Předškolní katecheze

(Katecheze předškolních dětí)

Vážení posluchači,
chtěla bych uvést několik postřehů či vlastních zkušeností, jak vést předškolní děti k Bohu a k vrůstání do společenství církve. Začnu příběhem z vánoční katecheze, který nám při katechetickém semináři vyprávěl pan Martin Bliem, a který měl u dětí v mateřské školce, kde učím náboženství, velký úspěch:
"Dědeček vyřezává loutky pro vánoční betlém a malý chlapec ho pozoruje. Zvlášť ho zaujala postavička malého Ježíška v jesličkách. Položí si hlavu na ruce a soustředěně se na něj dívá. Najednou má pocit, jakoby se malý Ježíšek na něj také díval. Hned si pomyslí, že by Ježíškovi měl přinést nějaký dárek a usilovně přemýšlí, co by to mělo být. Snad nová bunda, aby mu nebyla zima, nebo ten krásný angličák, který dostal k narozeninám, ale zdá se mu, že na to vše Ježíšek vrtí hlavou. Tak co tedy, už nic vzácnějšího nemá. A najednou jakoby slyšel hlas: přines mi ten rozbitý hrnek od rána a tu odpověď, co jsi dal mamince. Martinovi bleskne hlavou, co se ráno událo a celý zčervená, to přece nejde, Ježíši, ty víš dobře, že nemám kakao rád, a tak jsem jakoby náhodou zavadil o hrnek, až spadl a rozbil se, a mamince jsem pak tvrdil, že to byla náhoda. Právě proto říká Ježíš: chci od Tebe tyto dvě věci, za které se stydíš, dones mi je, a příště přijď za mnou se vším, co se ti nepodaří, co zkazíš nebo co provedeš, to je to, co od tebe chci."
Při katechezi používám často časopis Duha, jehož je pan Martin Bliem šéfredaktorem a který považuji za jednu z nejlepších katechetických pomůcek. Přesně totiž sleduje to, co dítě vnímá a zakouší. Od toho by se měla odvíjet katecheze a celá náboženská výchova dítěte. Měla by začínat a končit v rodině, kněz a katecheta mohou pomoci, ale hlavní váha leží na atmosféře v rodině, na celkovém ovzduší, ve kterém se dítě pohybuje. Jako katecheta mám dobrou zkušenost s tím, když se s dětmi a jejich rodinami scházíme i mimo katechezi třeba při společných dovolených.
Myslím, že ve vztahu k Bohu si dítě odnáší z dětství (kromě toho, jak víru zažívají jeho rodiče), jak se při povídání o Bohu cítilo a vzhledem k církvi, jak se podařilo rodině slavit důležité slavnosti v roce, jako jsou neděle, vánoce, velikonoce. Chci se zaměřit právě na tyto aspekty s vědomím, že určitě vynechávám jiné závažné oblasti.
Jako člověk, který nevyrostl v náboženském prostředí a tradici, jsem hledala, jak nejpřijatelněji předat dětem to, co člověk našel sám a ve svobodě, bez nějakého musím, čímž procházeli moji přátelé ve víře vychovaní. K tomu, aby se dítě těšilo na výuku náboženství či na mši svatou, jako se těší třeba na vánoce či do kina, je potřeba vycházet z toho, co dítě skutečně zaujme. Jsou to krátké příběhy, na kterých poznává, kdo je Bůh, příběhy, které si může samo zahrát, či vymodelovat, namalovat, krátká modlitba vlastními slovy, která vypovídá o tom, co chce samo Bohu říci, písnička nejlépe ukazovací, promítání diapozitivů apod. Je velká výhoda, když katecheze probíhá v domácím prostředí, kde si pak dětí pohrají, mají malé občerstvení a vlastně celé setkání s Bohem je zasazeno do prostředí setkání dětí mezi sebou, takže jejich vnímání Pána není oddělené od toho co rádi zažívají, jako je hra a návštěva. Ke slavení nedělí a svátků bylo pro nás požehnáním poznat rodiny s více dětmi, se kterými jsme po mši svaté měli společný oběd a pak nějaký výlet, či návštěva divadélka, takže opět se neděle odehrávala ve společenství s Bohem a s druhými. S jednou rodinou, která má osm dětí, se nám už několik let daří prožít velice požehnaně velikonoční dobu. Pojímáme toto období od Zeleného čtvrtka až po neděli Vzkříšení jako jednu velkou slavnost, která má svá pravidla a kde bohoslužba v kostele navazuje na přípravu doma a pokračuje zase doma. Odjíždíme z Prahy na jeden statek, kde není rádio ani televize a kde se už tradičně schází společenství křesťanů i z jiných denominací, kteří spolu s námi a našimi dětmi jsou osloveni katolickým obřadem slavení velikonoc, kteří možná poprvé zažívají, že nejde o něco strnulého, o nějakou slávu bez obsahu.
Na Zelený čtvrtek po obřadech v kostele následuje doma slavnostní večeře, při které je prostřeno stejně jako při Poslední večeři, jedině snad místo beránka máme rybu. Při večeři se čte evangelium a kolem stolu koluje kalich s vínem, které jednou za rok smějí okusit i všechny děti (na což se celý rok těší), s lámáním chleba a mytím nohou od otce rodiny všem přítomným. V průběhu dne se ještě upečou malé jidášky, i ty nejmenší dětí si je dělají pro sebe na Velký pátek. Na Velký pátek se jedí pouze tyto jidášky. Děti atmosféru půstu velice vnímají, prožijí pak dobře i obřad v kostele. Slavnost Vzkříšení vrcholí po všech obřadech v kostele půlnoční slavností doma s hostinou, ohněm, promítáním apod.
Před každým jídlem v těchto dnech čteme příslušnou pasáž z bible. V nedělí pak děti zdobí perníková vejce, která věnují starým lidem ve vesnici. Pomlázka v pondělí je už tradičně zcela ve stínu předcházejících událostí.
To je jen několik příkladů, jak zprostředkovat živě dětem největší pravdy naší víry. Patří k tomu i návštěvy dětských bohoslužeb, kde je liturgie i čtení z Písma přizpůsobeno dětskému chápání, takže odpovědí nejsou naučené a těžko srozumitelné, děti se mohou při bohoslužbě dobře zapojit. Moc se přimlouvám za rozšíření srozumitelné liturgie pro děti. I nám dospělým se lépe zapojuje při mši, kdy víme, co říkáme.
Pár obecných poznámek na závěr:
- hledejme v rodinách i v církevním společenství stále nové způsoby předávání radostné zvěsti, které odpovídají zkušenostem naší doby a prostředí, ve kterém se děti pohybují, aby pro ně náboženství nebylo vyučovacím předmětem, ale živým setkáním, na které se těší
- hledejme, jak trávit neděle a jiné významné slavnosti liturgického roku ve společenství křesťanů
- předávejme dětem vlastní poznávání Boha zasazené do reality života
- dělejme všechno proto, aby si děti do života, do dospělosti odnesly přesvědčení, že jsou Bohem i námi přijímány a milovány.

Zaslat reakci na tento text.