Mezi léty 80-100 po Kr. byli křesťané sanhedrinem rabína Jochanana v Javne exkomunikováni ze synagog proto, že se neúčastnili židovského povstání v roce 70. Tak vznikalo nebezpečí ze ztráty nosné synagogální struktury. Křesťanská společenství pak nacházela azyl v bytech křesťanů mnohdy nežidovských nebo v katakombách nad hroby mučedníků. Zde se intenzivněji pociťovala přítomnost zemřelého a s ním celé nebeské společenství andělů a svatých. Shromáždění křesťanů se schází každý první den po sobotě ve společenství se vzkříšeným Ježíšem ke slavení agapé, hostin lásky, při nichž se navzájem účastníci poučovali a usnášeli. Zde je třeba zdůraznit, že se neodděloval aspekt slavení od aspektu úřadu , jak se dálo později, když došlo k rozštěpení na eucharistii a synodalitu . I k této syntéze je nutné se při obnově dnešní synodální praxe vracet, neboť organicky do jednání zařazuje božskou dimenzi.
Apoštolem založenému mateřskému společenství předsedal starší. Ten se později stává také dohližitelem (episkopos) nad sousedními, zprvu filiálními, tzn. dceřinými společnostmi, z nichž se později stávají sousední společenství oddělená (parochiální) , avšak na biskupu závislá. Takovým shromážděním předsedal presbyter nebo řecky paróchós, farář, který byl předsedajícím hostitelem agapického pohostinství neboli eucharistického shromáždění. Prosazuje se tak velmi brzy presbyteriální struktura, která je pro toto období charakteristická. Když se očekávaný Ježíšův opětný příchod, paruzie, nedostavoval, uvolňovaly se vazby k počátkům a muselo se začít bojovat proti dezinterpretacím původního svědectví, tzv. hairesis neboli bludům. Proto stoupá autorita úřadu, který zaručuje kontinuitu s počátkem a ochranu apoštolského dědictví . Odtud také pochází silné zdůrazňování úřadu oproti charizmatikům ve společenství, kteří nepotřebovali pociťovat tuto zodpovědnost vůči kontinuitě. Nejen představení, nýbrž všichni členové společenství jsou však vyzýváni zkoumat duchy . Apoštol Jan chápe neporušenou kontinuitu jako vzájemné podílení se na společenství s Bohem
Synodalita prvního století je reflektována spíše jako jednající a slavící shromáždění místního agapického a eucharistického společenství. Biskupské synody, tj. shromáždění biskupů jako představitelů partikulárních církví, nejsou do první poloviny 2. století prokázány, protože v apoštolské době vykonával roli dohlížitele na jednotlivé místní církve ještě sám apoštol. Již od počátku je však patrná existence shromáždění partikulární církve pod vedením biskupa. O církvi v prvním století se mluví vždy ve smyslu místního společenství církve. Z této praxe je zapotřebí se poučit o tom, že hierarchické zřízení církve mělo jako původní účel a povinnost živý a neporušený přenos tradice. I to je pak nutné neopomenout při obnově synodality dnes.
Po smrti apoštolů pokračoval růst společenství, což vyžadovalo také strukturální formaci. Když byl Izrael zničen a křesťané byli vyobcováni ze synagog židovské diaspory, přirozeně se nabízelo převzít osvědčené strukturální uspořádání římského impéria, v němž se křesťanství dosud výlučně šířilo. Proto se mateřská společenství s biskupem v čele a satelitními farními společenstvími formovala v tzv. diecéze neboli římské správní okresy. Společenství založená apoštolem v metropolích, hlavních městech římských provincií neboli římských krajů, řídil metropolita. Několik diecézí tedy formovalo provincii. Několik římských provincií formovalo tzv. prefektury, které v hrubých územních obrysech kopírovaly křesťanské patriarcháty, kde podle tradice byl biskupem sám apoštol. Samozřejmě hranice jednotlivých církevních území nekorespondovaly se správními a tyto instituce mnohdy vůbec nebyly kopírovány. Zatímco v apoštolské době ustanovení do úřadu někoho z řad charismatických kandidátů z místního společenství bylo úkolem apoštolovým, od druhého století biskupové jednotlivých partikulárních církví formují kolegium. Celá církev se začíná ustanovovat jako společenství církví - communio ecclesiarum. Proto je představený biskupského společenství volen minimálně třemi sousedními biskupy po souhlasu místního společenství.
Protože se v partikulární církvi uskutečňuje celá církev, má její představený nutně také význam pro její celek. Biskupové rané církve vlastnili výrazné společné vědomí spojenectví, sdíleli starost a odpovědnost nejen za svou partikulární církev, nýbrž za všechny partikulární církve. To se ukazuje v osobních kontaktech, zejména ve výměně dopisů a v pozdějších synodách. Tyto dopisy nebyly jen osobní, nýbrž měly povahu sdělení jednoho společenství druhému. To ovšem předpokládalo jejich synodální schválení .
Biskupové sousedních obcí se scházeli, aby se společně poradili o omylech ve víře a o roztržkách, které činily potíže jejich obcím, a aby dospěli k nějakému rozhodnutí. Přitom samozřejmě obcím založeným přímo apoštoly příslušela iniciativa a přednost. Nejstarší nám známé biskupské synody se shromáždily ve druhé polovině 2. století v Malé Asii proti sektě montanistů.
|
