V souvislosti s diakonickou pastorací v nemocnicích a domovech důchodců nebo i se službou přinášení svatého přijímání nemocným se často objevuje otázka, zda by mohl jáhen udělovat svátost nemocných. Je to svátost, kde jde o pomoc potřebnému, takže z tohoto pohledu by k jáhenské službě její udělování mohlo náležet. Kromě ulehčení v nemoci se však touto svátostí také odpouštějí hříchy. Nicméně toto odpuštění hříchů není primární jako u svátosti pokání, a proto vlastně není podmíněno kněžským svěcením. Doplňuje celek svátosti, která, tak jako všechny ostatní svátosti, působí milost a tedy odpouští lehké hříchy. Jde o nesvátostné smíření. Argument odpuštění hříchů tedy není pro otázku po možnosti udělovat svátost nemocných jáhnem klíčový. Potom by jáhen nemohl ani podávat svaté přijímání, které také působí milost odpouštějící viny přijímajícího.
Důležitou výpověď ohledně svátosti svěcení přinesl Tridentský koncil. Jako místo v Písmu, podle kterého je svátost nemocných ustanovena, je chápána perikopa Jak 5,14-15:
„Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“
Otcové Tridentského koncilu v rámci polemiky s protestantskou teologií, obhajovali i jednotlivé svátosti. K tomu patřilo i jasné definování jejich udělovatele. Proto koncil učí, že má být exkomunikován každý, kdo učí, že slovem presbyteroi (starší) v Jak 5,14 není míněn biskupem vysvěcený kněz nebo kněží, a proto že může tuto svátost udělovat i ten, kdo není kněz. Definice se zdá jasná. Otázkou však je, co chtěl koncil přesně říci ; konkrétně, zda jeho učení míří proti udělování svátosti nemocných kýmkoliv jiným než knězem nebo biskupem, nebo konkrétně proti udělování této svátosti laiky? V době nástupu reformace se zdá, že tato definice míří spíše proti udělování svátosti nemocných laiky. V listu apoštola Jakuba je však přesto slovo presbyteroi, tedy starší, tedy kněží v užším slova smyslu.
Jáhni sami často otázku svátosti nemocných zmiňují. Možným řešením, které by však vyžadovalo předchozí hlubší zkoumání systematické (dogmatické) teologie, by mohlo být dočasné povolení udělovat svátost nemocných těm jáhnům, kteří to z hlediska svého pastoračního zařazení mohou využít (v nemocnici, v domově důchodců, vojenský duchovní v mírové misi), nebo kteří se octnou v nějaké výjimečné situaci (autonehoda), nebo obecně v nebezpečí smrti. Možnost udělovat svátost smíření může biskup také svěřit jen některým kněžím. Přesto však zůstává Jak 5,14 slovo presbyteroi, které bude vždy stát proti povolení pro jáhny udělovat svátost nemocných. Zřejmě nejpodstatnější ale je, že k jáhenské službě, z povahy jáhenského svěcení, udělování svátostí nepatří.
|
