Praxi memorand a pastýřských listů biskupové po válce opakovali i vůči komunistickému režimu, u něhož se ze strachu před vlivem biskupů znovu spíše posilovala proticírkevní agresivita. Na synodální řešení nebylo ani pomyšlení a na pokusy biskupů s tímto režimem vyjednávat už bylo pozdě.
Komunisté využili staré nedůvěry mezi církví a státem, a tak snadno dostali československý episkopát do silné opozice proti sobě , do izolace od kněží a dosáhli tak jeho následné likvidace. Velmi chytře a programově byla uplatněna idea zneužití synodality ve jménu kolektivistické komunistické ideje založením stejnojmenné Katolické akce a komunistickými projevy na velkých celonárodních katolických poutích o šťastné budoucnosti ve společném pozemském ráji. Tak se jim podařilo vytvořit prokomunistické Mírové hnutí katolického duchovenstva, takže zprvu byli laici i kněží nezřídka zmateni . Do tohoto hnutí se komunistům podařilo získat v průběhu let 15-30% všech kněží. Do své instituce Národní fronty se jim pod svou moc podařilo nacistickou metodou páté kolony dostat Československou lidovou stranu, společenství, které po I. světové válce zásadním způsobem přeneslo naši církev přes její krizi související se vznikem Československa.
Komunisté, dobře si vědomi možné síly synodality církve, ničili v první řadě proto veškerá organizovaná církevní společenství. Po biskupské konferenci zlikvidovali všechny řeholní společnosti , slibně započatou laickou Katolickou akci a na inscenovaném soboru řeckokatolickou církev . V inscenovaném procesu byli odsouzeni všichni její vedoucí pracovníci v čele s P. dr. Otou Mádrem, profesorkou Růženou Vackovou a P. Josefem Bártou a 300 dalšími angažovanými laiky. Programově také likvidovali prorockého ducha: v procesech s tzv. Zelenou internacionálou byli odsouzeni vlivní čeští katoličtí literáti Jan Zahradníček, Václav Renč, Zdeněk Kalista, František Křelina, Václav Prokůpek aj.
Zatímco světová reprezentace katolické církve se sešla v létech 1962 až 1965 na Druhém vatikánském koncilu, v lednu 1968 ohlásili komunisté reformu socialismu s jeho demokratizací, zvolili do svého čela Alexandra Dubčeka a zrušili cenzuru. V půli března se v pražském bytě manželů Kaplanových sešlo asi 70 katolických intelektuálů, kteří se shodli v názoru, že Pražské jaro dává šanci také křesťanům a že nelze promarnit příhodnou chvíli. Biskup Tomášek na jejich výzvu obnovil Pastorační radu pražského arcibiskupství. Jednání Pastorační rady se zúčastňovali i delegáti z diecézí, které dosud neměly biskupa. V takto vzniklém katolickém "parlamentě" se konzultovaly a koordinovaly akce přesahující svým významem hranice arcidiecéze.
V téměř všech vikariátech a děkanátech se pořádaly konference kněží, kteří se dožadovali hlavně dvou věcí: náboženské svobody a odstoupení kolaborantského vedení Mírového hnutí katolického duchovenstva. Organizátorem a mluvčím kněžské vzpoury proti těm, kdo si dosud s podporou státní moci osobovali právo mluvit jménem církve, byl spoluzakladatel pražské Pastorační rady P. Vladimír Rudolf. Na kategoricky vyslovené přání biskupa Tomáška rezignovalo 21.března 1968 celé předsednictvo kněžského Mírového hnutí a v Pastorační radě byly zahájeny přípravné práce na založení nového hnutí s názvem Dílo koncilové obnovy, které už nebylo koncipováno jako hnutí výlučně kněžské, ale jako orgán zastřešující všechny katolické iniciativy ve státě. Mělo především přispět k realizaci závěrů II. vatikánského koncilu a k návratu právoplatných biskupů do čela jejich diecézí. Zakládající shromáždění Díla se konalo na Velehradě ve dnech 14. a 15. května 1968. Tajně vysvěcení biskupové zde poprvé předstoupili před veřejnost.
Velehradskému shromáždění předcházela řada jiných významných událostí: čtyřiaosmdesát kněží a laiků vězněných dříve pro víru žádalo v otevřeném listě Dubčeka, aby církvi a věřícím občanům nebyla upírána práva, která jim podle ústavy náleží, a nabídlo spolupráci "na všem dobrém" (21.3.1968). Druhý otevřený list Dubčekovi podepsalo 300 000 věřících včetně všech českých biskupů a opatů. Žádali obnovu jednání mezi církví a státem, obsazení biskupských stolců, návrat arcibiskupa Berana do vlasti, zrušení všech opatření diskriminujících křesťany, obnovu řeckokatolické církve atd. (březen 1968). Podobně bylo koncipováno memorandum československých biskupů vládě (27.3.1968). Rezoluce podepsaná 5560 řeholníky a řeholnicemi žádala o souhlas k obnově řeholního života a k návratu do původních klášterů (11.4.1968). Na žádost biskupa Tomáška rezignovalo zkompromitované předsednictvo České katolické charity.
Po velehradském sjezdu Díla se postupně ujali vedení svých diecézí biskupové Karel Skoupý v Brně (22.6.1968), Josef Hlouch v Českých Budějovicích (6.6.1968) a Štěpán Trochta v Litoměřicích (1.9.1968). Biskup Kajetán Matoušek dostal souhlas k výkonu činnosti pražského pomocného biskupa (26.7.1968). Dne 13.6.1968 obnovila činnost řeckokatolická církev zcela veřejně.
|
