Poslání laiků v naší společnosti I.

Poslání laiků v naší společnosti a dosavadní příprava sněmu I.

Václav Frei

Plenární sněm Katolické církve v České republice byl svolán už před šesti lety, o slavnosti svatých Cyrila a Metoděje. V dekretu ČBK nechybí zmínka o „přiblížení života církve potřebám doby i současné společnosti“. Poselství biskupů adresované všem lidem dobré vůle v ČR, vydané pak v den významný občansky - 17. 11. 1997, mluví na dvou místech ještě zřetelněji. „Chtěli bychom, aby náš sněm přinesl mnoho dobrého pro službu církve společnosti, pro nalezení správného místa církve v našem národě, a tím přispěl i k lepšímu životu celé společnosti.“ A přímo programově: „K vědomí odpovědnosti musíme růst během přípravného období“.
Tento důraz byl zcela namístě, i když pro sněm má přednost vlastní život církve. Obojí však nelze oddělovat; nevnímavost věřících k akutním úkolům ve světě nejspíš oslabí i jejich vnitřní vitalitu. Jistě však sníží reálný vliv církve na společnost a pokřiví její obraz v očích veřejnosti.
Přitom je právě období od pádu totality dodnes pro naši vlast přímo nabito problémy, k nimž přece naše víra i naše lokální církev má co říci. Nemám možnost a netroufám si posoudit plodnost působení kroužků. Bohužel však zůstává - v rámci sněmu! - starost o bonum commune znatelně mimo pozornost v pracovním dokumentu (Instrumentum laboris, IL), v průběhu jinak živého 1. zasedání na Velehradě (6. - 12. 7. 2003) i v Poselství tohoto zasedání z 11. 7. (Někteří delegáti však na zmíněnou jednostrannost IL poukázali a přizvaní experti připomněli souvislost sněmu se sociálním učením církve a s ekumenickým dokumentem Pokoj a Dobro.)
Ne že by se na zasedání nehovořilo o Charitě, církevních školách, službě nemocným atp., což vše jistě patří k významné službě církve společnosti. A ne že by široké laické veřejnosti chyběla obětavost, třeba při povodních u nás a při zemětřesení v zahraničí; v tom vidím pádný doklad, že u nás v Božím lidu stále dříme veliký potenciál dobra, jejž je třeba teologicky zakotvit, koncepčně orientovat a pastoračně doprovázet.
Ale on do velké míry právě jen dříme, i když signály k procitnutí, po mém soudu až burcujícího rázu, nechyběly a nechybějí; některé jsou dobře dostupné už v koncilových dokumentech. Jejich opakované hromadné přeslechnutí připisuji hlavně dvojí příčině: že signály byly předkládány jen matně, bez důrazu na jejich novost a dosah, a že stále narážejí na předkoncilní, ne-li „tridentské“ chápání církve, její celkové úlohy ve světě a tím též specifické úlohy laiků.
Zdá se, že po 6 letech přípravy je v tomto bodě hlavní díl práce sněmu ještě před námi; naznačuje to následující sonda.

K pojetí laika ve sněmovních textech
Porovnejme dvě zásadní formulace o laicích ve světě:
„Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha“ (LG 31).
„Vlastním posláním každého věřícího laika je vlastní posvěcení a spása duše“ (IL, § 90).
První vyjádření vyhlásil pro celou církev koncil r. 1964, druhé uklouzlo r. 2003 (předběžnému) pracovnímu materiálu našeho sněmu, jenž má být, po dopracování, církevní směrnicí pro laiky i jejich pastýře.
Druhé vyjádření by bylo pravdivé, teprve kdyby se vynechalo slůvko „vlastní“ (= pro laika specifické!). Ale i potom by platilo obdobně jako teze, že starost o vlastní posvěcení a individuální spásu je posláním „každého věřícího lékaře, soudce…“ nebo „každé věřící matky“. V IL se tedy pod tím, co je obecně křesťanské a dávno známé, ztrácí aktuální a nová pointa z vyjádření koncilu. Podobnou matností se v tomto bodě vlastně vyznačovala i příprava sněmu.
Jelikož Dekret o svolání sněmu mluví o uskutečňování a rozvíjení závěrů koncilu, pokusím se výrazněji vyložit, ne-li snad po prvé v rámci sněmu uvést ty nové akcenty koncilu, jimž podle všeho příprava sněmu dluží náležitou pozornost.
Od r. 1965 zůstává u nás po mém soudu „nezažitý“, ne-li pro sněmovní proces utajený zejména trojakord 1. teologické závažnosti pozemských skutečností, 2. samostatné iniciativy laiků ve světě a 3. všeobecného povolání věřících k svatosti. Umožňuje pochopit a žít syntézu, na niž patrně nezbylo vhodné místo při oddělení témat pro kroužky: „O církvi“ na rok 2000 a „Církev ve světě“ na rok 2001.
Na základě takové syntézy pohledu se pak dá apelovat na poslání věřících laiků ve společnosti živěji a komplexněji. Jelikož o těchto tématech bezvýsledně stále porůznu píšu nejméně od r. 1992, nabízím nyní úvodní I. část svého internetového příspěvku k diskusi; další část(i) případně až podle jejího vývoje. O jistých mezerách této I. části vím.

