Pojem synodalita začali používat po II. vatikánském koncilu někteří autoři, souhrně řečeno, k popsání strukturálního, efektivního a emotivního rozměru církevního společenství. Pojem je tedy mnohoznančný a není ještě vymezen je učitelským úřadem církve; Pokusem se jej proto krátce analyzovat; aby tedy mohl sloužit jako klíč k sebepoznání církve, musí se najít v biblickém učení a patristické tradici. Tam synodalita společenství církve obsahuje dvojí rozměr: vertikální (společenství s Bohem) a horizontální (společenství s lidmi) . Pojem synodalita je latinským překladem řeckého slova synodía, což znamená společná cesta, společenství na cestě, karavana. V Písmu svatém ho proto v tomto tvaru ještě nenacházíme, protože novozákonní církev ještě žila v bezprostředním očekávání druhého Kristova příchodu. Křesťané poapoštolské doby už však užívali pojem synodía v duchovním aktivním smyslu, totiž společné putování, cestování církve dějinami tohoto světa . Tak sv. Ireneus mluví o církvi jako o synodía tous adelphóus (synodalita bratří) a Julius Africký o synodía katá to pneumá (synodalita podle Ducha) , liturgie sv. Jana Zlatoústého se modlí za synodía en Christó (synodalita v Kristu) . Jinde tento pojem zůstavá užíván pro liturgické shromáždění a pro církev samu. Synodalita je tedy podle církevních otců plodem společenství církve - bratrství v Kristu . Synodalita znamená tedy být, žít, jednat a slavit společně ve shromáždění, je to červená nit vinoucí se křesťanskými dějinami (EV 1/451).
Synodalita je pak vlastnost společenství, zahrnující jeho strukturu, sborové jednání a soužití. V synodalitě proto rozlišujeme strukturální, efektivní a emotivní rozměr. Poukazuje na to také její řecký zpodstatnělý tvar synodos, který je složen z kmene syn, což znamená - společně, s, spolu, zároveň, a odos , což má více závažných významů:
· strukturální smysl: cesta, silnice, stezka, dráha, ale i návrat. Tento odos pak totiž vyjadřuje ve slově synodos systémovou propojenost jednotlivých členů ve společenství. Synodální struktura tedy spočívá v ustanovených vzájemných vztazích mezi všemi členy společenství daných stanovami a jednacím řádem, ale i zvyklostmi a praxí: ta se normálně projevuje ve společnosti vzájemnými komunikačními vazbami, jejichž institucionalizovanou formu nazýváme poradním systémem . Ten se projevuje v programech, stanovách či jednacích řádech různých shromáždění, koncilů, sněmů, sjezdů, konferencí, porad, schůzí, v debatních klubech. Synodální strukturu odlišujeme od autoritativní , která se vyznačuje funkčními vazbami členů společnosti pouze k jedné řídící osobě ve společenství. A tento strukturální charakter pojmu synodos vyjadřuje latinské consilium s významem poradní sbor, porada, rozvaha.
K tomuto aspektu také neoddělitelně náleží strukturální dialog. Je třeba rozlišovat mezi neformální (spontánní) dialogickou vztahovostí a strukturálním dialogickým systémem . Synodální systémy potřebují obojí. Zatímco neformální dialog se odvíjí na základě spontánní motivace účastníků dialogu, strukturální dialogický systém zahrnuje v sobě všechny ustanovené dialogické vztahy. V církvi takové vztahy už odedávna existovaly, jen je třeba je opět jako dialogické zdůraznit: v místním společenství to mají být způsob jednání ve všech grémiích, radách a výborech, programy všech shromáždění, setkání a návštěv, které vytvářejí a zajišťují aktivní a tvořivý podíl všech účastníků na radostech a starostech . Na úrovni biskupství k tomu přibudou jednací řády a programy diecézních synod, kněžských konferencí a vizitací. Na regionální úrovni k tomu náleží jednací řády a programy biskupských konferencí, provinčních a plenárních sněmů. Na celocírkevní úrovni pak k tomu přibudou jednací řády a programy ekumenických koncilů a biskupských sněmů. Příležitostí pro takové strukturální dialogy by mělo být každé jednání každého věřícího vyplývající z jeho funkce v církvi.
· efektivní smysl: chůze, jízda, pochod, tažení; tento smysl poukazuje na dynamický, intencionální a motivační aspekt slova synodos, na vlastní akt rozhodovacího procesu a na volní cílové jednání shromážděného společenství. Vzdáleně lze mluvit o společné motivaci a akceschopnosti společenství. Synodální struktura se proto uskutečňuje četnými formami sborového jednání: informováním a nasloucháním, tázáním a odpovídáním, navrhováním a potvrzováním, žádáním a schvalováním, namítáním a obhajováním, připomínkováním a přimlouváním, diskutováním a hodnocením, hlasováním a rozhodováním, usnášením a vyhlašováním apod. Naproti tomu autokracie ve společenství se vyznačuje systémem, kdy je sborové jednání vyloučeno a veškeré formy jednání provádí pouze jeden pravomocný jedinec.
