|
|
Mons. Jan Baxant
Nevíme, jaký osud nakonec po závěrečném hlasování potká IL, přesto si dovoluji k § 101, 102, resp. 103 připojit následující 3 připomínky:
1. zasvěcené povolání běžně chápeme jako Boží povolání k řeholnímu životu. Pokud se mluví o povolání ke kněžské službě, ztrácí se zcela termín zasvěcení. A přesto je kněžské povolání též povoláním zasvěceným. Jistě bez profese dle evangelních rad, tedy bez řeholních slibů, ale nikoliv bez jakýchkoliv závazků daných svobodně Bohu v rozhodující chvíli těsně před svěcením, zasvěcením, a to coram episcopo, tedy před biskupem.
2. v § 101, 102, resp. 103 IL se hovoří o kráse a vznešenosti kněžského povolání. Krása je působivá a oslovující, nadchne. Postrádám zmínku o radosti z kněžského povolání, o radosti z kněžské služby, radosti v kněžské službě. Jakékoliv, třeba i relativně oprávněné stížnosti, nářky, výhrady, nespokojenosti služebníka Kristovy církve nemohou vytvořit radostný obraz povolaného pro vznešenou, krásnou službu, krásné, vznešené povolání. Svatý Otec Jan Pavel II. Předkládá budoucnost kněžských povolání v širší problematice: mluví o pastoraci kněžských povolání, kde vyhrazuje vedli modliteb za nová povolání, akce za nová povolání, i důležité místo pro osobní působivý a přesvědčivý, tedy dobrý příklad kněze, radostného kněze.
3. Na zasvěcení se obvykle díváme jako na výkon povolaného. On se zasvěcuje Bohu. Ve skutečnosti to vypadá trochu jinak: všemu tomu předchází výkon volajícího, tedy úkon Pána. Bůh si zasvěcuje pro sebe a jen pro sebe. On to tak může. Má na to právo. Přimlouvám se za zdůraznění tohoto Božího nároku na nás. Respektujeme, že si On s námi může dělat, co chce.
Zaslat reakci na tento text.
|