Termínem použitým pro nadpis této kapitoly, se míní základní způsoby náboženského života, ve kterých se uskutečňuje život církve. Tradičně se dělí na tři: martyria, litourgia, diakonia. Tyto realizační formy církve bývají někdy dávány do souvislosti s tzv. úřady Krista, které reprezentovala v církvi kněžská-presbyterská služba. Jsou to úřad prorocký, kněžský a pastýřský. Dnes se zdá spojování Kristových úřadů a realizačních forem církve jako překonané. Dávají totiž do souvislosti prvky, které nejsou jednoduše slučitelné. Teorie Kristových úřadů se totiž soustředí především na osobu kněze-presbytera a jeho pastorační činnost, která je zřetelně poplatná výše zmíněnému klasickému paradigmatu. Zatímco realizační formy církve se obrací na církev jako celek. Martyria, litourgia a diakonia se týkají celé církve, tedy i každého jejího člena. Snad nejpatrnější je to v liturgii. Ta byla chápána v době před 2. vatikánským koncilem jako úkon celebranta, zatímco dnes je chápána jako jednání celé církve, a proto jsou do ní členové církve co nejvíce vtaženi.
Stručně můžeme jednotlivé realizační formy charakterizovat takto: martyria je svědectvím, které církev vydává o spásném Kristově jednání; liturgie je reakcí na spásu, kdy křesťané, uvědomující si svou spásu, chválí Boha, děkují mu a obracejí se k němu s prosbami; diakonia je hlásáním této spásy světu, která se uskutečňuje v praxi tím, že svou nezištnou službou dávají křesťané světu najevo, že se změnil díky Kristovu utrpení a zmrtvýchvstání.
Teorii Kristových úřadů není možné i z dalších důvodů jednoduše spojovat s teorií o realizačních formách církve způsobem, který je výše naznačen. Patrné je to zřetelně u diakonie, která je zde jen jedním z mnoha způsobů realizace pastýřského úřadu. Ve skutečnosti se však jedná o dva způsoby pastorace, které nelze jednoduše zaměňovat. V době, kdy byla teorie tří úřadů Krista v pastoraci uplatňována totiž diakonia nebyla vůbec zvažována, byť ve značně rozšířené formě v církvi existovala, jako samostatná pastorační činnost. Realizovala se především díky charitativně zaměřeným řeholím, v misiích, ale také, alespoň v Rakousko-Uhersku i ve farnostech. V době před koncilem je však o úpadku diakonie možné mluvit, protože diakonická služba na mnoha místech v církvi dlouhou dobu nefungovala nebo neexistovala. Změna nastává po 2. vatikánském koncilu, který důležitost diakonické pastorace v celé církvi silně zdůraznil, když započal text pastorální konstituce výzvou k diakonickému smýšlení v církvi.
Mezi realizační formy církve bývá také přiřazován čtvrtý aspekt života církve. Je jím především koinónia (communio). Důvodem pro toto přičlenění je právě zmíněný nesoulad, který je patrný při jednoduchém spojení pastýřského úřadu a diakonie. Jde o to, rozlišit službu potřebným a službu jednotě společenství. To má mimochodem zásadní význam pro jáhenství. Je samozřejmé, že jednotlivé realizační formy spolu úzce souvisí, když se například skrze diakonii realizuje martyria.
Současná doba přímo volá po skutečné realizaci těchto forem života církve, zvláště pak po diakonii a koinónii. Diakonie je nejen objektivně potřebná, ale sama světská společnost ji od církve vyžaduje. Život církve je však bohatší a nelze ho jednoduše na diakonii redukovat. Diakonie také musí mít někde své kořeny. Proto je nutná i služba řízení, která se dnes často potýká s hledáním svých úkolů. Ty však mohou být v tomto kontextu více patrné; jde o službu jednotě, tedy o péči o koinónii. Koinónia přitom nemůže být nějakým zastřešujícím principem ostatních tří realizačních forem. Nelze totiž kategoricky tvrdit, že společenství je více než například svědectví. Vždyť liturgie je možná jen při existenci společenství křesťanů, které ale také při liturgii stále nově vzniká. Podobně je společenství také svědectvím a jednota ve svědectví vytváří společenství.
|