Ve sborovém jednání rozlišujeme kolegiální, paralelní a kolektivní činnost. V odborném smyslu shromáždění provádí kolegiální akt pouze tehdy, když vůle jednotlivce ztrácí právní autonomii k tomu, aby byla integrována do jediného aktu vyjádřeného shromážděním jako právním subjektem. Z toho plyne, že vůle jedince se nemusí ztotožňovat se shromážděním, ani s vůlí jeho většiny.
Kolegiální akt se odlišuje od paralelního aktu, který se uskutečňuje např. ve výkonu učitelského úřadu neshromážděných biskupů roztroušených ve světě nebo v jistých rozhodnutích biskupské konference. V paralelním aktu se zahrnuje vůle každého člena do mnohosti odlišných rozhodnutí, ale stejných co do obsahu; sjednocení mnohosti paralelních aktů se nazývá redakce. Její procedura a schválení musí upravovat jednací řád shromáždění. V paralelním aktu však každý člen zůstává subjektem plně právně odpovědným za své rozhodnutí.
Kolegiální a paralelní akt je odlišný od kolektivního aktu, ve kterém je společný výsledek nejen stejný, ale i jediný pro všechny, i když každý subjekt zůstává za toto rozhodnutí odpovědný. Kolektivní akty mohou být pouze jednomyslné. Příkladem je např. eucharistická koncelebrace.
· emotivní smysl: způsob, prostředek, možnost, metoda. V tomto smyslu je synodos dialogickou metodou a nástrojem k řešení problémů, možností, šancí, kairem setkání, konsenzuálním slavením společenství, kterého se dosahuje společným zážitkem, emocemi projevujícími se v gestech souhlasu, aklamace, modlitby, proseb, odpuštění, pozdravu, děkování, nebo – silněji – při vhodných příležitostech chvalozpěvem, humorem, potleskem, jásotem, tancem, přípitky, objetím. K synodalitě tedy neoddělitelně patří sborové jednání probíhající v citové, slavnostní a radostné atmosféře společné vůle k jednání, a to ve vzájemné důvěře, upřímnosti, taktu, úctě a dialogu až k dosažení maximálního konsenzu a zážitku jednoty. Být s druhým, usilovat o vzájemné přijetí, budovat jednotu v Duchu, to vše v situaci hříchu však není pouze čímsi radostným a spontánním, ale také bolestným, vyžaduje to od křesťana - účastníka synodality – reálné oběti a zříkání se sebe sama. Autoritativní atmosféra pak je často důsledkem této neschopnosti ke vzájemné důvěře a sebezřeknutí se, a proto staví především na poslušnosti.
V tomto smyslu je také synodalita užívaná ruskou ortodoxní církví už od minulého století v pojmu sobornosť . Pojem pochází ze ruského sobirať, což znamená sjednocovat, shromažďovat. Sobor pak znamená synod, shromáždění, bratrská smlouva. Podle Chomjakovova výkladu je sobornosť jednotou v mnohosti. Pro něj bylo zřejmé, že slovo katholikós v představách Cyrila a Metoděje nepocházelo od slova kath´ola, ale kath´olon, kde kathá zde znamená podle. Církev katolická je pak církví podle jednoty všech, církev svobodné, dokonalé jednomyslnosti. Bulgakov interpretoval sobornosť jako velké a radostné bytí jednoho s druhým. Snažil se tento pojem přeložit francouzským conciliarité a myslel tím na symfonickou harmonii. Chtěl tím tak vyjádřit rozdíl mezi pravou ortodoxií a autoritarismem západní církve a bezuzdným individualismem: sobornosť je symfonická unie, shoda, myšlení a žití všech společně jako bratří a sester s ostatními lidmi silou plnosti božské lásky .
Jako zpodstatnělé tvary pojmu synodalita se vžily už od rané církve pojmy synod, synoda, koncil a staly se během historie téměř synonymy pravomocných církevních shromáždění. Jejich užívání se však vžilo jen v jistých kontextech. Pojem synod se užívá ponejvíc pro označení pravomocného shromáždění východní církve, pojem synoda se zase ustálil spíše pro označení diecézních sněmů, koncily jsou pak spíše ekumenické a sněmy plenární a provinční. Synodos začíná být odborným termínem řecké církve IV. století . V církevním smyslu začal užívat pojmem concilium Tertulián . Pro sv. Jana Zlatoústého je termín synodos synonymem pojmu ekklesía .
Velmi zajímavý je také etymologický rozbor slova concilium, které je užíváno jako synonymum pro synodos. Až v přeneseném smyslu znamená schůzi, shromažďování, sbor, sněm. Pochází spíše od slova con-caleó – svolávat . Sloveso conciliare znamená nejen shromažďovat se, ale také sbližovat se, někoho si naklonit, získat si, utěšovat. Podstatné jméno concilium je složené z předpony con, což je s, sou-, spolu, a lze je chápat jak v dokonavém tvaru vyjadřujícím událost, stav, tak i v nedokonavém tvaru vyjadřujícím proces. Slovo cilium znamená zdánlivě nesouvisející řasu, oční víčko. Concilium je pak doslova souřasa, což se však dá dobře vyložit jako zaměřování pohledu více očí stejným směrem či způsobem. Concilium pak tedy znamená v našem sněmovním stavovém či procesním smyslu buď dosažení či dosahování stejného pohledu na problém, názoru, který však nemusí být hned rozhodnutím, nebo také upřímný dialog z očí do očí.
|
