ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
První zasedání 
POSELSTVÍ Z PRVNÍHO ZASEDÁNÍ PLENÁRNÍHO SNĚMU 
Všeobecné informace 
Materiály prvního zasedání 
Instrumentum Laboris 
Příspěvky z prvního zasedání 
Výstupy z tématických skupin 
Tiskové zprávy 
Sněmovní zpravodaj 
Přípravná komise Plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
Sekretariát Plenárního sněmu 
Liturgie Plenárního sněmu 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Instrumentum Laboris 134

Sekretariát Plenárního sněmu

20. Zasvěcený život v místní církvi – povolání, formace, služba, spolupráce

§ 95
a) Sněm si je vědom toho, že život místní církve bez různých forem zasvěceného života je neúplný, protože patří k podstatě života církve. Přijetí evangelních rad je živým znamením velikosti a krásy Trojice. A dále, „život proměňovaný evangelijními radami se stává prorockým a tichým svědectvím, avšak současně i výmluvným protestem proti nelidskému světu. Přispívá k rozvoji lidské osoby a probouzí novou fantazii lásky.“
b) Charismata zasvěceného života velmi pomáhají při vytváření vztahů bratrské lásky v naší církvi. Instituty zasvěceného života s sebou přinášejí jedinečnou osobitost posvěcení i způsobu apoštolátu, které se v našich podmínkách po pádu komunistické totality postupně upevňují, a tak tvoří objektivní elementy tradice. Proto kompetentní představení v naší církvi pečují o to, aby instituty vzrůstaly a rozvíjely se ve shodě se záměrem zakladatelů a podle svých vlastních správních tradic. Proto podle práva střeží v těchto institutech autonomii, v jejímž rámci mohou udržovat vlastní disciplínu a zachovávat neporušeně své duchovní i apoštolské dědictví.
c) Kněží – řeholníci i řeholní bratři se snaží zachovávat své vlastní charisma. Řeholníci neměli možnost žít v řádně ustaveném řeholním společenství, a proto někteří po obnově řeholního života zůstali z rozhodnutí svých řeholních představených na farách.
d) Řeholnice se musely v době nesvobody vlivem kruté a nelidské perzekuce nedobrovolně vzdát své vlastní činnosti. Svobodné rozvíjení svých charismat vyměnily za tiché svědectví věrnosti svého odevzdání se Kristu uprostřed hysterické a zlovolné komunistické zvůle a posměšné propagandy. Mnohdy nemilosrdně vyhnané ze svých domovů byly nuceny přeorientovat se na jiná povolání. Násilně byly zbaveny možnosti pracovat především ve školství a při výchově, staly se obětí plánovaného lidského ponižování a postupné likvidace rafinovaně plánované totalitním komunistickým režimem pod vedením nenávistí zaslepeného stranického aparátu. Nyní se snaží vrátit svým komunitám to poslání, které jim náleží. Je to však spojeno s obtížemi. Další obtíží je věková struktura komunit, způsobená dlouhodobou nemožností přijímat řeholní dorost. V některých komunitách jsou jen sestry vysokého věku a sestry mladé a chybí střední generace.

§ 96
Povolání k řeholnímu životu není mnoho. Tato skutečnost patří k bolestem každé řeholní rodiny a projevuje se i v životě diecézí. Po nabytí svobody došlo k obnově některých řeholních institutů, na jiných místech se jejich počet zmenšil. Právem je problém viděn také v tom, že se vytratilo povědomí o existenci a smyslu řeholního života, a to ve společnosti i v církvi. Co se skutečně komunistickému režimu podařilo, bylo přerušení kontinuity zkušenosti běžného řeholního a komunitního života. Pro řadu řeholních komunit bylo obtížné po roce 1990 obnovit život tak, aby zužitkovaly pozitivní zkušenosti ze své neveřejné existence a nevracely se do období, kdy jejich veřejná existence byla ztížena. O to více jsme vděční Boží prozřetelnosti za pozoruhodný rozkvět kontemplativního života, který je Božím darem v duchu zaslíbení, že krev mučedníků je semenem nových křesťanských povolání.

