ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
Sněm české katolické církve 
Katolický týdeník 
Arcidiecézní zpravodaj Praha 
OLDIN 
IKD 
Diecézní zpravodaj Plzeň 
OKNO 
Aktuality: SETKÁNÍ 
AD 
Farní časopisy 
Ostatní 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Sněm české katolické církve. Obnova synodality 31

Miloš Raban

Synodalita 20. století v českých zemích

Před první světovou válkou se volalo opět po svolání provinčního sněmu, ale episkopát na to nereagoval . Na Moravě vyhověl požadavkům kléru brněnské diecéze biskup Pavel Huyn (1904-1916). S velkou slávou byla slavena první brněnská diecézní synoda v roce 1909 . Trvala 4 dny a účastnilo se jí 460 kněží. Měla celkem 5 veřejných zasedání a kromě toho partikulární schůze. Řešila se tato témata: úprava výstavu Nejsvětější svátosti, účast mládeže při mši svaté, duchovní příprava vojenských rekrutů a problém vojenské a duchovní správy, sociální činnost duchovenstva, náboženství na národních školách a lidový zpěv.
Sněm byl organizován takto: Především se konala tzv. všeobecná shromáždění a též partikulární schůze, dělící se na pět odborů. Ke každému odboru byl přidělen předseda, rádce, notář a referenti. Členové synody mohli navštívit kteroukoli z těchto partikulárních schůzí, účastnit se její debaty a přinášet návrhy. První odbor partikulárních schůzí se věnoval financování sněmu a též cenzuře. Druhý odbor řešil katolickou organizaci. Třetí odbor neměl předepsané téma, nýbrž byl ustanoven proto, aby každý z řad duchovenstva mohl přednést návrhy, které se pak zaregistrovaly. Čtvrtý odbor měl na programu lidový zpěv. Pátý byl ustanoven proto, aby přijímal zkušenosti a poznámky duchovenstva k tematice, o které se mělo na synodě mluvit.
Požadavkům kněžstva vyhověl také biskup Josef Hůlka (1907-1920) a svolal čtvrtou diecézní synodu českobudějovickou v roce 1913, která už reagovala na současný stav . Je však také důkazem, že v té době biskupům nic nebránilo synody svolávat. Byla slavena ve dnech 28. července do 1. srpna v seminárním kostele sv. Anny za účasti 500 kněží světských i řeholních působících v diecézi . Se synodou byly spojeny kněžské exercicie. Třídenní jednání se zabývalo kněžským vzděláním, vztahem k Bohu a lidem, žádostmi kněží týkajícími se kaplanů, farářů, vikářů, biskupa a patronů. Za podklad porad sloužily práce členů kapituly, profesorů bohosloví a představených semináře, které byly zadány už na podzim 1912 a byly vypracovány a do konce roku. Tato témata byla přípravným materiálem k synodálním konstitucím. Pak byla předložena zvláštní komisi k opravě a doplnění. Následný text se pak stal předlohou pro sněmovní jednání. Olomoučtí metropolité nejevili zájem využít synodální šance druhé poloviny minulého století. Za to zvolili strategii pastoračně vzdělávací: od sedmdesátých let minulého století započal Antonín Cyril Stojan, budoucí olomoucký arcibiskup (1921-1923), již jako bohoslovec svolávat prázdninové sjezdy slovanských bohoslovců. Později založil Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, spolek, jenž měl za úkol modlitbou, studiem sporných otázek a podporou misijních akcí přispívat k obnovení církevní jednoty v katolickém smyslu, jmenovitě mezi slovanskými národy, přičemž za prostředníka sloužila jejich společná úcta k sv. Cyrilu a Metoději a jejich náboženskému a kulturnímu dílu. Velehrad, kde měl Apoštolát středisko, byl též místem významných unijních sjezdů.
První tři sjezdy (1907, 1909, 1911) měly spíše ráz soukromých porad, třebaže se jich účastnili vynikající odborníci téměř všech slovanských národů. Roku 1924 Apoštolát upravil své stanovy tak, že se stal mezinárodním náboženským spolkem pro šíření zájmu o otázku sjednocení katolické a pravoslavné církve. Ujal se jmenovitě v Srbsku a mezi Čechy v Americe . Po první světové válce se konaly na Velehradě čtyři velké unionistické sjezdy - 1924, 1927, 1932 a 1936.
