V čem je synoda potřebná pro pastoraci

Nejprve uveďme, co zde rozumíme pastorací. Nemluví se zde jen o dílčích úsecích pastorace, jako je péče o nemocné, udílení svátostí, nebo duchovní vedení. Máme zde na mysli pastoraci v intencích druhého vatikánského koncilu, všech jeho konstitucí a dekretů. Tedy: působení církve z inspirace evangelia jak interní - tím je rozuměna pastorace věřících v užším slova smyslu, tak externím - tím je míněna jak péče o obecné blaho (viz GS), tak péče o ty, kdo stojí na okraji církve.
Pastorace znamená zabývání se lidmi v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém a kulturním kontextu. Má ve světle a síle evangelia řešit konkrétní problémy konkrétních lidí. Má se tedy uplatnit to, co jako motto čteme na začátku konstituce Gaudium et Spes: "Radost a naděje, smutek i úzkost lidí dnešní doby, zvláště trpících a chudých je radostí i nadějí, smutkem i úzkostí učedníků Kristových...". (GS 1)
Pastorace tedy musí znát:
- problémy a očekávání lidí
- odpověď evangelia
- směr cesty, po níž máme lidi doprovázet
Aby se to mohlo stát, je třeba, podle mého soudu, následujících věcí:
1. dobrá znalost situace lidí a jejich problémů s přihlédnutím k jejich sociální situaci (město, venkov, pohraničí, diaspora, lidová církev) a s přihlédnutím k jejich osobní situaci (staří, mladí, konvertité, rozvedení, studující atd.)
2. Dobrá znalost současných odpovědí církve na problémy lidí. Tedy znalost současné teologie, koncilových textů, a pokoncilních dokumentů.
3. analýza minulosti a současnosti, tedy poznání "jací jsme, čím jsme ovlivněni, co si sebou neseme jako bohatství i jako zátěž".
4. Vize konkrétního života církve v různých oblastech naší země. Za této vize a s akceptování této analýzy se odvíjí poznání cest, po kterých je třeba jít.
5. A teprve až na konci celého procesu je třeba formulovat praktická, pastorační, právní, a organizační opatření.
Shrnuto: potřebujeme dobře poznat, kdo jsme, kam jdeme, kam chceme jít a co proto máme udělat, abychom poznaným směrem jít mohli. Toto všechno ještě není pastorace, to jsou její předpoklady.
Pokud se toto všechno nepovede, upadneme do nebezpečí, které stále hrozí. Např:
- budeme zaměňovat přání za skutečnost
- budeme pískat a divit se, že ostatní netancují, čili
- budeme přinášet odpovědi na otázky, které si lidé nekladou a nebudeme odpovídat na otázky skutečné.
- budeme budovat církve jakožto virtuální realitu uvnitř reálného světa, bez vztahu k němu. Drsněji řečeno: budeme budovat náboženský skanzen.
Abychom se tedy těmto a dalším nebezpečím vyhnuli a aby se naplnily požadavky uvedené výše, je opravdu potřeba plánovaného synodu. Potřebnost synodu ale nevidím jenom v jeho závěrech, nýbrž v celé jeho přípravné práci.
Stručně řečeno: Synod může být přínosem pro pastoraci mimo jiné za těchto okolností:
Pokud jeho příprava dá možnost vyjádřit každému, co si myslí, co očekává a co chce a to bez cenzury a bez úsilí o vyjádření předem vyjádřených výsledků. Potom se dozvíme, co si lidé opravdu myslí a třeba i uprostřed množství hlušiny najdeme skutečné perly inspirace. Pokud se udělá solidní analýza minulost a pozná-li se, jaké skutečné následky minulosti v sobě neseme, bude možné najít jednak vhodnou terapii a dále reálná a nikoliv jen pomyslná východiska pro jakékoliv pastorační plány.
Pokud se podaří poprat a vzít vážně realitu přítomnosti a sladit jak očekávání lidí u nás, tak očekávání církve jako celku, bude možno dospět k reálné vizi, o jejíž uskutečňování lze usilovat. Tak se dá překonávat apatie a tak lze čelit dobře míněným ztřeštěnostem.
Bude-li opravdu reflektována realita víry a realita života společnosti v celé zemi, bude možno určit, jaké pastorační postupy lze v celé zemi rozvíjet společně a jaké je naopak třeba specifikovat podle místních podmínek.
Pokud bude dána příležitost k vyjádření se všem, kdo o to mají zájem, a pokud bude dána příležitost k práci těm, kdo jsou ochotni pracovat, mohlo by dojít jak k oživení církve u nás, tak k nalezení zatím neznámých talentovaných a produktivních lidí.
Toto všechno podle mého názoru vyžaduje čas, peníze, schopné lidi a dobrou organizační práci a kromě toho (snad především):
- trpělivost k hledání cest
- odvahu strpět i vzrušení, neklid, snést nepříjemná vyjádření a nereálné požadavky
- invenci k hledání nových cest
- velkorysost, která umožní zapojit lidi nejrůznějších názorů a postojů, velkorysost, která neudělá přísnou selekci lidí a idejí předem.
- odpovědnost, která nedovolí přecházet skutečné problémy mlčením, nebo je řešit zdánlivými řešeními, která bude hledat pomoc lidem a nejen pochvalu či potlesk odkudkoliv.
Aby se toto všechno naplnilo, musí se stát synod duchovní událostí, tedy činem, který neusiluje jen. o organizační přípravu, finanční krytí, ale i o duchovní zajištění a pokrytí. (Slovo duchovní zde nemyslím jako náhradu za organizaci, teologii, systém). Proto navrhuji, aby biskupská konference vyzvala jednu nebo několik kontemplativních řeholních komunit k tomu, aby trvale svou modlitbou provázely přípravu a uskutečňování synodu.

Aleš Opatrný
Pastorační středisko, Praha

Zaslat reakci na tento text.