19. a 20. stol.), k odpadům a zesvětštění společnosti.
c) Ve 13. a 14. století se církev stala určující duchovní a ideovou silou. Vliv kléru byl značný. Od poloviny 14. století však postupně sílil problém věrohodnosti církve a narůstal rozpor mezi slovem a životem u nositelů úřadu a služebníků oltáře, především u těch, kteří byli spjati s vlastnictvím velkého majetku. Tento fenomén odcizení církve od společnosti má své historické analogie (např. klerikalismus) až do dnešní doby.
d) Počátkem 15. století prožívala celá česká společnost hlubokou krizi, která na pozadí krize římskokatolické církve ničivě dopadla i na českou církev. Náboženské vzepětí v době husitské bylo nezřídka doprovázeno motivy politickými a mocenskými, ničivými dekadentními tendencemi a mnohdy náboženským fanatismem. Dosud jednotná církev se rozštěpila. Husovská tradice dodnes čeká na zásadní katolickou interpretaci, která by zařadila husitství i následný vývoj katolíků, husitů, utrakvistů a českých bratří do společných náboženských dějin. Práce husovské komise již přinesla mnohé užitečné plody.
e) Konfesně rozpolcenou českou společnost od poloviny 15. století až do první čtvrtiny 17. století dramaticky zasahovaly důsledky západního schizmatu. V zemi dominovali nekatolíci se svými vazbami na různá protestantská centra v zahraničí. Po dlouhé etapě náboženských válek v Evropě a domácích konfliktů byl v České konfesi nalezen model koexistence, který však neměl dlouhého trvání. Katolická menšina prožívala od druhé poloviny 16. století dynamickou obnovu související s postupným zaváděním reforem Tridentského koncilu, obnovou pražského arcibiskupství, uskutečňováním katolické reformy, příchodem jezuitů, činností ostatních řádů, zvláště piaristů a kapucínů, a řadou dalších kroků.
f) V 17. a 18. století se česká společnost stala alespoň zdánlivě opět jednolitě katolickou. Dodnes zůstává otázkou, za jakou cenu se tak stalo a zda převládl moment katolické reformy či pouhé rekatolizace. Zkoumá se míra násilí a donucení, na straně druhé pak množství autenticky přijatých konverzí ke katolictví. Skutečností zůstává, že katolictví se na dlouhou dobu stalo přirozenou podobou názoru na svět a charakteristickým životním stylem širokých vrstev. Barokní kultura, otevřená románským vlivům, přirozeně zakořenila v českém prostředí a uchovala českou národní svébytnost. Na straně druhé je třeba bolestně přiznat perzekuci nekatolíků a tradici českého náboženského exilu v čele s J. A. Komenským. Práce na historickém a teologickém zhodnocení tohoto období, jak se o to pokouší komise pro studium protestantské a katolické reformace, si sněm váží a podporuje ji.
g) Od konce 18. století se církev pohybovala mezi měnícím se politickým systémem doznívajícího středověku a modernizací. Učila se jednat a naplňovat své poslání v novém státním systému a kulturním prostředí (absolutismus a osvícenství), snažila se začlenit plody náboženského vzepětí baroka a nacházet modernější systematické způsoby pastorace, které by zahrnovaly všechny vrstvy obyvatelstva. Významnými nositeli národního obrození, obnovy jazyka a české kultury byli kněží. Po roce 1848 a zvláště pak po roce 1867 však docházelo k viditelnému rozštěpení mezí církví a elitami národa a monarchie se stala nekonfesním státem. Hierarchie a klérus byly dále hlouběji vtahovány do administrativního systému postupně upadající rakousko-uherské monarchie, vytvářelo se jinak pojaté spojenectví trůnu a oltáře, provázející českou církev od okamžiku, kdy byla svatovítská rotunda postavena na území přemyslovského hradiště. Uvnitř církve v druhé polovině 19. století docházelo stále častěji k napětí mezi tendencí uchovat stávající starý řád a mezi tendencí k modernizaci. Vyhraněné postoje se nezřídka střetávaly a daly vzniknout krajnostem a diferencujícím se proudům, které u části kněžstva vyústily v aktivní účast v katolické moderně. 19. století je rovněž stoletím nebývalého rozvoje a rozšíření ženských řeholí, ale i dramatické ztráty dělnictva. Dynamicky se rozvíjely především sociální a charitativní služby církve jako aktuální odpověď na důsledky industrializace a urbanizace a politický katolicismus se stal přirozenou součástí demokratických tendencí ve společnosti.