Discidium znamená rozštěpení
Výzva k světské iniciativě laiků je v GS 43. Celý tento článek je u nás opomíjen v materiálech sněmu i jinde. Ve svém úvodu připomíná pravdu sice tradiční, ale možná oslabeně vlivem jednoho slůvka v českém překladu (Zvon, Praha 1995).
První odstavec čl. 43 varuje křesťany obecně, tedy laiky i duchovní, před zanedbáváním obojích úkolů, náboženských i pozemských (ovšem různých podle povolání každého): věnovat se jedněm na úkor druhých je jistě mravní defekt. Konstituce však říká víc: je to i zneuznávání jejich vztahu, v současné světě zvlášť škodlivé. Klíčová věta (česky na str. 216) prohlašuje za veliké pohoršení a jeden z „nejzávažnějších omylů naší doby rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem“.
Výraz „rozpor“ však svádí k výkladu opět jen mravnímu, asi ve smyslu výtky „říkáš, že se nemá krást, a kradeš“ (srov. Řím 2,21); to by však nebyl „omyl“! Smysl té věty lépe vynikne, přeložíme-li původní latinské discidium, a přesněji, jako rozštěpení, nebo (ovšem hodně expresivněji) jako schizofrenie – pocit, že náboženství se svými obřady atp. a reálný denní život jsou dvě vzájemně nesouvisející oblasti.
Toto připomenutí není vůbec nové, jak ukazují doklady ze Starého i Nového zákona v poznámkách a zmínka, že ideálem je spojit obě oblasti v živou syntézu k Boží slávě, „za příkladem Krista, jenž pracoval jako řemeslník“. Nové je zapojení té syntézy do zmíněného trojakordu, podle něhož je světská práce křesťansky cenná nejen jako prostředek sebeposvěcení, tradičně díky subjektivnímu zbožnému úmyslu, ale také pro svůj reálný výsledek – viz citát z LG 31. (Názorný příklad: činnost věřícího lékaře.) Proto je zmíněný omyl mimořádně škodlivý právě v současné době a právě u laiků, jejichž vliv na reálný chod světa a společnosti je mnohem větší, v dobrém i ve zlém, a také více reflektovaný než před tisíciletími.
Specifické a pro naši církev nové podněty pro činnost laiků rozvíjí až další text čl. 43; v této I. části se jimi nechci zabývat. Jen předesílám, že by optimálně měly vést všechen Boží lid mj. k pestrému a živému působení pro společné dobro a proti nedobrým dobovým jevům a tendencím, a to zdola.
Myslel jsem, že i to bude jedním z plodů sněmu, z nemalé části už v přípravné fázi. Jsem rád, že se na 1. zasedání ozvaly některé spřízněné hlasy, např. o mentalitě a kultuře poslání křesťana a zvláště laika v dnešním světě. Dodávám, že jak „časné věci“ z LG 31, tak životní styl či kultura poslání se týkají veřejného dobra, i když se neomezují na veřejnou sféru.

Co může a co nemůže sněm
Nelze realisticky počítat s tím, že se postoje ke světu velké části věřících rychle změní ve smyslu II. vatikánského koncilu. Je tedy namístě otázka: jsou-li všechny uvedené úvahy správné, co bychom vlastně měli očekávat od sněmu?
Myslím, že je předně nezbytné chybějící prvky koncilové nauky postupně zabudovat do připravovaných závěrů. Ovšem pokud se týkají světské činnosti laiků jednajících z vlastní odpovědnosti (GS 76; KKC 244), pak určitě méně podrobně než v sešitě „Církev a svět“, zato s větším důrazem na křesťanskou motivaci v duchu „trojakordu“ a na sladění role laiků s posláním pastýřů („netridentským“).
A za druhé jsem přesvědčen, že je naléhavě nutné předávat postupně zrající plody sněmovního procesu celému Božímu lidu, některé i široké veřejnosti. Sněmovní proces je právě proces! Pokud se, jak bych rád věřil, bude víc a víc rozvíjet spontánní působení věřících v terénu, byla by žádoucí větší vzájemná obeznámenost, inspirace, sdílení zkušeností aj. Do toho může ihned dobře zapadat kontakt s katolíky v zahraničí, s ostatními křesťany i všemi „lidmi dobré vůle“; samozřejmě se samosprávou, státními orgány atp.
Co sněm jistě nemůže? Plně dirigovat působení Božího lidu, ani očekávat, že kdovíjak ovlivní dění v naší vlasti; ale tím spíš nelze nečinně čekat. Jen tak můžeme poctivě počítat s Boží pomocí a se ctí o ni prosit.

Na svátek svaté Kláry, 11. srpna 2003

Zaslat reakci na tento text.