Nedostatek komunikace

Ing. ThMgr. Otakar Adámek

Nedostatek komunikace

Téma, které jsem si vybral, má ve svém slově komunikace dvojí význam. Jednak je to význam duchovní a znamená dorozumívání, sdělování, a pak je to i význam druhý - hmotný a znamená dopravní cestu, spojení dopravními prostředky a jejich tras. Představujeme si pod tím železnice, silnice, vodní cesty nebo letecké i vodní trasy, ale také spojovací prostředky jako telefon, telegraf, poštu apod.
Termín se odvozuje od latinského slova communicatio, onis f., což znamená vespolné účastnění; sdělení, sdílení; udělení. Z toho vidíme, že původní význam byl ryze duchovní, ale časem se přenesl do oblasti materiální, podobně jak se lidé stávali více materialisty. Nicméně nám tato materiální sféra pomůže vysvětlit dnešní situaci v duchovní sféře.
Kdybychom se podívali do Písma svatého Starého Zákona, pak tam pro nedostatek komunikace najdeme krásnou analogii v první knize Mojžíšově, kap.II, l-9, kde se popisuje stavba Babylonské věže. Ze slovníku víme, že hebr. Babel je slovní hříčka, neboť znamená "zmatek nebo zmátl". Tato událost je pro nás příliš vzdálená, proto to vysvětlím ještě na historickém údobí dějin a hlavně na posledním období. Život křesťana je životem, v němž se má vlastně napodobovat život Nejsvětější Trojice. Ježíš si nevymyslel nějaký nový systém filosofický či náboženský. Novost jeho poselství spočívá v tom, že nám přiše1 ukázat, jakým způsobem se žije v nebi. Vždy se to modlíme v Otčenáši "jako v nebi, tak i na zemi". Stále se o něco pokoušíme, ale jsme stižení pýchou, a proto se to nedaří, vzpomeňme fašismus v Itálii, nacismus v Německu a komunismus doby nedávno minulé. Podobně se o to snaží i moderní společnost, která nechce Boha, a proto nechce ani Církev. Ježíš nám přišel připomenout, ale i ukázat styl života, který je modelem nejen pro nás, ale pro vše živé, protože dle tohoto modelu žije ten, který je zdrojem všeho živého. Je to život a komunikace života Boha Trojjediného. Podstatou tohoto života je společenství v komunikování. Latinské slovo communio znamená společenství.
Bůh Otec vše, co má, neustále a nepřetržitě odevzdává svému Synovi a tato totální disponovanost ke sdílení je vyjádřena jejich vzájemnou láskou, zosobněnou ve svatém Duchu. Bůh by přestal existovat ne tím, že by ho ďábel nebo jiná moc zla sesadila z trůnu, jak si to ďábel bláhově představoval, ale jedině tím, kdyby se uzavřel v sobě a přestal komunikovat. To by byla vpravdě smrt Boha.
Když ještě znovu přihlédneme k církevním dějinám, tak vidíme, že svoboda pro Církev znamenala na konci prvního tisíciletí a na začátku druhého v r. 1096 schizma mezi západní a východní Církví. V církevním právu je to vzápětí vydání Dekretu Gracianova 1140 a ukončuje tak dobu ius antiquum. Konec středověku se klade ve světových dějinách do konce patnáctého staletí a je spojován s letopočtem 1492, kdy byla objevena Kolumbem Amerika. V církevních dějinách je to vystoupení Luterovo a doba reformace. Rokem 1545 končí ius novum v církevním právu.
