V průběhu dějin se partikulární sněmy jako normotvorný výraz partikulární synodality dočkaly mnoha změn – od prostředí slavnostních vyhlašování pastoračních a právních směrnic ze strany hierarchie až po úlohu nástroje spoluúčasti a spoluodpovědnosti věřících. Zneužívalo se jich také k partikulárním mocenským a politickým cílům.
Abychom mohli dobře pochopit povahu normotvorné synodality, jak se projevuje v partikulárních sněmech, chceme ukázat jejich historický vývoj od sborového jednání v církvi Nového zákona až po jejich současné formy a proměny. Je třeba zdůraznit, že synodální hnutí představuje sice pouze část života církve, je však nezbytnou a podstatnou formu jejího sebeuskutečňování. Každá struktura a forma církve se svým způsobem zrcadlí v jejích sněmech. Proto bereme v úvahu strukturu a formu sněmů vždy ve vztahu, ba v závislosti od struktury církve. Rozdílnost církevních struktur v dějinách také ukáže různost modelů sněmů.
Viditelné historické synodální formy místních církví (velké synody, generální, papežské, římské, legátní, primaciální, regionální, zemské, národní) se měnily a byly spíše nutnými dobovými vyjadřovacími prostředky a na některé hledíme dodnes s neutuchajícím respektem pro jejich nadčasová a univerzální usnesení platící už více tisíc let, na jiné však s despektem pro jejich konspirativní proceduru a bezvýznamnost. Ať už lépe či hůře uskutečňovaná synodalita nemohla v dějinách církve nikdy chybět, neboť je existenciální součástí života církve.
Protože si dnes ze současné ekleziologie a církevní praxe nemůžeme udělat dostatečně objektivní a jistý obraz o podstatě synodality partikulárního společenství církví, je zapotřebí představit její celkový a skutečný obraz z vývoje historických forem synodality, abychom při její obnově na ně mohli navázat i se z nich poučit. Jeden z nepomíjitelných aspektů společenství církve je její kontinuita v tradici. Mnohá schválená pravidla synodality v dějinách zůstávají totiž v platnosti, neodporují-li současnému právnímu systému.
Znalost historických forem synodality rané církve je pak důležitá také proto, že idea II. vatikánského sněmu je vlastně návratem k duchu prvotní církve, takže poukazuje i na její synodalitu jako na vzor při její současné obnově. Vzhledem k zaměření této publikace se soustředíme pouze na dějiny synodality místních církví.
|