Teprve po novém politickém uspořádání ve střední Evropě po roce 1848 bylo opět umožněno církvi svobodně svolávat partikulární sněmy. Po oddělení duchovní a světské moci a tzv. odpolitizování církve vlivem francouzské revoluce a sekularizace se Řím stává centrem a garantem jednoty církve. Ztrátou politické moci církve po roce 1870, kdy dochází k pádu církevního státu v Itálii, je ovšem posílena morální a duchovní autorita papeže a tím je na I. vatikánském koncilu morálně a duchovně opodstatněn papežský centralismus. Pouze papež mohl svolávat plenární koncily prostřednictvím předsednictví jím jmenovaného legáta . Velké australské a americké plenární koncily v Baltimore (1829-1884) a v Sydney měly zásadní význam pro formaci severoamerické a australské církve . Závěry těchto plenárních koncilů papežové velmi vítali pro jejich misijní a organizační úspěch. Zato odmítavé či zdrženlivé stanovisko Říma k národním sněmům v 19. století v Německu a Rakousko-Uhersku zavdalo příčinu k vytvoření nového synodálního institutu – biskupských konferencí, které moderní formou navázaly na synodální tradici církve. Tyto konference měly však pouze poradní charakter a neměly žádné právní ustanovení a pravomoci, jak popíšeme dále.
Po roce 1848 se schylovalo ke konstitučnímu řešení vnitřního uspořádání rakouské monarchie. Shromáždění lidu obojí národnosti (české a německé) ve Svatováclavských lázních požadovalo rovnoprávnost češtiny s němčinou, společný sněm Zemí koruny české, zrušení roboty a svobodu tisku. Také katolické kněžstvo začalo po uvolnění politických poměrů horlivě pracovat ve spolkovém životě. Mnoho kněží zasedalo v česko-slovenské sekci Všeslovanského sjezdu. Miletínský farář Jan Arnold sloužil v roce 1848 slovanskou mši na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, pro statisíce poutníků. Páter František Náhlovský se na shromáždění asi čtyřiceti kněží v Lužickém semináři v Praze, jehož byl rektorem, pokusil aplikovat tyto myšlenky na církev. Podle něj zůstali představení naší církve pozadu v hodnocení sociálních potřeb a jejich uspokojení. Pro okamžité svolání synod však ještě není vhodná doba, ale je třeba konat porady kněžstva po celé zemi, založit časopis jako diskusní fórum a zřídit přípravný výbor pro kněžskou synodu, což by měli učinit biskupové. Podobné kněžské porady jako přípravu na synody byly doporučovány i na Moravě. Pražský arcibiskup Alois Schrenk (1838-1849) sice myšlenky Náhlovského shromáždění podepřel a slavnostně vyslal poselství do Vídně. Náhlovský byl náhle svým drážďanským biskupem odvolán do své diecéze, a tam zanedlouho zemřel .
Biskupové české a moravské církevní provincie poslali do Vídně jako předlohy pro říšský sněm v Kroměříži (1848) memoranda o církvi, který se usnesl, že každá církev je při samostatné správě svých vnitřních záležitostí podřízena zákonům státu; právo svobodnou volbou dosazovat církevní představené se uděluje církevním obcím a synodám, na něž vysílají zástupce i obce. Církevní jmění je spravováno orgány obce za ochrany státu.
Zatímco jednal říšský sněm, nový císař tzv. oktrojovanou ústavou ze 4. března 1849 zaručil církvi právo samostatně rozhodovat ve svých záležitostech. Aby základní články nové ústavy byly upraveny v dorozumění mezi státem a církví, vyzval císař rakouské biskupy, aby vládě předložili návrhy, jak si představují nový vzájemný poměr církve a státu a pozval je k poradám do Vídně. To byl důvod, aby se poprvé sešla rakouská biskupská konference , a to ve dnech od 29. dubna do 20. června 1849. Účastnilo se jí 29 biskupů, z toho také šest z českých zemí . Biskupové se sešli celkem šedesátkrát a stanovili hlavní zásady pro novou orientaci církve v Rakousku. Projevili ochotu chránit trůn císařův, jestliže jejich činnost nebude zbytečně omezována. Žádali proto volnou korespondenci se Svatým stolcem, svobodný výkon jurisdikce v duchovních záležitostech vůči klerikům i laikům, nedotknutelnost církevních nadací i právo zřizovat nové, výlučnou správu teologických institucí, svobodu kázání i bohoslužebného pořádku, odevzdání zadržovaných církevních statků, jmenovitě náboženského fondu, do církevní správy, rozšíření dozoru církve nad výchovou mládeže a možnost konat synody a shromáždění. Výsledek porad byl shrnut v sedm podání pro vládu a zvoleno komité pěti biskupů, které mělo s vládou jednat. Císař pak vyhověl biskupům dvěma patenty z 18. a 23. dubna 1850, jimiž ponechal biskupům samostatné rozhodování o vnitřních církevních záležitostech a odstranil tzv. Placetum regium. Po nich pak následoval konkordát se Svatým stolcem v roce 1855.
Politické uvolnění po uzavření konkordátu způsobilo vlnu synodálních snah. Také I. vatikánský koncil opět potvrdil tridentský požadavek, že partikulární sněmy mají být konány jednou za tři léta a synody diecézní jednou za rok. Toto uvolnění dalo popud synodálnímu hnutí také v Rakousku. Tak byl slaven už v roce 1858 provinční sněm v Ostřihomi, téhož roku ve Vídni a 8. až 23. září 1860 v Praze .
Nesmí se zapomenout na stálou čilou synodální činnost kněžstva. Kněží se pravidelně scházeli na diecéze či vikariátních setkáních a jsou jednou z mála synodálních činností, které existovaly prakticky nepřetržitě od počátku naší církve až do našich dnů. I zde se skrývají mnohé rezervy pro obnovu synodality v naší církvi.
|
