Tento provinční sněm se konal s odstupem 307 letým od tridentského sněmu a 255 letým od provinčního sněmu v roce 1605. Účastnili se ho kromě pěti provinčních biskupů devět zvolených prokurátorů, generální velmistr křižovníků, osm opatů a maltézský převor, sedm provinciálů a tři probošti . Dále se účastnili tři kanonisté, osm teologů a pět děkanů. Celkem měl 53 členů.
Na sněmu byl zřízen úřad, jemuž předsedali dva oficiálové pečující o řádné dodržení jednacího řádu, dnešní manažeři. Jim byli podřízeni dva promotoři, kteří se starali o včasné provedení formy a obsahu, dnešní moderátoři.
Zasedání byla celkem trojího druhu: 1) partikulární kongregace, které zpracovávaly návrhy. Účastníci zasedání měli předložený návrh vytištěný pouze na půl stránky, aby si mohli dělat poznámky. Ty pak sebrali promotoři a je předali ke zpracování redaktorům, voleným zvláště ze sněmovních úředníků. Takto redigovanou předlohu projednávaly 2) generální kongregace, kterých bylo pět. Předlohu pak schválilo 3) slavnostní zasedání. Vše se odehrávalo za zavřenými dveřmi, protože schválená předloha musela být nejprve přezkoumána Svatým stolcem a až pak směla být veřejně vyhlášena. K tomu musel každý účastník slíbit, že zachová mlčení o obsahu a průběhu jednání. Kardinál Schwarzenberg si pro český provinční sněm vzal příklad z častých provinčních sněmů pořádaných svatým Karlem Boromejským, který je chápal jako společný a přitom praktický a úsporný druh generální vizitace.
Sněm se často odvolával na stará usnesení Tridentského koncilu a na provinční sněm pražské arcidiecéze z roku 1605. Usnesení bylo rozděleno do pěti částí: O duchovenstvu, O víře a katolickém vyučování, O Boží službě, O svátostech, O stavbách a chrámovém náčiní.
Část O duchovenstvu je pak rozdělena do deseti kapitol. První pojednává o vznešenosti kněžského stavu, jejž všichni věřící mají respektovat, druhá o zachovávání katolické víry spojením se Svatým stolcem a biskupy a úctou k nim. Proto se nařizuje slavné vyznání víry při přejímání úřadů všech církevních funkcionářů a učitelů náboženství, na den zvolení Svatého otce má býti sloužena slavnostní mše svatá s velkou účastí lidu. Potřebné vědomosti duchovních (kap. III) se mají získávat studiem Písma svatého, katechismu a předešlých sněmovních usnesení, teologických spisů, církevního práva, zvláště je doporučena kniha sv. Alfonse Homo apostolicus. Biskupové mají doporučovat určité knihy ke studiu. Při vizitaci mají duchovní předkládat pomůcky, které užívají při vyučování. O schůzích duchovenstva (kap. IV): mají se konat vikariátní schůze s povinnou účastí. Na problémy rázu věroučného ať odpovídá teologická komise při každém biskupství. O vnitřním posvěcování duchovních (kap.V): kněží se mají povinně alespoň jednou měsíčně zpovídat, společně se modlit breviář (nakolik je to možné). O kněžské exercicie (kap.VI) se musí postarat biskupové na více místech v každé diecézi. Chudším mají se exercicie dotovat nebo zcela financovat. Kdo se nemohl dostavit, musí si udělat exercicie doma sám osobním rozjímáním a pak o tom podat vizitátorovi zprávu. O počestném kněžském životě (kap.VII): kněz má mluvit s ženami pouze krátce, rozhodně a slušně, ani s příbuznými nemá jezdit do cizích osad, aby nevzniklo pohoršení. Kněží mají být střídmí a skromní, pohostinní vůči svým spolubratřím. Pití a hry jsou možné jen pro obveselení. Lovy, návštěvy necudných, jakož i rozpustilých divadel, hraní karet pro zisk a popíjení v hostincích, tanec i při primicích jsou zapovězeny. Totéž se vztahuje i na ostatní farní domácí. O zevnějšku duchovních (kap.VIII): kněz má nosit kolár barvy černé s bílým límečkem, mít upravené vlasy, spona je připuštěna, ale nikoliv při mši svaté, tu má sloužit v klerice, na veřejnosti je doporučen klerikální kabát barvy černé neb alespoň temné, až po kolena sahající. Oděvy barevné jsou vyloučeny. O výchově duchovenstva (kap.IX): za přijetí a výchovu seminaristů plně odpovídají diecézní biskupové. Představení v seminářích a učitelé na teologických institutech (kap. X): mají to být mužové učení, vážení a milovaní, zbožní, aby byli příkladem seminaristům. Ti mají na prázdninách pomáhat na farách, odkud mají rektorovi semináře přinést hodnocení v zapečetěné obálce.
