Prof. Tomáš Halík

Několik poznámek k Instrumentu laboris (IL):
- oceňuji pokus o teologický úhel pohledu, patrný v několika oddílech IL
(V důsledku likvidace svobodného akademického teologického bádání za minulého režimu a známých těžkostech na některých teologických fakultách po r. 1989 už několik generací našich kněží – pokud neměli zvláštní štěstí studovat kolem r. 68, v zahraničí nebo v některých podzemních kursech - se vůbec nesetkalo s teologickým myšlením.
To je jedna z nejhorších forem postižení komunistickou minulostí.Vede v mnohých psaných i mluvených projevech k myšlenkové jalovosti, kdy jsou myšlenky nahrazeny zbožnými frázemi či mozaikou biblických či papežských citátů. Při rozhodování vede tento deficit teologického myšlení ke krátkozrakému pragmatismu a byrokratismu. Pokud má být sněm aplikací II. Vatikánského koncilu, pak je třeba znát teologický kontext, z něhož koncil čerpal, jinak půjde o netvořivou aplikaci koncilových dokumentů jako nějakých stranických usnesení, ne o tvořivé naslouchání Duchu, který inspiroval a který jistě chce pohnout i našimi vodami…

Proto bych rád podpořil všechny, kdo zde mluvili o potřebě permanentního vzdělávání v naší církvi. Pro každou společnost – i církve – dnes platí, že jejich působení bude mít dopad přímo úměrný úsilí, vloženému do vzdělání. Vzdělání v církvi jistě není jen předáváním informací, nýbrž k němu patří péče o duchovní růst. Spirituální dimenzi nelze podcenit, ale na druhé straně nelze ničím, a to ani zbožností nahrazovat vzdělání (viz mnohé šokující známou odpověď Terezie z Avily, že mezi zbožným a vzdělaným duchovním vůdcem by volila toho vzdělaného)

Teprve budeme-li mít dostatečný počet vzdělaných lidí a ochotu jim naslouchat, bude moci sněm udělat to, co od něho právem čekají mnozí, kteří se angažovali při jeho přípravě: že se pokusí redefinovat místo a úlohu církve v české společnosti v nových sociokulturních podmínkách, které se vytvořily pádem komunismu a začleněním naší země do pluralitní otevřené globální společnosti. Teprve až správně přečteme tato znamení času, budeme moci udělat druhý krok – představit vizi a koncepci života a působení církve v příštích desetiletích a pak třetí rok, navrhnout strategické scénáře, jak tuto vizi odpovědně naplňovat.

Jedna z věcí, kterou nesmíme obejít, je odpovědět si bez alibistického odvolávání se jen na komunistickou minulost a vnější nepřízeň nepříjemnou otázku, proč se tak dramaticky v posledních letech snížila důvěra v církev a počet lidí identifikovaných s církví.
Možná, že nemalou úlohu sehrála právě nekoncepčnost církevní práce, úzká nabídka, neúměrná skutečné duchovní poptávce, restaurační tendence a celkové pomalé tlení. Kdosi se vyjádřil, že mu naše církev připadá jako velryba, které vypustli rybník – nedělá nic špatného, pouze předpokládá prostředí, které už pominulo.

Ano, v IL postrádám hlubší analýzu sociokulturního, politického a duchovního prostředí, v němž má církev u nás působit. (Škoda, že nebylo víc využito listu Pokoj a dobro). Sociologové náboženství tvrdí, že u nás koexistují tři velmi odlišná prostředí, která vyžadují zcela odlišný styl pastoračního působení.
- 1. území duchovní pouště (např. v některých pohraničních oblastech, kde jsou „sudetští Vietnamci“)
- 2. mizející oblasti „Volkskirche“
- 3. „postradiční religiozita“ (velkoměsta, studentské prostředí)

Problémy v oblasti 2. a 3.
Jsme tu jenom pro „věřící“? Rostoucí „šedá zóna“..
IL pojednává redukovaně o „sociální oblasti“ a „kultuře“.

Zaslat reakci na tento text.