|
|
Mons. Josef Kajnek
Jako stojí na konci každého dogmatického traktátu malý oddíl o posledních věcech, připomněl bych rád k 21. kapitole myšlenku "o posledních věcech kněze".
K § 102 - O spiritualitě diecézních kněze. 4. věta, odst. c to říká velmi krásně: "Středem zbožnosti kněze je eucharistie, svátost smíření a osobní modlitba." Nelze na této větě nic měnit, ale podtrhnout ji. Vděčným a věrným přijímáním těchto darů, které sám celý kněžský život rozdává, ho činí radostným. Sv. Otec stále připomíná toto elementární v životě kněze, to, co tvoří kněžskou identitu.
V následujícím § 103, odst. f a g jsou zmínky o trvalé formaci kněze. Jistě k tomu napomáhá kněžské společenství a porozumění kněží a laiků.
Jistě je teoreticky známo, jak by měl kněz žít, ale je třeba, aby na to někdo dohlížel, aby někdo knězi v situaci pro něj pomohl.
I když dnešní svět a doba klade na kněze vysoké nároky co do vzdělanosti, osobnosti, i když mu vnucuje, že úspěšný a mladý jsou přívlastky, které patří k životu dnešního člověka, kněz Kristův ví, že k následování Krista patří i neúspěšnost, umění ztrácet a zříkat se...
Bratři a sestry, tuto myšlenku vyslovuji proto, že v posledních letech jsem byl několikrát svědkem toho, že kněz, který odcházel z duchovní správy, většinou nedobrovolně, protože už nebyl schopen ji vést, byl raněn zatrpklostí, pocitem neuznání a s tímto postojem, tak vzdáleným od Krista, třeba i umíral.
Snad by měl mít každý biskup diecézního spirituála a ten by měl každého kněze připravovat na stáří, na odchod do penze, na smrt a na vše, co je se stářím spojeno.
Zaslat reakci na tento text.
|