§ 97
a) Místní církev podporuje rozvoj institutů zasvěceného života. Jejich současným úkolem je přizpůsobovat potřebám doby své tradiční ideály a zároveň uchovat věrnost charismatu svých zakladatelů. Osoby zasvěceného života zase přispívají plnému životu církve u nás na prvém místě modlitbou a kontemplací, na druhém místě svou prací ve spolupráci s biskupy a přitom zachovávají své vlastní charisma. Jejich poslání se soustřeďuje především do oblasti evangelizace, katecheze, vzdělávání, charity, formace, duchovního vedení i života farností. V porevoluční době se biskupové starají také o zasvěcené panny.
b) Jedním z prostředků k naplnění dokumentu Mutuae Relationes je účast předsedů Konferencí vyšších řeholních představených ženských a mužských řádů na plenárních zasedáních České biskupské konference, kde předkládají svá stanoviska k projednávaným záležitostem.
c) Ve většině diecézí se biskupové jednou za rok setkávají s řeholními společnostmi ze své diecéze, a chtějí tak rovněž zdůraznit jejich význam. Bylo by dobré, kdyby byl v každé diecézi jmenován biskupský vikář pro zasvěcený život a pravidelně reflektovat vzájemnou spolupráci a intenzitu komunikace mezi Českou biskupskou konferencí a Konferencemi vyšších řeholních představených.

§ 98
Řeholnice si na základě rozhovorů ve sněmovních kroužcích uvědomily, že je nezbytné prohloubit vlastní formaci k řeholnímu životu i k nové evangelizaci, aby mohly nabídnout lidem duchovní doprovázení, školy modlitby a pomáhat při vzdělávání věřících. Řeholníci a řeholnice navštěvují i farnosti, kde seznamují věřící se spiritualitou řeholního života, s tím, jak vypadá život v klášteře a co člověku dává. Tak se rovněž snaží získávat nová povolání.

§ 99
Je třeba, aby rovněž ve výchově seminaristů byly podávány dostatečné informace o zasvěceném životě. Mají se seznámit s teologií zasvěceného života, mít hlubší znalosti v rozlišování povolání k zasvěcenému životu a být schopni jako kněží zasvěcené osoby kvalitně duchovně doprovázet.

§ 100
Řeholníci a řeholnice jsou velkou pomocí pro život v křesťanských společenstvích. Řeholním kněžím jsou svěřovány na základě smlouvy farnosti, kde pracují a často obětavě vypomáhají ve prospěch diecézí v duchovní správě, dále konají exercicie, rekolekce, přednášejí, pracují v církevních institucích i mimo ně, ujímají se často velmi specializovaných prací. Řeholnice velmi dobře působí ve farnostech svou péčí o kostely a charitativní a evangelizační službou u těch, kteří to potřebují. Přítomnost ženské řeholní komunity je ve farnostech vnímána jako velké požehnání.

§ 101
Sněm se obrací na diecéze, aby ve svých pastoračních plánech zohlednily nejen naléhavé potřeby pastorace, nýbrž i nutné prostředky vlastního života a poslání řeholníků, řeholnic a Bohu zasvěcených osob, především komunitní život, nutnost dlouhé a důkladné formace a vzdělání, rozvoj jejich charismatu i praktické vztahy diecézí na základě dlouhodobých dohod a smluv s jednotlivými komunitami a vyššími řeholními představenými. Rozvoj řeholního života a života Bohu zasvěcených osob je bohatstvím místní církve. K životu a svatosti církve neoddělitelně patří radikalita a rozmanitost dobrovolně přijímaného povolání k zasvěcenému životu v čistotě, chudobě a poslušnosti v úplném odevzdání se Bohu, službě Božímu království, kontemplaci a rozjímaní, jak je to vlastní jednotlivým řeholním rodinám a ostatním formám zasvěceného a apoštolského života podle charismatu svatých zakladatelů. Místní církev bez těch, kteří se rozhodnou veřejně i ve skrytosti následovat Krista „více zblízka“, více se vyznamenat ve službě pro Boží království a stát se znamením a hlasatelem budoucího světa, nemůže – jak nás učí dějiny církve – v plné šíři uskutečnit své poslání.



předcházející | obsah | následující