Ekumenismus, misie, mezináboženský dialog

Ekumenismus, mezináboženský dialog a misie
(Podklad pro další diskusi před partikulárním sněmem)

1 ) Ekumenické vztahy
· Sněm by měl navázat na rozvoj ekumenické myšlenky od předekumenických unionistických snah, přes skromné vykročení II. vatikánského koncilu po nedávné odvážné ekumenické kroky se starými východními církvemi a s luterány. Úsilí o pravou jednotu nemá být pouze jedním z úkolů, nýbrž má pronikat veškerou činnost katolické církve. Je třeba podporovat a předjímat další vstřícné kroky vůči ostatním křesťanům. Věříme, že nás k tomu volá sama Hlava církve a posiluje a osvěcuje nás Duch svatý.
· Sněm by měl ocenit událostí a iniciativy, které přispěly v českých podmínkách ke sbližování křesťanů, především sdílenou zkušenost křesťanů v totalitních režimech našeho století, ve vězeních, při utajených církevních aktivitách a v exilové práci.
· oficiální ekumenismus má podobu příležitostných kontaktů církevních představitelů. Ekumenická zdvořilost ale není víc než nepatrný dílčí krok na cestě. Nelze dopustit stagnaci na této úrovni. Je třeba se též vyvarovat zdání ekumenismu v podobě pragmatického spojenectví proti komukoliv třetímu, např. jiným náboženstvím, novým duchovním směrům nebo světské kultuře. Závažné problémy v souvislosti se svatořečením Jana Sarkandra ukázaly, jak je toto společenství křehké.
· Je třeba podněcovat a podporovat takkzvaný ekumenismus zdola. Ocenění si zaslouží např. společné modlitby a rozhovory duchovních a dalších zástupců církví v obcích, vzájemné návštěvy a společná účast na bohoslužbách, společná evangelizace a služba potřebným. Je nutno důrazně vést členy církve k ekumenické vstřícnosti tam, kde jsou místní společenství křesťanů izolovaná, nebo dokonce mezi nimi přetrvává nedůvěra a staré spory. Stává se, že různá místní společenství nerespektují omezení, která ekumenickým vztahům ukládá církevní právo. Jejich snahu je třeba ocenit a z jejích zkušeností se poučit. Nepomůže zde zákonický, formálně právní přístup. Je třeba pamatovat, že církevní právo nechce a nemůže překážet vanutí Ducha. Vyjadřují to kánony o 23-28 CIC věnované mímoprávním a protiprávním obyčejům, jichž by měli pastýři velkodušně využívat.
· Je třeba, aby katolická církev byla i v českých zemích ekumenicky iniciativní. Je třeba podpořit všechny pokusy poznávat v živých osobních kontaktech jiné církve, jejích vnitřní život, jejich ekumenickou vizi. Je nutno pečovat o věrohodnost katolické církve jako ekumenického partnera i ve smyslu "vnitrocírkevního ekumenismu", tedy široké názorové plurality a svobody projevu uvnitř církve. Ekumenismus neohrožuje katolickou identitu. Budeme ji objevovat a uplatňovat také tím, že si budeme ujasňovat, čím nám mohou přispět jiní a čím my jim.
· Je třeba důsledně realizovat to, co partikulárním církvím ukládá Direktář k provádění ekumenických principů a norem:
a) Je nutno závazně uložit teologickým fakultám a jiným církevním školám, aby věnovaly dostatečný prostor vyučování ekumenických oborů (nejméně 2 hod. týdně po 2 semestry) a aby se vyučování všech předmětů konalo z hlediska ekumenického (Direktář, čl. 72-86).
b) Je nutno se pokusit o uzavření dohod o vzájemném uznání k"rtu a o společné pastoraci konfesně smíšených rodin s dalšími církvemi a se všemi obsah dohod prakticky naplňovat. Pomocí zásad vypracovaných biskupskou konferencí podle Direktáře, čl. 130 je třeba doširoka otevřít vzájemný přístup ke svátostem, přičemž toto sdílení nesmí být nástrojem proselytismu.
c) Je třeba zahájit jednání o plném členství v Ekumenické radě církví v ČR. Ekumenické vztahy nelze omezovat pouze na církve s velkým počtem členů nebo na členské církve ERC ČR. (Direktář, čl. 166-171)
d) Prostředkem k vedení ekumenického dialogu na věroučné úrovni nechť je podpora biskupské konference takovým aktivitám, jako je teologická sekce České křesťanské akademie, Institut ekumenických studií, výměna vyučujících a studentů mezi teologickými fakultami a společná práce v České biblické společnosti (Direktář, čl. 172-182 a 191-203)
e) Je potřebné zabezpečit v souladu s Direktářem, čl. 185 používání ekumenického překladu bible v liturgii, alespoň alternativně.
f) Nutno zahájit jednání o společném znění liturgických textů a jiných modliteb podle Direktáře, čl. 187.
g) Je třeba ocenit bratrskou spolupráci církví ve veřejněprávních sdělovacích prostředcích, výslovně podpořit aktivní účast kvalifikovaných zástupců dalších, dosud nezastoupených církví v realizačních týmech. Ocenění si zaslouží ekumenická pohostinnost katolické rozhlasové stanice Radio Proglas. (Direktář, čl. 217218).

