ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
Sněm české katolické církve 
Katolický týdeník 
Arcidiecézní zpravodaj Praha 
OLDIN 
IKD 
Diecézní zpravodaj Plzeň 
OKNO 
Aktuality: SETKÁNÍ 
AD 
Farní časopisy 
Ostatní 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Sněm české katolické církve. Obnova synodality 20

Miloš Raban

Ponicejské synodální hnutí

Možnost a současně nutnost shromažďovat biskupy celého křesťanstva, což tehdy znamenalo totéž co řecko-římského kulturního světa, vyplynula teprve v době, když za Konstantina Velikého dosáhlo křesťanství státního uznání. Konstantinovským obratem koncilem v Nicei roku 325 se najednou z malého, víceméně pronásledovaného a roztroušeného stádce stala jedna velká církev - křesťanská říše . Sjednocení křesťanské věrouky jednotlivých církevních provincií a nastolení jednotného právního řádu podobného římskému se nyní stalo státním zájmem. Již roku 314 svolal Konstantin do Arles synod 33 biskupů ze všech částí západní říše. Zabýval se sporem s donatisty propuknuvším v Africe, ariánským hnutím , otázkou platnosti křtu kacířů a termínem Velikonoc. O deset let později po něm následoval první ekumenický synod v Nicei, který současně byl říšským koncilem. Nesmí se ale přehlédnout, že mnohé říšské koncily byly plánovány jako ekumenické, ale jako takové se neprosadily; např. synod v Sardice roku 343 (dnešní Sofii) , a pro Východ a Západ odděleně zasedající synody v Seleukii a Rimini (359-360) Naopak jen pro východní část říše zamýšlený koncil cařihradský roku 381 dosáhl na základě autority římského biskupa pro svoje všeobecně významné věroučné definice o božství Ducha svatého uznání i na Západě. Zde patrné sjednocování víry nastávalo nejprve v ponicejských patriarchátech, z nichž později vynikaly z politických důvodů dva - římský a konstantinopolský.
Se zestátněním církve došlo také k převzetí ústřední struktury státních a ústavních forem. Nicejský pátý kánon nařizuje svolávat provinční koncily dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Z toho také plyne, že byly už začátkem 4. století stálou institucí. Provinční sněm má mít nejvyšší apelační pravomoc: např. může přezkoumat exkomunikace udělené biskupem. Takový sněm má dále odstraňovat pře a nastolovat smíření, proto má jarní termín sněmu v postní době být před Velikonocemi.
Sněm v Laodicei (381) přikazuje pod sankcemi povinnou účast všech biskupů provincie na sněmu. Tato povinnost je zdůvodněna tím, že jedni biskupové potřebují závěry sněmu jako poučení a druhých je na sněmu třeba jako učitelů.
Dále čtvrtý a pátý kánon Nicejského koncilu definuje pojem metropolity, který předsedá provinčnímu kolegiu biskupů; ten není pouhým čestným předsedou, primus inter pares, nýbrž vlastní opravdovou autoritu. Mezi ním a provinčním biskupským kolegiem musí panovat jednomyslnost. Metropolita má dvakrát do roka provinční sněm svolávat a předsedat mu. Provinční sněm se svým metropolitou v čele byl nazýván concilium perfectum. Kompetence takového sněmu nebyla omezená a platila pro každou důležitou otázku, jež se týkala jak jednotlivého biskupa, tak všech biskupů provincie. Dále měl provinční sněm právo obsazovat uvolněné biskupské stolce, případně učinit opatření, když biskupa nebo jeho svěcení místní společenství odmítne. Biskup mohl být svěcen pouze před provinčním sněmem a metropolitou. Koncil v Antiochii roku 328 dále definoval, že jedině provinční sněm má pravomoc exkomunikovat biskupa. Provinční koncily v Galii zdůrazňovaly především vnitřní sněmovní disciplínu, tj. především povinnou účast biskupů na zasedání a přednost projednávání církevních a duchovních otázek před světskými a politickými. Účast na sněmu má být pro každého biskupa prioritou před jeho domácími povinnostmi. Koncil v Clermontu