ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
První zasedání 
POSELSTVÍ Z PRVNÍHO ZASEDÁNÍ PLENÁRNÍHO SNĚMU 
Všeobecné informace 
Materiály prvního zasedání 
Instrumentum Laboris 
Příspěvky z prvního zasedání 
Pondělí, 7. 7. 2003 
Úterý, 8. 7. 2003 
Středa, 9. 7. 2003 
Výstupy z tématických skupin 
Tiskové zprávy 
Sněmovní zpravodaj 
Přípravná komise Plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
Sekretariát Plenárního sněmu 
Liturgie Plenárního sněmu 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

ThDr. Jiří Svoboda JCDr.

§ 67 IL
Z uvedeného § 67 IL. vyplývá skutečnost, že farnost je určité a natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři jako jejímu vlastnímu pastýři. Tato kodexová definice kán. 515 CIC byla inspirována dekretem Christus Dominus (n. 30-31) II.vatikánského koncilu. Lze tedy v trvalosti farnosti rozpoznat dva podstatné a essenciální prvky: 1) personální (společenství věřících), 2) institucionální (vlastní farář). Další typy: farnost teritoriální, osobní, quasifarnost nejsou prvky podstatnými, pouze doplňujícími.
Na ustanovení kánonu 515 CIC navazuje kán. 519 CIC, který nazývá faráře vlastním pastýřem. Je zde analogie v pojmu farář a pojmu biskup; jako je biskup vlastním pastýřem svěřené diecéze, tak je farář vlastním pastýřem svěřené farnosti. Obojí úřad je totiž ze své povahy úřadem trvalým. Trvalost je podmínkou, aby farář mohl řádně plnit své úkoly i zmocnění. K tomu je vybaven pravomocí řádnou, tj. spojenou ipso iure s úřadem ve smyslu kán. 131 § 1 CIC. Nepochybně jeho moc je podřízena vedení a autoritě diecézního biskupa, nicméně farář není pouhým delegátem biskupa.
II.vatikánský koncil zrušil distinkci obsaženou v Kodexu z r. 1917 mezi farářem odstranitelným a neodstranitelným, což přijal do své legislativy kodex 1983 a potvrdil princip ve výše uvedeném koncilním dokumentu, tak že farář se musí těšit trvalosti svého úřadu. Tato trvalost je zcela logická, neboť vlastní pastýř musí nejprve dobře svěřenou farnost poznat, a teprve pak vytvářet model vlastní pastorační práce. Nelze požadovat spravedlivě, aby toto naplnění úřadu byl schopen farář vykonávat v období kratším, např. do pěti let. Platí to především o velkých městských farnostech, a pokud se týče farností venkovských, je dnes běžnou věcí, že farář kromě vlastní farnosti pečuje o řadu farností dalších formou excurendo. Nelze zapomenout též na ponechání času k získání důvěry vůči faráři z druhé strany, tj. ze strany věřících, kterým časté střídání na postu faráře neprospívá.
O výslovném ustanovení faráře na dobu neurčitou hovoří kán. 522 CIC. I když týž kánon dává diecéznímu biskupu právo jmenovat faráře na dobu určitou, lze tak učinit pouze v případě existujícího rozhodnutí biskupské konference. Zdá se na první pohled, že dochází ke kontradikci obou principů obsažených v kánonu (doba určitá - doba neurčitá), nicméně jen zdánlivě. Možnost jmenovat farářem na dobu určitou má být mechanismem mimořádným, resp. nouzovým pro zvláštní okolnosti, a který by se nikdy neměl stát mechanismem trvalým. Např. biskupská konference španělská (dekretem z 26.11.1983) a francouzská (dekretem z 13.6.1984) neuvažuje o době kratší šesti let. Biskupská konference italská stanoví dobu devíti let (dekret z 6.10.1984). S ohledem na trvalost služby faráře lze doporučit v našich podmínkách, zejména pak v budoucím partikulárním právu, stanovit vyšší hranici ku jmenování farářem.
V případě nemožnosti či nevhodnosti kandidáta na službu faráře lze farnost obsadit administrátorem, jakožto dočasným správcem farnosti, pokud důvody nepominou, kterému v podstatě nechybí žádná z nutných pravomocí, nicméně jasně odděluje a psychologicky podtrhuje jak u kněží, tak u věřících přechodnou správu farnosti od jejího skutečného držení řádným titulářem.
Význam úřadu faráře je rovněž podtržen formou převzetí úřadu faráře z rukou biskupa, či jeho delegáta dle kán. 527 CIC. Zdá se mi velice důležitá aplikace kán. 521 § 3 CIC, aby k ustanovení farářem byla zjištěna schopnost kandidáta způsobem určeným diecézním biskupem, i pomocí zkoušky. Neznalost základních norem manželského práva ze strany faráře mnohdy vážně ovlivňuje uzavíraná manželství, která bývají později předmětem soudních kanonicko – právních procesů. Doporučuji zdůraznit i rozdíl mezi farářem a administrátorem farnosti použitím výše popsaných kánonů (instalace, zkouška atd).
Je zcela evidentní, že diecézní biskup může z vážných a v kodexu stanovených důvodů odstranit faráře za použití mechanismů v právu obvyklých, a to třemi způsoby:trestním procesem – existuje-li prokázaný trestný čin faráře, dále pak administrativním procesem – o odstranění faráře dle kán. 1740 až 1747 CIC v případě, že služba faráře se stala z nějakého důvodu škodlivou či neúčinnou i bez jeho zavinění (právní mechanismus je poměrně jednoduchý a v uvedených kánonech dostatečně popsaný). Dále pak administrativním procesem – o přeložení faráře z důvodu prospěchu duší, nutnosti či užitečnosti církve, rovněž mechanismem popsaným v kánonech 1748 až 1752 CIC.
Závěrem se domnívám, že je nutné zdůraznit vážnost a zodpovědnost služby faráře za použití popsaných mechanizmů a i tímto způsobem vést kněze k vážnosti služby vlastního pastýře duší.