Paralelně se sněmy znovu ožily a rozkvetly organizované pouti na posílení cyrilometodějského kultu . Podle vzoru německých katolíků byly pořádány v našich zemích též velké katolické sjezdy, při kterých se také zdůrazňoval synodální aspekt, a to jednak v měřítku diecézním, jednak v měřítku celonárodním. V době, kdy episkopát neprojevoval vůli ke svolávání sněmů, bylo do vypuknutí první světové války takovýchto všeobecných katolických sjezdů uspořádáno celkem sedm, a to v Brně (1894), v Praze (1897), v Brně (1903), v Praze (1908), v Hradci Králové (1909), v Olomouci (1911) a v Kolíně nad Labem (1913) a po první světové válce v Praze roku 1935. Jejich význam spočíval v tom, že se katolíci zamýšleli nad palčivými soudobými otázkami náboženskými, kulturními a sociálními a že se posílila jejich vyznavačská zmužilost a pocit sounáležitosti, jak se to projevilo zejména po roce 1945, zejména pod společnou hrozbou komunismu .
Bylo však nejvýš osudné, že na počátku 20. století, v době pro českou církev tak povážlivé, místo aby se rakouský či alespoň český a moravský provinční episkopát vrátil k regulérní synodální činnosti, byl zaneprázdněn krizí spojenou s reformním stavovským kněžským hnutím, organizovaným zejména v Čechách v Zemské jednotě katolického duchovenstva . Pražský arcibiskup Pavel Huyn (1916-1920), který byl ve dnech státního převratu v roce 1918 na vizitaci v Chebu, místo aby situaci odvážně řešil, zastrašen zprávami z Prahy se do svého arcibiskupského sídla již nevrátil a uchýlil se do Říma. Olomoucký arcibiskup kardinál Lev Skrbenský (1916-1920) byl zcela bezmocný a faktického vedení církevních záležitostí se ujal jím zrušený kněžský spolek Jednota katolického duchovenstva. V Jednotě ožily reformní myšlenky někdejší Katolické moderny , což bylo dokumentováno i tím, že v jejím čele stanuli J. Š. Baar, Xaver Dvořák a jiní její předáci. Přes 90 procent (!) českého kléru se přihlásilo za členy Jednoty a výbor spolku vypracoval na jaře r. 1919 za Baarova předsednictví Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické, jejž čtyřčlenná delegace předložila papeži Benediktovi XV. Požadavky reformistů byly shrnuty do šesti bodů: 1. zřízení českého patriarchátu, 2. rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce v ní, 3. úprava patronátního práva a obsazováni far, 4. návrh na liturgii v lidovém jazyce, 5. úprava kněžského studia a výchovy, 6. zdobrovolnění kněžského celibátu. Vidíme, že tyto požadavky by byly z pokoncilního hlediska, (až na celibát) dnes přijatelné a některé jsou dnes splněny. Když se však delegace vrátila z Říma s hubeným výsledkem , Jednota se ideově rozštěpila na umírněný a početně daleko nejsilnější střed, na radikální levici Ohnisko a na krajní pravici .
Protože Apoštolský stolec reformní návrhy ihned nezamítal, nýbrž je přijal k podrobnějšímu zkoumání a úvaze, oddávali se mnozí naději, že přece jen dosáhnou podstatných ústupků . Když však v září 1919 byl pražským arcibiskupem jmenován odpůrce novot, profesor František Kordač, aniž se předtím někdo dorozuměl s Jednotou nebo přihlédl k jejím návrhům, bylo rozhodnuto. Radikálové, v nichž sensus ecclesiae odumřel, církev opustili. Arcibiskup Kordač (1919-1931) se chopil otěží církevní vlády velmi energicky a Jednotu v lednu 1920 jednoduše rozpustil. Když bylo Kordačovo rozhodnutí schváleno v Římě, vyzvali i ostatní biskupové kněžstvo, aby z Jednoty vystoupilo a sdružovalo se v diecézní jednoty pod vedením episkopátu. Celkově odešlo do roku 1924 z katolické církve jeden a tři čtvrtě milionu katolíků, z toho 288 kněží. Jinak velmi schopný a energický arcibiskup Kordač byl v roce 1931 nakonec donucen resignovat mimo jiné i proto, že neuvedl v život laický program Katolické akce vyhlášený už v roce 1922 papežem Benediktem XV.