2) Mezináboženský dialog
· Je žádoucí se na lokální úrovni připojit ke vztahům katolické církve k jiným náboženstvím, které se rozvíjejí počínaje od prohlášení Nostra aetate II. vatikánského koncilu po současné kroky Papežské rady pro mezináboženský dialog a ostatní iniciativy, jako světový étos a světový parlament náboženství. Významným praktickým motivem je globalizace současného světa a vědomí, že spolupráce náboženství může přispět k míru a spolupráci národů a dát významné etické podněty světové politice a hospodářství.
· Je bezpodmínečně nutné překonat neinformovanost o jiných náboženstvích a nezájem o dialog s nimi. Teologické fakulty příp. jiné pro tento účel zřízené odborné pracoviště musí důsledně mapovat českou náboženskou situaci, studovat a zveřejňovat informace o mezináboženských vztazích, též ve spolupráci s jinými církvemi.
· Je potřebné zřídit komisi biskupské konference pro mezináboženský dialog a rozvinout její koordinační činnost též ve spolupráci s Papežskou radou pro mezináboženský dialog. Je třeba ocenit a podpořit pracovní skupinu pro mezináboženský dialog při České křesťanské akademii a jiné dosud rozptýlené subsidiární aktivity jednotlivců a skupin.
· Je nutno, aby představitelé katolické církve vstoupili do oficiálních, nikoli pouze zdvořilostních kontaktů s Federací židovských obcí. Je vhodné, aby sněm podpořil katolickou účast ve Společnosti křesťanů a Židů. Je nutno se jasně distancovat od jakýchkoli projevů antijudaismu, zejména ze strany lidí, kteří se označují za věrné katolíky. Z vyučování teologie a náboženství je třeba vymýtit chybná antijudaistická pojetí.
· Je nutno počítat vzhledem k migraci a předpokládanému volnému pohybu pracovních sil v prostoru Evropské unie s početním nárůstem muslimů. Katolická církev podporuje zřizování mešit pro spoluobčany muslimského vyznání, aniž by se vzdávala svého práva požadovat plnou náboženskou svobodu pro křesťany v muslimských zemích.
· Je nutno prodiskutovat, přijmout a v praxi uplatňovat zásady dialogu též vůči novým náboženským hnutím. Katolická církev plně respektuje zásady náboženské svobody podle Ústavy ČR a Listiny práv a svobod. Kde i při ochotě z katolické strany není možný skutečný dialog, je třeba usilovat, aby vztahy byly aspoň korektní a respektovalo se přesvědčení druhých. Studium náboženského a pseudonáboženského extrémismu (sektářství), jakož i pastorační poradenství pro lidi zasažené jeho vlivem musí být kvalifikované, nezaujaté, sebekritické a musí se vyvarovat proselytismu.

3) Misie
· Náplní misie je vydávat slovy i činy svědectví o Ježíši Kristu a vyznávat viru v něj. Děje se jako součást dialogu církve s jinými náboženstvími a se světem. Nesmí být spjata s mocenskými zájmy a nesmí se zaměňovat s proselytismem. Toto zvěstování Krista je i v ryze praktické rovině společnou odpovědností křesťanů různých vyznání.
· Církev i v českém prostředí si musí být vědoma, že nejprve musí být sama evangelizována. Chceme-li své okolí pronikat evangeliem, musíme být věrohodní, tedy sami být pod jeho trvalým vlivem.
· Hlavním misijním polem katolické církve v České republice je prostředí, v němž církev žije. Je třeba znát, brát vážně a střízlivě interpretovat odpovídající údaje o náboženském a morálním stavu českého obyvatelstva.
· Radostnou zvěst o životě a o svobodě, dosvědčenou praktickými činy dlužíme zejména Romům, národnostním menšinám, přistěhovalcům, chudým, nezaměstnaným, starým, nemocným, opuštěným, závislým na alkoholu a drogách a bezdomovcům. Součástí této služby je nejen individuální péče, ale i zápas o spravedlivé sociální struktury. Je třeba zároveň vždy respektovat náboženské přesvědčení a usnadňovat jeho svobodné projevování.
· Zvláštní ocenění a pomoc si zaslouží iniciativy zdola, jako hnutí Světlo - život, Neokatechumenátní cesta, charizmatická obnova, Koínonie sv. Jana Křtitele, Emauzské domy a jiné. Měly by předat ostatním vlastní í z jiných zemí převzaté zkušenosti. Bylo by vhodné je s respektem k jejich jedinečným charizmatům usměrňovat a jejich službu koordinovat.
· Misie a evangelizace nemůže být odtržena od podpory obecně lidských humanistických hodnot ve společnosti, musí počítat s kulturou, navazovat na preevangelizaci a po evangelizaci musí být zabezpečena mystagogie a pastorace.
· Je nutno, nakolik je to možné, kriticky posoudit účinnost zvláštních kampaní s misijním aspektem, jako bylo Desetiletí duchovní obnovy ve srovnání s běžnou, neefektní každodenní prací.
· Misie musí brát vážně moderní či postmoderní mentalitu a nebát se používat všech současných technických prostředků, i když nic nemůže nahradit osobní setkání a rozhovor.
· Je třeba dále podporovat přiměřenou přímou českou angažovanost v zahraniční misii a vděčně ocenit nepřímou účast v podobě hmotné podpory misijního díla českými katolíky.