Druhá část sněmovních usnesení je rozdělena do devíti kapitol a pojednává o víře a katolickém vyučování. První kapitola mluví o zachování víry. Biskupové a kněží mají věřící často o víře poučovat a učitelé se musí varovat, aby sami neupadli do bludů. Druhá kapitola mluví o tehdejších hlavních bludech. Sněm apologetickým způsobem všeobecně připomíná zavržení všech názorů příčících se Božímu zjevení a církevnímu učení. Výslovně však zavrhuje komunismus a socialismus, proti kterým je nutno bojovat. Jinak se máme podrobovat moci světské, protože i ta je od Boha. Usnesení sice podporovalo růst blahobytu, ale odmítá žádostivost po majetku. Ve třetí kapitole pojednává o vztazích k jinověrcům: katolíci si mají hájit svou víru, nemají chodit na bohoslužby jinověrců, nedoporučují se smíšená manželství, nejsou doporučována přátelství s nekatolíky, avšak všichni věřící jsou vybízeni k modlitbám za jinověrce, zejména za obrácení židů. O čtení a vydávání knih (kap. IV): Katolíci jsou vybízeni, aby četli jen knihy a časopisy uznané duchovními za dobré. Zámožní věřící jsou vyzýváni, aby financovali vydávání dobré literatury. Knihy pojednávající o víře a mravech se mají předkládat biskupům ke schválení. Hlásání slova Božího (kap.V): Kněz nemá kázat vlastní slova, nýbrž používat Písmo svaté a spisy církevních otců, kázání nemá být delší než půl hodiny, doporučují se samostatná odpolední kázání v postní a adventní době a mariánská v květnu. Duchovní jsou vybízeni, aby kázali také soukromě po domech, a věřící, aby se kázání zúčastňovali. O vyučování dětí (kap.VI): Mají se konat náboženská cvičení pro děti a mládež ve škole nebo v kostele. Nemají trvat déle než hodinu a je třeba začít a skončit modlitbou. Nemá se užívat jalových teologických důkazů. Dospělejším se má dát příležitost ke svědectví víry. Katecheta má připravovat děti ke svaté zpovědi, svatému přijímání a půjčovat dobré knihy. Každá farnost ať má svou knihovnu, kterou má spravovat katecheta. O národních školách (kap.VII): Učitelé náboženství mají být řádní a rázní synové církve, před ustavením do úřadu mají složit vyznání víry, ne pouze učit, nýbrž být příkladem. Financování učitelů náboženství mají zajistit věřící sami. Učitelé mají v nejlepších žácích probouzet touhu po povolání učitele náboženství. Tomu, kdo nepřinese vysvědčení a nedosvědčí dokonalou znalost katechismu, bude na překážku k uzavření manželství. Ve vznikajících továrnách se mají zakládat továrnické školy; ředitelé škol mají být lidé zbožní a náboženství má vyučovat jen člověk biskupem schválený. O středních školách (kap.VIII): Katecheté na těchto školách musí být vzdělaní a projít přísnou zkouškou biskupa. Katecheté mají napomáhat studentům vyhledávat dobré zpovědníky, zařizovat duchovní cvičení, mají navštěvovat studenty doma, zvláště nemocné, studenti mají zakládat bratrstva, alespoň jednou ročně mají být společně přítomni mši svaté. Katecheté mají mít stejný plat jako ostatní učitelé, o to se mají postarat biskupové. Ostatní učitelé mají rovněž pečovat o zbožnost a pravou vzdělanost jak pro časnost, tak pro věčnost. O univerzitách (kap. X): Sněm vybízí učitele a studenty Karlo-Ferdinandovy univerzity (tehdy jediné v Čechách), aby podrželi její katolický ráz, aby si při studiu nehleděli marných věcí, ale takových, jimiž by sami sobě prospívali a přitom neutrpěla jejich věčná spása.