§ 79 IL.
Základním mechanismem pro pomoc rozvedeným manželům je nepochybně prohlášení neplatnosti manželství na základě žádosti navrhovatele, jakož i žádost o zrušení manželství podané Římskému Veleknězi z důvodu privilegia víry či nekonzumovaného manželství. Pro případy neplatnosti manželství v České provincii je kompetentní ICS Praha. Případy výše uvedeného zrušení manželství Římským Veleknězem připravují k odeslání na příslušnou kongregaci instruktoři jednotlivých diecézí.
Personální obsazení pracovníků soudu, tj. soudců, obhájců svazku a ochránce spravedlnosti, je nerovnoměrné z hlediska možností té které diecéze (Praha - 6, Plzeň - 3, Hradec Králové - 5, Litoměřice - 1, České Budějovice - 1). Odborná kvalifikace uvedených pracovníků je garantována jednak získáním akademických titulů, tedy doktorátu či licenciátu kanonického práva na papežských universitách (Laterán a Lublin), jednak mimořádným a odůvodněným udělením příslušné dispense od vzdělání Apoštolskou Signaturou z důvodu dlouholeté praxe.
K personálnímu obsazení výše citovaných pracovníků soudu dále navrhuji systematické vyhledávání vhodných perspektivních osob pro funkce soudců, obhájců svazku i obránců spravedlnosti ve všech diecézích české provincie, kteří by byli co nejdříve vysláni na speciální studia kanonického práva na výše uvedené university k získání kanonickým právem požadovaných akademických titulů (kán. 1420 § 4 CIC) pro odpovědný výkon svých funkcí.
Obecně lze konstatovat v ICS Praha přijetí cca 4O – 50 prvoinstančních žádostí během roku, zhruba stejný počet je v jeho průběhu vyřešen. Ve II. instanci se jedná o přijetí cca 20-30 případů v průběhu roku, ve stejném roce vyřešených. Problém nastíněný v § 79 IL, týkající se případů předaných Římské Rotě, je neobyčejně závažný. Dokumentuji případy tam podané ICS Praha k 31.7.2002 a dosud neukončené takto: v roce 1995: 3 případy; v 1997: 2 případy; v 1998: 1 případ; v 1999: 2 případy; v 2002: 3 případy. Lze se obávat, že pro tuto abnormálně dlouhou dobu, zejména pokud plánují v novém manželství děti, může nastat u procesních stran vážná ztráta důvěry k Apoštolskému Stolci, což je zejména v naší vlasti faktor, který nelze trvale přecházet mlčením či pasivitou.
Řešení vidím ve skutečnosti, aby po zvážení těchto okolností ČBK byl vytvořen vhodný prostor pro kontakt s Římskou Rotou, např. předsedou sněmu, nebo předsedou ČBK, eventuelně jiným jejím delegátem s poukazem na názor jak ČBK, tak i sněmu a požádat eventuelně i Svatého Otce o účinnou pomoc k řešení věci, na kterou místní církev v žádném případě již nestačí.




Zaslat reakci na tento text.

Jan Nekuda
Asi to nebude úplně reakce na tento text, ale zdá se mi, že by bylo vhodné zavést do praxe jako partikulární zákon povinnost faráře, aby v 75 letech věku nabídl biskupovi rezignaci na svůj úřad, podobně jak to dělají biskupové. Biskup ji podle situace buď přijme, nebo nepřijme. Myslím, že by se odstranily mnohé problémy, kdy všichni vidí, že farář už na svou práci nestačí, zatímco on si myslí, že stačí, a to ke škodě věci.