h) S koncem první světové války se církev ocitla ve zcela nové situaci. Uvnitř církve zesílil vliv Jednoty katolického duchovenstva, modernistické tendence i odpor proti prorakousko-uherským postojům, zejména vysokého katolického kléru. V demokratické Československé republice se rozhodující politickou a hospodářskou silou stala silně protikatolicky naladěná společenská vrstva inspirovaná obnovenou, nezřídka tendenčně interpretovanou husitskou tradicí (výročí Husovy smrti v roce 1915). Do života církve navíc neblaze zasáhl kulturní boj a vznik Církve československé. Averze vůči katolictví se promítala i do vztahu československého státu a Svatého stolce. Po letech napětí došlo v roce 1928 k podepsání Modu vivendi a od konce 20. let se mezi státem a církví ustálily vztahy respektu a spolupráce. Výrazná většina obyvatel Československa se hlásila ke katolické církvi, ale i do jejích řad zasáhl sílící nacionalismus. České prostředí bylo silně ovlivněno početnou německou menšinou a nikoliv nevýznamnou židovskou komunitou (2,5 %), takže někteří hovoří o „trojí duši země české“. Ve 30. letech prožívala katolická církev dynamický růst (nárůst povolání, konverze mezi umělci a intelektuály, kvalitní vzdělání, aktivizace laiků, nové duchovní a intelektuální impulzy, vyzrání nových výrazných osobností apod.).
i) V době nacistické okupace (1938/39 – 1945) byli katolíci přijímáni celou společností jako přirozená součást národa. Představovali respektovanou sílu utvrzující mravní a národní vědomí, podíleli se na domácím či zahraničním odboji a prožívali stejnou zkušenost perzekuce jako ostatní obyvatelé Čech a Moravy. Stali se svědky víry v koncentračních táborech a v totálním nasazení, byli i popravováni, zvláště velmi často kněží, diecézní i řeholní – Češi i mnozí sudetští Němci; z jejich řad vyšli novodobí mučedníci. I mezi českými katolíky nacházíme ty, kteří se ujímali pronásledovaných českých Židů. Mezi katolíky německé národnosti nastalo silné štěpení; někteří neodolali nacionálnímu vábení a kolaborovali s nacismem, ale mnozí zůstali věrní katolickému univerzalismu, a byli tak rovněž vystaveni nacistické perzekuci.
j) V krátkém intermezzu mezi totalitami (1945 – 1948) prožívala naše církev s celou společností dramatické okamžiky českých moderních dějin, atmosféru plnou euforie a radosti, ale záhy poté bolesti a vášní v sociální i národností oblasti, včetně tragické zkušenosti odsunu německého obyvatelstva, v naprosté většině katolíků, který pociťuje církev jako bolestnou ztrátu, zvláště když mnoho oblastí v pohraničí dodnes připomíná duchovní poušť. Hluboká diferenciace uvnitř katolické církve není ještě přesně zmapována. Na druhé straně prožívala církev dynamickou obnovu svých struktur i aktivit, včetně nových prvků v životě církve a věřících (nové pastorační aktivity, jocismus, Sdružení katolické mládeže, katolický skauting, vzdělávání laiků atd.).
k) Komunistická totalita v letech 1948 – 1989 byla dobou zkoušek, kříže i proměn české církve. Systematická perzekuce církve, mající za cíl její plné ovládnutí a zničení, je stále živou zkušeností. Komunistický systém útlaku se projevoval mnoha způsoby, od násilné perzekuce ze strany státu (šikanování, zastrašování, izolace od veřejné sféry, nucené práce, PTP, internace, vězení, mučení a popravy, zničení společenství církve, odstranění biskupů, oddělení kněží a laiků, faktická likvidace řeholního a komunitního života) přes snahu získat církev pro koexistenci až po vtažení části jejích členů do kolaborace s režimem. Laici zůstali pasivním prvkem, církev byla zatlačena do kostelů jako „ghetta“. Církvi byly vnuceny omezené projevy života, oficiálně mohla působit pouze v rámci liturgie, neveřejně s mnoha riziky však žila ve skrytosti, svobodně jen v exilu; paradoxně však největší vnitřní svobody nabyli věřící ve vězení. Církev poškodilo především toto bolestné vnitřní rozdělení a její odtržení od světové církve, tedy mnohaleté znemožnění svobodné výměny myšlenek, impulzů, aktivit a inspirací. Mnozí katolíci se však naučili vážit si autenticity, rozlišovat podstatné od nepodstatného, žít v diaspoře a státem prosazované nepřátelské kultuře ateismu a materialismu, otevřeli se novým hnutím a nesli v sobě potřebu stálé sebereflexe. Řeholníci a řeholnice ve svých veřejných i neoficiálních komunitách, a proti své vůli převážně mimo ně, přežili vlastní „genocidu“, plánovanou komunistickým režimem. Důsledky komunistické éry jsou tragické: dlouhá ateizace způsobila umenšení církve, celé generace bez možnosti náboženské výchovy ztratily vztah k církvi a mnozí necítí potřebu náboženského vzdělávání či výchovy svých dětí.