Třetí část O bohoslužbě je rozdělena na 13 kapitol. První pojednává o mši svaté: Kněz má se na ni dobře připravit a po ní setrvat krátce v rozjímání, mše nemá trvat déle než půl hodiny, a má se na místě pouze k tomu určeném; věřící jsou vyzýváni, aby se mše účastnili nejen v neděli, ale každý den, mají přispívat k okrase kostelů. Zevnější řád bohoslužeb (kap. II): Cizí kněží se musí prokázat biskupským potvrzením, celebretem. Rozvrh bohoslužeb pro celou diecézi má určit komise dvou kanovníků kapituly. V každé diecézi má být ustanoven obřadní mistr, který dohlíží nad dodržováním bohoslužebných přepisů. Mše svatá se musí sloužit pouze ve stanovenou hodinu. Při mši svaté se nemá hřmotit, pospávat, chodit, jíst, sedět na křtitelnici, oltáři nebo zády ke svatostánku, ale je třeba vyvíjet pozornost, zejména mezi pozdvihováním a přijímáním. Mešní stipendia (intence) (kap. III): Fundační intence se mají bedlivě plnit, intence nemá být nižší, než určil biskup. Duchovní správcové musí každou neděli sloužit mši svatou za farníky. Svěcení svátečních dnů (kap.IV): Z pastorálních důvodů je možno je přeložit na neděli. Jinak je účast na nich povinná. Hostince mají být během bohoslužeb zavřeny. Faráři mají být zvláště v neděli věřícím k dispozici k poradám. Služebná práce je zapovězena. Podnikatelé v neděli mají zanechat podnikání. Věřící se mají po mši svaté veselit, ale nehřešit. Domácí na faře mají jít příkladem. Úcta ke svatým (kap.V): Kněží mají lidem především přibližovat život a svatost Panny Marie. Na mariánské svátky mají všichni přijímat. V domácnostech mají mít věřící vedle kříže obraz Panny Marie a zejména při klekání se mají modlit modlitbu Anděl Páně nebo loretánské litanie či zazpívat mariánskou píseň. Zejména v kající a sváteční dny se věřící mají modlit růženec, zejména tzv. živý. Dále mají věřící pěstovat úctu k archandělu Michaelovi, sv. Josefu, apoštolům, andělům strážným, k českým a místním patronům kostela a oltářů. Ostatky a obrazy svatých (kap.VI): Ostatky svatých musí být doloženy listinou a uloženy v ozdobných skřínkách, nikdy však ve svatostánku. Mohou se přenášet jen s povolením biskupa. Jejich uctívání se musí dít pouze podle římského rituálu. Obrazy svatých nesmějí mít na sobě něco světského, bludného či nemravného, co by způsobovalo pohoršení. V kostelích se svaté obrazy nesmějí vyvěšovat bez povolení biskupa. Staré a porouchané obrazy se musí obnovit. Zpěv a posvátná hudba (kap.VII): Především se má pěstovat gregoriánský zpěv, ostatní figurální zpěv ať je přesný, vážný a důstojný kostela. Zpěv v mateřské řeči je schválen pro menší svátky a pobožnosti. Podporuje se tvorba nových textů a literátské sbory. Ať se nezpívají písně bludné, nejapné a světské, působící roztržitost. Ke zpěvu má být používán schválený kancionál. Zvuk varhan nemá dusit zpěv. V adventě a postě se nemá užívat hudebních nástrojů. Názvy mešních skladeb se nemají při mši uvádět, ani jména zpěváků. Procesí a poutě (kap.VIII): V čele procesí má jít znamení kříže. Program, zpěv a modlitby v procesí má určovat duchovní správce. Ráz kající mají mít i poutě. Farář má předem sloužit mši svatou na úmysl poutníků a udělit jim požehnání. Duchovním správcem ať je ustanoven zbožný muž jako vedoucí poutě. Správcové poutních svatyň ať vybaví poutní místa vším potřebným, aby poutníci zejména duchovně neutrpěli. Po návratu domů mají přijmout požehnání. Církevní posty (kap. IX): Postní řád stanovený