v roce 533 např. stanovuje, že biskupové se musí před svými rozhodnutími s otázkami dostatečně a včas seznámit a poučit se o problematice. Velmi pozoruhodné je přikázání o příjemném, ba veselém způsobu projednávání církevních a světských problémů (koncil v Maconu v roce 585). Posměšky, křik apod. jsou zapovězeny. Porušení tohoto přikázání je sankcionováno. Je patrné, když se tato pravidla chování musela ve sněmovních usneseních sankcionovat, nebylo tehdy samozřejmostí, že je účastníci zachovávali. Provinční sněmy dále zakázaly odvolávat se ke světskému soudu nebo k císaři. Apelace je však možná k vyšší církevní instanci, tou je ovšem opět provinční sněm, proti jehož jednomyslnému rozhodnutí není odvolání. Nedojde-li na provinčním sněmu k potřebnému konsensu v jisté otázce ani podruhé, má metropolita pozvat biskupy sousedních provincií, aby pomohli zjednat potřebnou jednotu. Provinční sněm rozšířený o sousední biskupy se svolával tedy jen tehdy, když provinční sněm uvízl v neshodách. Tento typ sněmu nad provinčními sněmy uzákonil všeobecný sněm v Konstantinopoli v roce 381 jako tzv. větší sněm, tedy jistý způsob mimořádného svolání plenárního sněmu. Už koncil v Sardice v roce 343 však stanovuje římského biskupa jako poslední apelaci. Toto rozhodnutí však nikdy nepřijaly východní církve, které dodnes provinční sněmy považují za nejvyšší instanci. Ještě konstantinopolský koncil roku 681 zakazuje jakkoli se odvolávat od rozhodnutí provinčních sněmů ke světským soudům a dokonce i k ekumenickému koncilu, ve kterém vidí instituci spíše státní než církevní. Ekumenický koncil byl zde chápán spíše jako něco výjimečného než řádného . Je to také jedním z důvodů, proč ortodoxní církve zřejmě nevidí nutnost svolání koncilu univerzální církve.
V rané církvi se totiž nerozlišovalo mezi církevními sněmy tzv. partikulárními a ekumenickými . Každý církevní koncil se totiž nazýval svatým sněmem (hagios synodos). Nicejský koncil v roce 325 si přidal pouze adjektiv velký (megalé). Teprve až Efezský koncil (431) si dává přívlastek ekumenický, a ten se pak stává pravidlem. Naopak přívlastek ke sněmu particulare (meriké) nebo locale (topiké) přichází až poměrně pozdě.
Na Východě vlastně pojem partikulární sněm označuje spíše okleštěné či oddělené shromáždění, často v opovržlivém slova smyslu . Ekumenické a místní sněmy se začaly rozlišovat teprve roku 553 , kdy se objevilo toto kritérium rozlišení mezi ekumenickými a lokálními sněmy: Jestliže připomínáme četné sněmy, mezi nimiž jich jmenujeme pouze pět, musím čtenáře upozornit, že další zde nejmenované koncily jsou církví přijímány stejnou měrou jako jmenované. Všechny definované sněmy přijímá církev jako zákon apoštolů. Ale jen pět je ekumenických. Ostatní synody jsou hodnoceny jako místní, protože nebyly shromážděním biskupů celé církve a nestanovily nic dogmatického, nýbrž se věnovaly pouze potvrzení předcházejících svatých synod, které formulovaly dogmatická řešení . Rozlišení na partikulární a ekumenické poprvé formuluje až papež Pelagius I. (556-561). Partikulární sněmy tedy neměly řešit nic dogmatického, pouze měly analyzovat církevní učení předcházejících koncilů a hlavní téma měly věnovat pouze církevní disciplíně.
Šestý nicejský kánon také uznává tradiční privilegia jistých biskupů-metropolitů, které nazývá patriarchy. Tím byla také formálně potvrzena patriarchální ústava církve a s ní princip autokefalie (samostatnosti místních církví). Souběžně s výstavbou metropolitní a patriarchální ústavy šlo o vytváření patriarchálních koncilů, které svolávali patriarchové římský, alexandrijský , antiochijský a později od roku 381 cařihradský a od roku 451 jeruzalémský . Zároveň se svolávaly generální či všeobecné koncily jak v církvi západní tak i východní.