Pak přichází rána za ránou: Francouzská revoluce ve Francii v r. 1789, doba osvícenství. V církevním právu se situace řeší kodexem r. 1917 a končí doba ius novissimum. Víme, že tento kodex vychází ze zásad římského práva, ale tomuto období se již říká v církevním právu: období kodifikovaného práva. Skutečně novým předělem v dějinách Církve bylo svolání II. vatikánského koncilu 1962 - 1965. Tento mezník otevřel nový pohled na církevní právo, a proto byl vydán nový Kodex /CTC 1983/ 25. 1. 1983. Objevuje se znovu pojem pro Církev Boží lid a ustoupilo se od struktury a zásad starého římského práva. Byla otevřena cesta k novému dialogu, tj. k lepší komunikaci. Bohužel v některých věcech je zapotřebí odstranit starý způsob myšlení, které sleduje sobecké zájmy a porušuje Boží řád hodnot. Toto myšlení se projevuje nejen v životě společností, ale i v životě křesťanů. Jedni pak vzájemně ovlivňují druhé.
Stále se ještě vytvářejí zákony, které nerespektují právo na život. Nový zákon o pozemních komunikacích, kterému dala Poslanecká sněmovna souhlas 20. 12. 1996, praví např. v § 27, odst. 5: "Vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitosti za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích". Konec citátu.
Z toho vyplývá, že komunikace, které byly vybudovány, nebo byly otevřeny pro dopravu I. třídy nebo i II. třídy v blízkostí obytných stavení i církevních budov, které byly stavěny ještě v době koňských povozů, je mohou klidně narušovat dál svým hlukem a vibrací. Podobně je to i s prameny "Svatých vod", které mohou být otravovány infiltrací benzinu, nafty, oleji s chloridů soli ze zimních posypů apod. Víme, že tato situace vznikla v době vlády bolševiků, kterým nebylo nic svaté, ale naopak, co bylo svaté, to se muselo zničit, jako jsou základní lidská práva na život, soukromý majetek a hlavně ten církevní. K nápravě doposud nedošlo. Mohli bychom se bránit hygienickým předpisem z r. 1977 Ministerstva zdravotnictví, ale o tomto se již nemluví. Jestliže jsme se do 1. 4. 1997 mohli bránit předpisem v přípustné hranici hluku a vibrace, tak jako by to neplatilo. Je tu však ještě § 39, který nám z této situace může pomoci, cituji: "Dojde-li k podstatnému nárůstu zatížení části silnice nebo místní komunikace, jejíž stavební stav nebo dopravně technický stav tomuto nárůstu zjevně neodpovídá, je osoba, která nárůst způsobila, povinna uhradit náklady spojené s nezbytnou úpravou dotčené části silnice nebo místní komunikace. Nedojde-li k dohodě o výši úhrady s vlastníkem dotčené části silnice nebo místní komunikace, rozhodne soud". Konec citátu. Vše je v rukou lidí, kteří jsou právě u moci, nebo se zde mluví jen o silnici, ale není zde již vůbec nic o vlastnících sousedních nemovitostí, kteří hlavně tímto nadměrným provozem trpí.
Končím proto slovy jednoho teologa: Jediným modelem pravého života je tedy vzor trojičního života Božího a lidstvo nenajde žádnou jinou cestu ke spokojenosti, dokud se nepokusí žít tak, jak to doporučuje Ježíš.
Všichni musíme začít uvažovat, že vše je od Boha, a proto ve všem je skryt tento zákon vztahu, že nic není možné bez předchozího vztahu k jiné existenci. Existuji jen proto, že mám vztah k jiným. Existuji, když se snažím vytvářet vztah k druhým, a pak duchovně rostu a začínám vytvářet předpoklady k tomu, aby se narodilo něco nového. Je pravdivé slovo, že když buduji vztah k druhému, rodí se nová skutečnost, která se jmenuje Ježíš.
Z těchto poznatků vidíme, že se nemůžeme uzavřít sami v sobě a přestat komunikovat, neboť tak začíná smrt. Proto je zapotřebí komunikovat se všemi skupinami lidi společnosti i podobně ve farnosti. Podívejme se, jak to dělá při svých návštěvách nynější papež Jan Pavel II.

Zaslat reakci na tento text.