l) Čas svobody po pádu zrůdného komunistického režimu v roce 1989 se stal časem velkých, někdy nereálných nadějí a hektické činnosti. Dnes v ní vidíme sílu nastřádané touhy odpovědět co nejrychleji na výzvy doby. Výrazněji se začala projevovat polarizace uvnitř církve, včetně obtíží při začlenění struktur podzemní církve a tajně vysvěcených kněží do běžného života církve. Již počátek devadesátých let však ukázal hranice, které v sobě církev nese – směsici živých tradic, množství vzájemných předsudků a obviňování, mnoho neznalostí, pokušení k ideologickým manipulacím a neschopností vyrovnat se s domnělými či skutečnými vinami.

§ 9
a) Pro budoucí směřování církve můžeme vyjít ze skutečnosti, že jsme po tisíciletí žili v okruhu západoevropské vzdělanosti. Naučili jsme se myslet západním způsobem analytického myšlení a hájit pravdu podle abstraktních principů. Ale kdesi hluboko v nás zůstalo srdce slovanské, kterému nestačí pouhý abstraktní princip bez souvislosti s konkrétním životem. Tato typicky česká mentalita nám pomohla přežít uprostřed Evropy mezi většími národy. Dovedli jsme díky ní vzdorovat i množství násilných totalitarismů nebo laciné propagandě. Pozitivně se naše národní mentalita projevuje ve zdravé lidové zbožnosti, a to především mariánské.
b) V české kultuře, v poezii, v literatuře a umění existuje více náboženských motivů, než se na první pohled zdá. Přijetí vlastních dějin a smíření s nimi vede i skrze nalezení nových uměleckých prostředků, které umožňují komunikaci s dějinami. Dnes, kdy se ve světě propaguje teologie umění, bychom měli této stránce věnovat více pozornosti, aby se i mladí umělci, kteří se vyvíjejí, cítili v církvi pochopeni a jako ve svém přirozeném prostředí. Obojí směr čerpání umělecké inspirace, domácí i zahraniční, má svůj význam i pro hlubší porozumění českým dějinám. Teologická reflexe umění napomáhá růstu umělců, kteří vytvářejí symboly smíření.

§ 10
Sněm se duchovně připojuje k Janu Pavlu II., který památného 12. března roku 2000 v basilice svatého Petra s pohledem na ukřižovaného Krista prosil za odpuštění hříchů synů církve. „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,20b-21). Spolu s našimi vlastními vinami vyznáváme i minulé viny katolických věřících v naší vlasti. Jsme s nimi spojeni poutem v jejich slávě i slabosti, aniž bychom mohli vzít na sebe osobní zodpovědnost člověka (jeho svědomí) a chtěli nahradit Boží soud, který zná naše lidská srdce lépe než my sami. Když opakovaně slavnostně prohlašujeme „odpouštíme a žádáme odpuštění“ , je naším úmyslem přispět k očišťování paměti, vážnému vědeckému bádání zbavenému předsudků a naplněnému usmířením. Symbolicky zapalujeme sedm svící jako oběť za naše nevěrnosti: za to, že jsme nebyli věrohodnými svědky víry, za všechny podoby nesnášenlivosti, za hříchy proti jednotě svaté Boží církve, za všechny naše hříchy proti Židům, za provinění proti lásce, úctě a právům národů, kultur a jiných náboženství, za hříchy proti důstojnosti ženy a jediné důstojnosti lidského rodu a za hříchy proti základním právům lidské osoby. Zároveň v Kristu Ježíši odpouštíme všem jejich nenávist, ničení majetku, pustošení kulturního a duchovního bohatství, krádeže a plenění, především však nelidské rozdělení a rozvracení rodin, zlobu učitelů zotročených komunistickou ideologií vůči bezbranným dětem, nevraživost, ponižování a tupení, krutost a mučení, nespravedlivé věznění, včetně prolití krve těch katolických věřících, kteří v českých dějinách věrně vyznávali moc Ježíšova kříže.



předcházející | obsah | následující