P. Ludolf J. Kazda OPraem

Mám připomínku k § 59. Zdá se mi, že uvedený citát z evangelia Janova (Jan 10,10) je příliš všeobecný, než aby charakterizoval diakonický a charitativní rozměr života církve. Hovoří-li se o radikální etické výzvě Ježíše Krista, pak by bylo snad vhodnější citovat z podobenství o Milosrdném Samařanovi: „Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10,37b), anebo z události Poslední večeře – umytí noho učedníkům: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (Jan 13,15). Jsou i jiná místa v Písmu, která by více korespondovala sousloví „radikální etická výzva Ježíše Krista“, než je řečený citát. Dále: Poslední dvě věty uvedeného paragrafu se mi jeví, jakoby z filantropického základu vyrůstalo svědectví o Boží dobrotě a lásce. To samozřejmě je také možné, ale naše diakonie a charita má v sobě snad něco mnohem hlubšího.
Jedná se přece o samotného Ježíše Krista, v inspiraci našich snah i v jejich cíli.
I zde, podobně jako při všech ostatních našich pastoračních činnostech musíme mít na paměti slovo Ježíšovo: „Neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (Jan 15,5b).

Dále mám připomínku k textu § 60. V první větě bych doplnil závorku a za Maltézská pomoc bych po čárce vložil - Česká katolická charita - a mnohá zařízení řeholí a kongregací – závorku uzavřít. Zbytek textu § 60 bych vynechal a místo něho bych vložil:
„Sdružení Česká katolická charita je účelové zařízení katolické církve a zároveň největší nestátní poskytovatel zdravotních a sociálních služeb potřebným lidem v ČR v duchu a ve stylu uvedeném v § 59. Sdružení Česká katolická charita je podle Kodexu kanonického práva samostatnou právnickou osobou, organizačně sdružuje osm (arci)diecézních charit a devátým subjektem jsou Domovy duchovních a řeholnic. (Arci)diecézní charity mají síť rozmanitých služeb, dobrovolnických společenství a profesionálních projektů. Ve všech těchto skupinách a zařízeních je podstatně důležité, aby vedoucí pracovník byl zároveň praktikujícím katolíkem a zároveň animátorem, který bude nositelem záruky ducha toho kterého pracoviště (či skupiny) a staral se o profesionální i křesťanskou úroveň pracovního týmu. Velmi žádoucí je, aby tato místa byla ve výhledu do budoucna doménou jáhnů (viz § 106), případně aby se v budoucnosti více počítalo s laiky – absolventy teologického studia. Pro klienty našich zařízení pak bude zárukou, že se takto skutečně setkají s církví a pro nevěřící pracovníky týmů charitních zařízení bude otevřená možnost od lidského soucitu přecházet k postojům víry.“
Domnívám se totiž, že by se z charitní práce vytratil její nadpřirozený rozměr.

Dále mám připomínku k § 63. Je velmi žádoucí, aby reflektoval skutečnost, že vícezdrojové financování charitních projektů a lidská kapacita našich katolických společenství je zároveň jejich ohraničením. Jinými slovy bez peněz a skutečně věřících lidí to nepůjde. Současný stav, kdy do charitních projektů proudí ohromné sumy ze zahraničí a od státu, a kdy používáme služeb víceméně profesně zdatných lidí, někdy však úplně nevěřících, je velmi vratký. Přinejmenším pochybuji, zda projekty financované odjinud než z našeho církevních společenství a uskutečňované lidmi nemajícími žádný vztah k Ježíši Kristu, jsou skutečně vizitkou naší církve. Myslím, že by v uvedené reflexi žádané § 63 neměla chybět kromě snah o solidní legislativní a organizační řešení na celostátní úrovni také střízlivost.

Zaslat reakci na tento text.