biskupem má být viditelně vyvěšen v kostele, hospodští ať mají v postní době na jídelním lístku postní jídla. Půst mají příkladně dodržovat všichni klerici. Misie a exercicie (kap. X): Tam, kde ve farnosti hrozí nějaké duchovní nebezpečí, má farář pozvat misionáře, nejlépe jezuity, redemptoristy, kapucíny, františkány a dominikány, ale i osvědčené světské kněze. Misie jsou pro všechen lid, kdežto exercicie pro jednotlivce. Ti proto mají mít možnost si v klášteřích mužských i ženských udělat po tři dny osobní exercicie, což neuškodí klášterní klauzuře. Jeden z kněží v každém klášteře nechť to má na starosti. Kapitola XI. O lásce křesťanské věřícím připomíná, aby si navzájem odpouštěli, vystříhali se urážek a podvodů, lichvy a podobných, světským zákonem nestíhaných věcí. Duchovní mají podporovat zbožné nadace a bratrstva na podporu misií. Žehnání a zaříkání (kap.XII.) se mají provádět podle rituálu. Úmysl někoho exorcizovat ať duchovní sdělí biskupovi předem. Ostatní zaříkání ať duchovní z farnosti vypudí. O církevním pohřbu (kap.XIII.): Schvalují se spolky a bratrstva starající se o církevní pohřeb. Z církevního pohřbu jsou vyloučeni ti, kteří se sami při zdravém rozumu připravili o život, jakož i ti, kdo dokonali svůj život v nekajícnosti, padli v souboji aneb jinak dali veřejné pohoršení, aniž by se káli. Pohřebiště takových lidí ať není na církevním hřbitově. Knězi je zapovězeno doprovázet v duchovním rouchu těla nekatolíků. Těla katolíků ať se pohřbívají na katolických hřbitovech anebo na určeném místě. Velmi se doporučuje zádušní mše svatá nad tělem zemřelého. V pohřebních kázáních je nutno zdůraznit pravdy, které mohou odvrátit přítomné od hříchů, aby nezůstali nepřipraveni na konec svého života.
Čtvrtá část hovoří o svátostech a je rozdělena do osmi kapitol: První mluví o svátostech vůbec: kněz je má konat s čistým srdcem. Při každém obřadu má vysvětlovat jejich smysl. Ve druhé kapitole se hovoří o křtu. Křest má být pouze v kostele, jen v případě nouze v místě porodu, k tomu mají být instruovány porodní asistentky. Takové křty mají být doplněny obřady v kostele, kmotři mohou být jedině lidé věřící a moudří, zaručující náboženskou výchovu, tj. mají křtěnce naučit základní modlitby a pravdy víry, vyznání víry, desatero. Z toho také vyplývá, kdo kmotrem být nemůže, totiž jinověrci a nevěřící, psychicky postižení, nebiřmovaní, ani ti, kdo nepřijali první svaté přijímání. Kmotrovstvím povstává duchovní příbuzenství a je překážkou manželství mezi kmotrem a křtěncem. Do matrik se mohou zapisovat maximálně dva kmotři. Křestní sliby je záhodno často opakovat, zvlášť ve výroční den křtu a o slavnostech. O svátosti biřmování (kap. III.): Každý biřmovanec musí být řádně připraven, mít osvědčení duchovního pastýře, být vyzpovídán, po celou dobu vkládání rukou zůstat na místě, čelo mít nezakryté vlasy, bez ozdob na hlavě. Biřmovací kmotr má být pokud možno jiný než křestní, zápis pak učiní v biřmovací knize farnosti. Čtvrtá kapitola podrobně popisuje oltářní uspořádání výstavu Nejsvětější svátosti a procesí s ní. V kapitole páté se nařizuje čtyřicetihodinový výstav Nejsvětější svátosti na památku čtyřiceti hodin Páně v hrobě. K tomu se má zřídit bratrstvo Božího Těla, které zorganizuje v jednotlivých kostelích výstavy tak, aby na sebe navazovaly. O svatém přijímání mluví šestá kapitola: K prvnímu svatému přijímání musí být děti připraveny a vyzpovídány a přijímání musí