PhDr. Mgr. Edita Mendelová

Č. 20: ZASVĚCENÝ ŽIVOT V MÍSTNÍ CÍRKVI

Měla bych ještě dva návrhy k § 95-101, které chci nyní krátce popsat.
Slyšíme zde mnoho podnětů a důležitých postřehů. Ale kdo nám řekne, co je podstatné, hlavní a co vedlejší, nebo méně důležité? Je to vlastně otázka „daru rozlišování“, který dává Bůh celé církvi, ale též jednotlivým křesťanům. Dosti často to v historii bývali lidé buď v klášteřích, nebo na poušti, či prostě někde v ústraní, v pozadí. Těmto naslouchali a je vyhledávali ti, kteří stáli v čele. S nimi se radili, jim svěřovali své problémy ve vedení církve, společnosti, své osobní těžkosti, etc. a žádali jejich radu, povzbuzení. Zkrátka, byla to spolupráce roviny charismatické a institucionální, neboť oboje jsou dary dané ke službě. Čelní představitelé byli ochotni naslouchat i hlasům tzv. „nepříjemných proroků“. Tato služba od nepaměti existující v církvi však předpokládá, že dotyčný/á, má-li kvalifikovaně poradit, potřebuje informace, vhled do problematiky a musí mít osobní kvality duchovní, lidskou i vzdělanostní. Tady nastupuje ona zmíněná otázka duchovního otcovství a mateřství, které vyžaduje oboustrannou důvěru. Toto vše se může dít jedině na základě ztišení, naslouchání Bohu, kontemplace ve vlastním životě: „Milost předpokládá přirozenost, neničí ji, nýbrž zdokonaluje“.
Velké, inspirativní duchovní osobnosti, které v naší české církvi dnes scházejí, mohou vyrůstat v ovzduší lásky, důvěry a charismatu otcovství jednotlivých biskupů. Tito mají rozeznávat, kde a kdo jsou tyto osobnosti, jimž je nutno naslouchat, i když jejich hlas zní sluchu nelibozvučně. Biskup by měl v prvním plánu rozpoznat, jaké jádro nese tento zvuk a co je naopak jeho nepříjemný obal. Bylo by dobré, kdyby otcové biskupové aspoň občas ukázali více zblízka, jak žijí svoji víru, kdyby nechali zazářit něco z prožívání svého jedinečného daru plnosti kněžství. V tom všem se zrcadlí jejich specifické duchovní otcovství.
Odtud potom pramení i problematika duchovní a lidské pomoci ze strany všech duchovních osob těm, kteří ve svém duchovním povolání klesli a odešli. Nejprve vytvořit na základě duchovního rodičovství neformální vztahy, nadvázat osobní kontakt s oním člověkem, vyslechnout ho v jeho zranění a pádu a hledat, jak mu být nápomocen. Pak teprve vytvořit něco konkrétního, např. dům pro takové lidi, kde by byl tým, který by jim pomáhal a provázel je: kněz, řeholník, řeholnice, psycholog, etc. Uvažme, že když odejde řeholní kněz, ještě může být knězem. Odejde-li kněz diecézní či řeholní sestra/bratr, nemají kam jít! A vůbec, že selhání v duchovním povolání má dopad na celou místní - a potažmo i světovou - církev a především zasahuje toho člověka osobně a zpětně působí i na jeho bližní okolo něj. A že takové situace nejsou u nás řídké a dějí se, není třeba zvlášť zdůrazňovat. To všichni dobře víme, ale nemůžeme nad tím zavírat oči. Měli bychom se zde učit správné a pravdivé komunikaci s těmito našimi bližními. Církev zná tyto případy a ve své nepřeberné pokladnici děl a životů velkých světců a církevních Otců zachytila staleté zkušenosti, takže se tu lze dobře poučit.
Z toho všeho vyplývají dva mé návrhy:
1. přidat k § 95-101 jeden odstavec, který by pojednával:
a) o službě daru rozlišování (viz výše)
b) otázka duchovních osobností a duchovního otcovství hierarchie.

2. Dát podnět, aby byl v české i moravské církevní provincii založen dům se službou a péčí o duchovní osoby, které ve svém povolání selhaly.
Investice lásky a námahy do této oblasti se jistě vyplatí, byť ihned nebudou vidět výsledky. Duchovní rovina je základ, z níž všechno vychází. Jedině na základě kontemplace Boha na prvním místě ve svém životě a konkrétního daru rozlišování se můžeme v našem církevním životě pohnout z místa.

Zaslat reakci na tento text.