Mons. František Lobkowitz

Chci se krátce zmínit o paragrafu 84, ve kterém je řeč o pastoraci nemocných. Doporučuji doplnit tento bod o nutnosti pastorace zdravotního personálu, který může trpět podobně jako policisté posttraumatickými jevy. Především střední zdravotnický personál potřebuje pochopit, že práce s nemocnými není jen zaměstnání, ale také poslání a služba.

U paragrafu 47 mě trápí skutečnost, že církevní školy jsou zmíněny více méně jen okrajově jako součást problému nedostatečné výchovy a katecheze v rodinách. Domnívám se, že církevní školy by si v konečném dokumentu sněmu zasloužily samostatný odstavec, ve kterém nechť je pak zmíněno, že i školy jsou součástí pastorace, kde se v současné době denně oslovuje nejméně 15.000 dětí a potažmo skrze ně mají takto jakýsi nepřímý a často jediný kontakt s církví i jejich rodiče. A musím dodat, že ve většině případů kontakt positivní.
Je jistě úkolem naší církve vypracovat celý systém dalšíco vzdělávání pedagogů, především ale nutno dbát na duchovní formaci těchto ppotenciálních multiplikátorů šíření křesťanské vzdělanosti. Pomocí k tomu může být systematické studium všech dosud vyšlých dokumentů, počínaje Gravissimum educationis a dalšími dokumenty Kongregace pro výchovu a vzdělávání. Všechny jsou už dnes k dispozici v českém jazyce. Dále je třeba rozvíjet i kontakty už stávající – CEEC, OIEC a vytvářet další na základě bilaterálních vztahů a partnerství mezi školami.

Ještě jednu krátkou připomínku: nezapomeňme v pastoračních programech i na už stávající instituce, jako je třeba Junák, Skautské svazy, Orel. Tyto všechny mládežnické organizace mejí přece ve svém programu od počátku zakomponovanou duchovní dimensi svého výchovného systému. Bylo by škoda, kdyby se vytvořila jakási bariéra nezájmu. Doporučuji tedy všem centrům pro mládež navazovat kontakty a spolupracovat jak s církevními školami, tak i s uvedenými mládežnickými organizacemi.

Zaslat reakci na tento text.