Protože byl západní patriarchát řádově větší než ostatní patriarcháty na Východě, vznikaly v něm oblasti několika provincií, které se vyznačovaly svou územní, etnickou a kulturní specifičností. Mezi metropolity těchto provincií vynikal jeden z titulem primas s pravomocí svolávat v případě potřeby tzv. primaciální, národní, či plenární koncily. Tyto sněmy však oproti provinčním sněmům měly v praxi pouze místní a dočasnou existenci a význam a postrádaly pevnou a jednotnou právní strukturu.
Tak např. pod primasovým vedením pokračovaly v Kartágu plenární sněmy afrických biskupů, jež si měly získat zvláštní místo v rané církvi a které po celou dobu své existence vykazovaly horlivou synodální aktivitu . Tyto sněmy celoafrické církve přesahovaly nejen jednotlivé africké provincie a hranice alexandrijského a římského patriarchátu, ale i africké prefektury římské říše. Koncil v Nicei proto také v osmém kánonu reguluje tento typ koncilů: stanovuje pořádat jej dokonce dvakrát do roka jako provinční sněmy. Později však toto v patnáctém kánonu stanovené pravidelné konání koncilu bylo omezeno na jednou do roka a mimo to vždy v případě zvláštního důvodu. Plenární koncil v Kartágu v roce 419 také upravil kompetenční vztahy mezi provinčními a plenárními sněmy. Koncil rovněž dovolil v případě delšího trvání koncilu vytvořit stálé grémium, které pracovalo i v obdobích mezi jednotlivými sněmovními zasedáními. Opět zakazuje pod trestem exkomunikace, aby se klerici odvolávali do Říma proti rozhodnutí plenárního koncilu .
Význam těchto sněmů spočíval v udržování čistoty a rozvoji víry, v uspořádání disciplinárních a správních záležitostí a ve skutečnosti, že zvyklostmi a tradicí vzniklé nepsané právo bylo přejato do sněmovních usnesení. Role římského biskupa v této době tkví v udržování jednoty církve a zodpovědnosti vůči tradici a kánonům, které regulují život církve, a ve vyhledávání případů, jež tuto jednotu ohrožují.
V provinční a patriarchální synodální ústavě církve zůstávalo těžiště duchovního života v partikulární církvi, která umožňovala čilou synodální činnost. Četnost synod partikulárních církví, popř. provincií však klesá spolu s postupnou ztrátou jejich významu. Římský biskup totiž svou roli koordinátora a udržovatele jednoty jednotlivých církví začíná pojímat jako kontrolu nad ostatními synodami. Stává se, že papežové anulují rozhodnutí partikulárních koncilů, a Řím se tak stává odvolací instancí soudních rozhodnutí provinčních sněmů. Causae maiores musí být postoupeny do Říma. Nakonec papež Gelasius I. (492-496) s konečnou platností ustanovuje svrchovanost papeže nad jakýmkoliv koncilem a zákaz odvolávat se proti papeži ke koncilu. Přesto se však biskupská kolegialita, do které byl takto zabudován papežský primát, nevytratila a jednota v rozmanitosti zůstávala zachována. Hierarchie východních církví se však tomuto právnímu chápání primátu papežova stále bránila, aniž by však jednotu s římským biskupem rušila.
Zvláštního významu nabyly římské diecézní synody . Papež až do 8. století nedělal žádné závažné rozhodnutí bez členů této synody. Analogicky se v Konstantinopoli vyvinul tzv. synodos endemousa , permanentní biskupský synod: je to shromáždění biskupů právě přebývajících v Konstantinopoli, svolávané k závažnějším otázkám. Musíme konstatovat, že i východní synodalita se redukovala pouze na tento typ sněmu, tj. pohltila praxi provinčních a patriarchálních synodů i s jejich reprezentativností. Tento typ sněmu dodnes existuje a dostal se opět do nového kodexu východních církví
Partikulární koncily byly běžnou součástí církevního života, nikoli mimořádnými událostmi. Je patrné, že všechny sněmy bez výjimky se ve svých kánonech snažily zachytit synodalitu jako samozřejmou povahu církevní správy. Souhrnně lze říci, že církev v této době měla živou synodální ústavu.



předcházející | obsah | následující