být tak slavné, aby na ně celý život nezapomněly. Duchovní pastýři ať vybízejí věřící k častému přijímání. Odříci se nesmí nikomu, kdo o to žádá, odepřít se může veřejným hříšníkům, vyobcovaným z církve, lichvářům, rouhačům, jestliže neučinili pokání. Schvaluje se společná zpověď před svatým přijímáním v mateřské řeči těsně přede mší svatou. Nemocným se má nosit svaté přijímání na prosbu jejich rodiny, či ihned, jakmile potřebu zjistí duchovní, i když nebyl volán. O svátosti pokání (kap.VII. a VIII.): Řádným zpovědníkem je biskup a farář. Každý si může svobodně vyvolit svého zpovědníka. Jestliže kněz zpovídal někoho v soukromí v jiné farnosti, ať o tom ústně či písemně uvědomí faráře. Ke zpovědi musí mít každý kněz pověření. Takoví kněží musí neustále studovat morálku. Příležitost ke zpovědi musí být v neděli a svátky a v sobotu odpoledne. Zpovědníci ať jsou milosrdní, povzbuzují bázlivé, poučují nevědomé, s nešťastnými ať mají útrpnost. Při udělování pokání ať se projevuje láska a horlivost, pokání nechť je přiměřené tíži hříchů. Je třeba často vyzývat věřící ke zpovědi. Svátost nemocných (kap. IX.) je mohou věřící přijímat i mimo nebezpečí smrti, zejména staří lidé. Svěcení kněží (kap.X): dny svěcení ať se veřejně vyhlásí a lid nechť se vyzve k modlitbě za novosvěcence. Lid je třeba stále o podstatě a formě svěcení poučovat. Manželství (kap. X.): Farář nevěsty má právo oddavek. Dispenze od smíšených manželstvích (kap. XI.) se nemá doporučovat, nýbrž se od takových svazků odrazovat. Svědkové mohou být jakéhokoliv vyznání. O rozepřích manželských (kap. XII.): Je třeba poučovat manžele, že od sebe nemohou odejít z libovůle, ale jen je-li jim to dovoleno soudem.
Část pátá mluví velmi podrobně o stavbách a chrámovém náčiní v jedenácti kapitolách. Vymezují se obecné předpisy (kap. I.) o stavbě, zachování a obnově chrámů (kap.II.): Všem kněžím se doporučuje studium církevních starožitností a v každém vikariátu se má ustanovit konzervátor, aby chrámy neutrpěly. Kaple a soukromé modlitebny (kap. III.) je možno stavět pouze s biskupským povolením. Dále se velmi podrobně popisují vlastnosti oltářů (kap. IV.), svatostánku (kap. V.), mobiliář (kap. VI.), nádoby, roucha a náčiní ke mši svaté (kap. VII.), sakristie (kap. VIII.), přechovávání sv. olejů (kap. IX.), hřbitovy a hroby (kap. X.). Mají být zřizovány spolky na údržbu a zvelebení kostelů (kap. XI.) ve spolupráci se spolkem Božího Těla a panen.
K usnesení byla jako nedílná součást také přiložen schválený konkordát z roku 1854 a dogma o neposkvrněném početí z roku 1858. Sněm slíbil vydat národní katechismus, římský misál s českými obřady a překlad římského katechismu. Všichni se radovali, že konečně nyní mají v rukou spolehlivý a závazný text, o který se mohou bezpečně opřít. Je třeba připomenout, že tato usnesení, pokud nejsou v rozporu s kodexem z roku 1917 a 1983, jsou dodnes v české provincii platná, proto jsme jej uvedli poněkud podrobněji, aby i z toho byla patrná potřeba úpravy. Z obou provinčních sněmů v roce 1605 a 1860 je však patrné mlčení, s nímž se přecházely jak současné tak historické společenské souvislosti církve v Čechách.
Po pražském provinčním sněmu se v zápětí konaly diecézní synody roku 1863 v Praze s kardinálem Bedříchem Schwarzenbergem, v Budějovicích s biskupem Janem Jirsíkem (1851-1883), v Hradci Králové s biskupem Karlem Hanlem (1831-1874) a Litoměřicích biskupem Augustinem Hillem (1832-1865).
|