Když v roce 1918 biskupové a Řím rezignovali na řešení poválečné situace církve v Československu synodální cestou, rozhodli se někteří čeští kněží a laici řešit situaci politicky. Katolické politické strany se po válce sjednotily v nové Československé straně lidové, v níž vedoucí postavení měl mons. Jan Šrámek. Strana hledala záchranu především v jednotě a v pevné organizaci. Na veřejnosti a zvláště v parlamentě se sice dostala pod silný tlak protiklerikálních sil, dokázala si však již během prvních dvou let trvání republiky vynutit mezi politickými odpůrci respekt. Zaujala ihned od vzniku ČSR důsledný národní a státotvorný postoj a obratnou taktickou politikou ulomila hrot útoků svých protivníků. Její postoj v kritických obdobích státu, především za maďarského vpádu na Slovensko v roce 1919 a za prosincové generální stávky roku 1920, ale i při pokusu o restauraci excísaře Karla Habsburského v Maďarsku roku 1921, jí umožnil vrátit se k veslu státní politiky. Po vzniku tzv. Pětky za úřednické vlády Jana Černého na podzim roku 1920 se stal Šrámek členem tohoto významného zákulisního orgánu a po vstupu lidové strany do Benešovy vlády v září 1921 bylo největší nebezpečí pro český katolicismus odvráceno. Zastoupení kněží ve vedení lidové strany bylo velmi silné, což bylo pro tehdejší dobu nejen v českých zemích a na Slovensku, ale i v jiných evropských zemích typické. Výsledkem obranného zápasu českého katolicismu bylo nejen odvrácení odluky církve od státu, ale i zmírnění dopadů tlaku protikatolického tábora i v jiných otázkách. Proti snahám zavést povinný občanský sňatek zůstal církevní sňatek s občanským rovnoprávný a farní úřady nadále vedly matriky, udrželo se relativně povinné náboženství ve školách, církevní školství bylo zachováno. Důležité bylo i navázání styků s Apoštolských stolcem. Je nutno konstatovat, že právě lidová strana pomohla začlenit římskokatolickou církev do nového Československa .
To, že za první republiky bylo možno svolat diecézní synody, ukazuje příklad z roku 1926, kdy vratislavský kardinál Karel Bertrám (1859-1945) svolal v Opavě synodu části vratislavské diecéze v Československé republice. Šlo tehdy o oblast českého Těšínska a dnešního Jesenicka, které bylo až v sedmdesátých létech připojeno k olomoucké diecézi a je dnes základem nové ostravsko-opavské diecéze.
Naši biskupové konali v roce 1933 návštěvu ad limina v Římě a při této příležitosti jim papež Pius XI. opět připomněl, aby uskutečnili Katolickou akci. Jedině brněnský biskup Josef Kupka (1931-41) to řešil svoláním druhé brněnské diecézní synody v roce 1934. Sněmu se zúčastnilo 11 kanovníků, 8 profesorů teologie a 128 duchovních správců, středoškolských profesorů náboženství, řeholníků a katechetů, celkem 147 účastníků. Přijetí sněmovních akt nakonec biskupovi z přítomných účastníků navrhlo zvolených 12 synodálních examinátorů, 12 farářů konsultorů a 12 synodních soudců. Synoda trvala čtyři dny, 21.-24. srpna 1934. Byla to poslední synoda konaná na našem území. Žehnací a pozdravná poselství zaslali také papež Pius XI., olomoucký metropolita a prezident republiky.
Na programu byla tato témata : I. Jak projevovat úctu a lásku ke Svatému otci, II. Uskutečnění Katolické akce, III. Pastorace církevních hnutí, IV. Organizace charity, V. Péče o povolání (péči o alumny o prázdninách), VI., Jak získávat ctnosti a vzdělání kněží v posvátných vědách, VII. Náboženské vzdělání dospělých, VIII. Manželství, IX. Laické duchovní cvičení, X. Četnost svatého přijímání, XI. Morální křesťanské ctnosti, XII. Kvalita knih a jejich rozšiřování, XIV. Reforma posvátné hudby, XV. Jak učinit, aby byla náboženská výchova dětí plodná, XVI. Zavedení náboženské a morální výchovy na středních školách, XVI. Výchova akademické mládeže, XVII. Právo štóly.
Lze jen litovat, že se tehdejší český episkopát ani v té tak důležité době nepokusil řešit tak závažné problémy synodálně a doporučit papeži Piovi XI. svolat plenární nebo provinční sněm, tak jak to v té době podobně řešily jiné národní církve. Biskupové po celou první republiku volili raději metodu několika memorand a pastýřských listů, ty však měly jen pastoračně-orientační charakter a neměly zpětnou vazbu ani na stát, ani na duchovenstvo či věřící.



předcházející | obsah | následující