Postřehy k liturgii

Váhal jsem s psaním pod dojmem kvalifikovanějších ohlasů uveřejňovaných v KT. Nakonec jsem se rozhodl napsat svůj názor před církevním sněmem očima laika. Zamyslel jsem se nad těmito problémy:

Bohoslužba
V našem církevním společenství by neměly mít místo výstřednosti. Nelze se vracet do 14. Století, tím méně k renesanci, ještě starší prostotě prvokřesťanské bohoslužby. Už Mojžíš vnuknutím Božím zdůraznil potřebu vznešenosti bohoslužby, teprve pronásledování znemožňovalo její dodržování. Proč šmahem zavrhovat svíce, kadidlo, průvody? Není dobré, když dvě třetiny nedělní mše svaté zabírá mluvení a vrchol - nejsv. Oběť - je v jeho stínu. Slyšel jsem dokonce názor, že nejdůležitější je pozdravení pokoje. Mentalita nás staré nutí k dodržování pravidelnosti úkonů, jinak zapomínáme i na tak potřebné jako je braní léků. Proto se nám nelíbí improvizace, neustálé změny, kterými mše svatá nabývá forem náboženské talk show. K nové liturgii se nehodí barokní figurálky, ale ani rytmické písně, jestliže zcela stejně délkou zpívání narušují souvislost obřadu. Relativisté označují za folklór nejen roráty a májovou pobožnost, ale i křížovou cestu. Odmítají společnou modlitbu růžence a litanií. Najde sněm míru v pokroku? Udrží se vznešenost bohoslužby označovaná za obřadnictví a triumfalismus? