Kněz v církvi a ve světě

KNĚZ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ

Úvod

Naše národní církev může být charakterizována jako uskupení lidí, kteří mají společnou víru, uznávají jednu autoritu; a tvoří asi pět procent občanů. Kdybychom museli toto uskupení rozlišit dle soukromých názorů, které korespondují s výše uvedenou charakteristikou, rozdělili bychom ho asi na dvě skupiny. První je ochotna okamžitě hovořit o aktuálním problému a řešit ho s vědomím omylnosti, diskutuje a snaží se mluvit aktuálním jazykem dneška. Druhá, ctící tradice, odmítá přistoupit na nevyzkoušené, bez předchozí dlouhodobé kontroly. Rozhodně odmítá při diskusi o problému, na který máme stejný názor, mluvit jazykem doby. (Tyto dva myšlenkové proudy, se kterými se setkáváme v dnešní církvi a které na sebe narážejí, považuji za zástupný problém.)
Křesťanství, jehož je katolická církev nejsilnějším proudem, se podílelo na utváření kultury a způsobu myšlení většiny Evropy. Můžeme říci, že argumentace, která předhazuje historicky doložená lidská selhání, aby dokázala nesmyslnost existence kterékoliv tradiční instituce, můžeme označit za primitivní. Toto platí ale pouze v případě, že tato instituce je zcela jasná, čistá průhledností své činnosti a svého způsobu myšlení.
Za nejdůležitější považuji "zprůhlednění" činnosti církve. Pojmem zprůhlednění nemyslím zavedení propagandy, která by prohlašovala, co všechno krásného se stalo. Je nutné vytvořit oboustranné informační kanály, ke kterým by měl obyčejný člověk přístup a věděl o nich.
Chceme-li po lidech, aby cokoli respektovali, musíme dokázat užitečnost dané instituce i pro toho nejposlednějšího člověka, který by mohl vznést námitku o její potřebnosti. Využila církev správně všech možností, které ji byly dobou od roku 1989 vnuceny nebo poskytnuty?

1. situace

a) společnost:
Časy se mění. Podmínky života církve se velmi změnily: od doby pronásledování ke svobodě, ke společnosti s postupně rostoucí ekonomikou. Tato nově vzniklá společnost nabízí matoucí rozmanitost nejrůznějších hodnot, světových názorů a životních stylů. Představují se k výběru jako sobě rovné. Můžeme je přirovnat zboží na tržnici. Jeví se jako stejně hodnotné a rukama jsou lhostejně přebírány. Síla k uchování vlastního JÁ ochabuje a člověk se stává davovou osobou. Nastává ztráta individuality - osobnosti, ze života společnosti se vytrácí solidarita a nastupuje egoismus. Z běžného života mizí hodnoty jako "věrnost" a "pravdivost". A obraz této společnosti se nepochybně odráží i v životě církve.
b) nemoc církve
Církev ztratila na veřejnosti v poslední době na svém významu. Působí jako podnik mající zájem především o své stavby, o byrokracii, svoji vnitřní hierarchickou organizaci, která je často označována jako centralistická, autoritativní a neprůhledná. Pokud se však týká opravdové evangelizace, v tomto se zatím jen tápe. Tohoto jsou si vědomi především sami kněží. Mezi kněžími v diecézi chybí spolupráce, osobní kontakt a rodinná atmosféra. Ztrácí se identita kněze, a tak je často vidět pouze jako obřadník vysluhující svátosti a úředník vyplňující matriky. Tato situace mě přivádí k zamyšlením nad kněžskou identitou.

2. Proč je potřebná reflexe kněžské existence?

U nás ne úplně známý film Buňuela popisuje příhodu, ve které přicházejí rodiče na policii, aby oznámili zmizení své vlastní dcery. Rodiče podávají policii následující popis: dcera má 6 let, je pihovatá, má krátké vlasy a má oblečený tmavomodrý kabát. Policista se vyptává na další podrobnosti. Otec tedy, aby urychlil výslech, ukáže na holčičku, která jej doprovází. Opravdu přišel spořádaně, doprovázen svojí ženou, aby hledal dceru, kterou drží za ruku a ukazuje ji policii, aby ji lépe popsal. Policajt si ji pátravě prohlíží, vše si zapisuje a zahajuje pátrání po této holčičce, která stojí před nimi a která se nikdy neztratila. Pátrání probíhá podle normálního postupu, tak jako když se hledají brýle, které má člověk na vlastním nose. Přítomnost děvčátka jistě usnadňuje získání nezbytných informací k jejímu nalezení, tak jako brýle na našem nose.
Může se stát, že naše kněžská existence, zcela namířená k vnější činnosti, k apoštolátu, ke kázání, ke službě lásky a solidarity, nám dává vidět skutečnost, která nás obklopuje, nám pomáhá dešifrovat smysl života a smrti, nenávisti a přátelství, štědrostí a egoismu - avšak nám neukazuje sebe samu. Tato kněžská existence je přítomna a činná, avšak skrytá a nezrcadlící se. A přece je nezbytná, aby vyšla na světlo ve svých přesných obrysech darovaného života, poněvadž všechno obdržela od Boha a poněvadž má dát vše lidem.

3. Kdy je to kněz?

V běžném užívání církve existují dva odlišné názvy: sacerdos - kněz (mající původ v latině) a presbyter (mající původ v řečtině). V zásadě jsou tyto dva názvy pro označení kněží identické, avšak přesto zůstává mezi nimi rozdíl: říká se společné kněžství - sacerdotium všech věřících, avšak ne společné presbyterium věřících. Zatímco se sacerdotium odvozuje od oběti obětované Bohu, slovo presbyter se odvolává na starší lidu, kterým jsou v Písmu pro jejich důstojnost svěřeny různé úřady v církvi. Tento rozdíl - rozlišení mezi sacerdotium a presbyterium nebyl dostatečně zřejmý v dokumentech Tridentského koncilu, avšak je zcela jasný z dokumentů II. vatikánského koncilu. Schéma dokumentu o kněžství bylo nejdříve nazváno Schéma propositionum de sacerdotibus (1964), později Schéma decreti de ministerio et vita presbyterorum (1965) a konečně Decretum de ministerio et vita presbyterorum (1965), které zcela vynechává pojem sacerdos. Tímto II. vatikánský koncil zdůrazňuje, že je třeba rozšířit poslání kněze, které není možno redukovat pouze na obět' mše svaté. Na druhé straně je pravou obětí chvály, kterou každý kněz obětuje Bohu Otci skrze Ježíše Krista, kněžský život ve všech svých dimenzích evangelizace, služby a slavení eucharistie.
Nejrůznější skutečnosti ve společnosti (nevyjímaje církevní instituce) způsobily krizi kněze. Stačí vzpomenout na nové náboženské sekty, které nabízí duchovní útočiště a garantují tajemnou atmosféru. O to víc křesťanské náboženství ztrácí svůj posvátný nimbus, poněvadž kněz je jedním z lidí, který nenosí oděv, který by jej odlišoval od ostatních a který může vykonávat činnost ve společenském životě. Z tohoto důvodu je pro kněze velmi nutná reflexe svého kněžského úřadu - své pravé totožnosti Božího člověka. Jedná se o nejvšeobecnější otázky: "kdo jsem já?", "kam jdu?", "co chci dělat?", které vyžadují osobní odpovědi Bohu, který volá osobně a jménem. Myslím si, že nezbytnou pomocí k této nezbytné reflexi je znovupročtení koncilního dokumentu Presbyterorum Ordinis ve světle apoštolského listu Jana Pavla II. Pastores dabo vobis. Křesťanský život, což se týká i kněze, je životem podle Ducha, je také blahoslavenství kněze, které vybízí k apoštolskému životu. Nejedná se o nějaká "nová" blahoslavenství, která něco přidávají těm Ježíšovým, která najdeme v Matoušově a Lukášově redakci, ale jedná se o "kněžská" blahoslavenství, která prohlašují za blahoslavený ten život, který "našel" Ježíše a který doprovází velké množství lidí, kteří hledají a doufají, že naleznou Ježíše. Jsou to blahoslavenství toho, který nechce panovačně rozhodovat o věcech víry, ale chce jen přispět k radosti všech (srov. 2 Kor 1,24).

4. Kdo je blahoslavený kněz?

1. Blahoslavený kněz, který hlásá evangelium
Kněz je především služebník Božího slova, je posvěcen a poslán hlásat všem zvěst Božího království. Volá tak všechny lidi k poslušnosti víry a vede věřící ke stále hlubšímu poznání tajemství Božího, které se zjevilo v Kristu (srov. Pastores dobo vobis, č. 26; PO, č. 4; LG, č. 28)
2. Blahoslavený kněz. který slaví život
Eucharistie je zdrojem a vrcholem veškerého hlásání evangelia (PO, č. 5)
3. Blahoslavený kněz. který je přítelem Božím
Kněžské povolání je především výzva ke svatosti, která vyvěrá ze svátosti kněžského svěcení. Svatost znamená intimitu s Bohem, je následováním Krista, chudého, bezúhonného a pokorného; a vyžaduje lásku bez výhrad vůči lidem... (srov. Pastores dobo vobis, č. 33). Důvody svatosti: 1. "cum eis sanctifico me ipsum" (srov Mt 5,42; PO, č. 12); 2. "pro eis sanctifico me ipsum" (PO, č. 12); 3. "Propter eis sanctifico me ipsum" (PO, č 13).
4. Blahoslavený kněz. který věří v Krista
Koncilní dokumenty, které se týkají kněžské výchovy, Optatam Totius, o službě a životě kněží, Presbyterorum Ordinis nepojednávají ex-profeso otázku víry kněze v Ježíše Krista. Možná ji mají za odbytou a samozřejmou. Dávají přednost popsat vztah mezi knězem a Kristem pomocí výrazu přátelství: "Poněvadž svátost kněžského svěcení je má přizpůsobit Kristu Veleknězi, musí si navykat, aby k němu přilnuli jako přátelé v celoživotním důvěrném styku." (OT, č. 8) Avšak v kněžském životě, stejně jako v životě každého křesťana, otázka víry zůstává stále aktuální, nejedná se o nějakou zakoupenou skutečnost za levný peníz. Víra vyžaduje úsilí a stálé nasazení. Někdy je obtížné věřit v Ježíše, zvláště pokud se týče jeho nadpřirozenosti, poslání a poselství. Je někdy jednodušší povzbuzovat druhé k víře než nalézt sám vlastní odvahu k víře. A tak i kněz musí jako apoštolé prosit Pána: "Dej nám více víry!" (Lk 17,5). Je to však Bůh, který uschopňuje věřit v Krista (Fil 1,29).
5. Blahoslavený kněz. který miluje církev
Kněz je jen Božím člověkem, ale i člověkem církve. H. De Lubac napsal, že Ecclesia de Trinitate je též Ecclesia ex hominibus - církev je zároveň boží shromáždění a společenství lidí. Sv. Terezie z Lisieux napsala: "...v srdci církve chci být láskou!" Milovat znamená trochu umírat. Milovat církev znamená trochu umírat pro ni.
6. Blahoslavený kněz, který žije navěky
Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum Ordinis popisuje tento eschatologický rozměr kněžského života: "Kněží by nemohli být služebníky Kristovými, kdyby nebyli svědky a rozdavači jiného života, než pozemského, a nedovedli by zase sloužit lidem, kdyby se úplně lišili od jejich způsobů života. Sama jejich služba vyžaduje ze zvláštních důvodů, aby nenapodobovali příklady tohoto světa; ale zároveň také žádá, aby v tomto světě žili mezi lidmi, aby jako dobří pastýři znali své ovce..." (PO, č. 3)
7. Blahoslavený kněz, jehož dědictvím je Pán
Mezi požadavky, které jsou kladeny na život kněze, zařazuje Presbyterorum Ordinis v č. 17 chudobu: "Poněvadž údělem a dědictvím (Nm 18,20) kněží je Pán, proto mají používat časného dobra jen k tomu cíli, ke kterému je to dovoleno, podle učení Ježíše Krista a podle nařízení církve." (srov LG, č. 8; Pastores dabo vobis, č. 30)
8. Blahoslavený kněz, jenž je svázán Duchem
Po nastínění evangelní rady chudoby se obrací naše pozornost k otázce poslušnosti, Jedná se o "pohotovost ducha, podle níž kněží jsou vždy ochotni hledat ne svou vlastní vůli, nýbrž Toho, který je poslal." (PO, č. 15)
9. Blahoslavený kněz, který má nerozdělené srdce
Jednotu v sobě mohou kněží vytvořit jen tehdy, budou-li ve své kněžské službě následovat příklad Pána, jehož pokrmem bylo plnit vůli toho, který ho poslal, aby dokonal jeho dílo. (srov. PO, č. 14)

Závěr

Chtěl jsem se zabývat pouze problémem kněží a jejich formací, protože mi nesmírně leží na srdci, když se stále oháníme, že "žeň je hojná, ale dělníků málo, proste proto Pána žně..." A přitom se bojíme. Nevím čeho.
Velkým úpadkem by se mohlo stát, kdyby byla stále podceňována úloha všech laiků, kdyby se více nedbalo na studium Písma.
Církev se nachází v mimořádném stavu vzhledem k budoucnosti. Je třeba toho opravdu zodpovědně využívat.

Zaslat reakci na tento text.