Literatura
- ekumenismus
Ambros Pavel: Mezi Východem a Západem, Societas, Velehrad 1994
Císař Ivo: Jednota křesťanů, Křesťanská akademie, Řím 1987
Filipi Pavel: Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, CDK, Brno 1996
Horn S.O., Kasper W., Fischer H.J., Pottmeyer H.J.: K čemu je církvi papež, CDK, Brno 1997
Jan Pavel II.: Ut unum sint
Katechismus katolické církve, Zvon, Praha 1995, zejm. čl. 817-822
Ratzinger Joseph: Církev jako společenství, Zvon, Praha 1995
Skalický Karel: Ekumenismus na druhém vatikánském koncilu, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydři 1997
Unitatis redintegratío, dekret O ekumenismu in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, s. 433

- mezináboženský dialog
Hora Ladislav: Problematika tzv. alternativní religiozity a jejího podílu na formování životní orientace mládeže, Karolinum, Praha 1995
Johnston Wílliam: Hledání nové spirituality. Setkání křesťanství a buddhismu v dopisech misionáře v Japonsku, Portál, Praha 1997
kol.: Malý slovník sekt. Sekty a nová náboženská hnutí v kontextu tradičních církví, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydři 1998
kol.: Slovník židovsko.křesťanského dialogu, Oikúmené, Praha 1994
Küng Hans: Světový étos. Projekt, Archa, Zlín 1991
Küng Hans, Bechcert Heinz: Křesťanství a buddhismus, Vyšehrad, Praha 1998
Küng Hans, Kuschel Karl-Josef: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace parlamentu světových náboženství, CDK, Brno 1997
Küng Hans, Stietencron Heinrich von: Křesťanství a hinduismus, Vyšehrad, Praha 1997
Lužný Dušan: Nová náboženská hnutí, Masarykova univerzita, Brno, 1997
Nostra aetate, deklarace O poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, s. 545
Pontifical Concil for Interreligious Dialogue and Congregation for the Evangelization of Peoples: Dialague and Proclamation. Reflectíons and Orientations on lnterreligious Dialogue and the Proclamatian of the Gospel af Jesus Chríst, Vatican City 1991
Porterfieldová Kay M.: O sektách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
Štampach Odilo Ivan: Náboženství v dialogu, Portál, Praha 1998
Štampach Odilo Ivan: Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku, Sursum, Tišnov 1993
Vojtíšek Zdeněk: Netradiční náboženství u nás, Dingir, Praha 1998
Waldenfels Hans: Světová náboženství jako odpovědi na otázku po smyslu života a světa, Zvon, Praha 1992
Widl Maria: Křesťanství a esoterika, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
misie Ad gentes, dekret O misijní činnosti církve in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, s. 459
Halík Tomáš: Víra a kultura, Zvon, Praha 1994
Halík Tomáš: O přítomnou církev a společnost, Křesťanská akademie, Praha 1992
Háring Bernhard: Jde to i jinak. Gesty k novým vztahům v církvi, Vyšehrad, Praha 1994
Háring Bernhard: Moja skúsenosť s církvou, Sit', Praha 1994
Opatrný Aleš: Pastorační situace u nás. Analýzy a výhledy, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydři 1996
Pavel VI.: Evangelii nuntiandi, Zvon, Praha 1990
Putna Martin C.: My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky, Herrmann & synové, Praha 1994

Zaslat reakci na tento text.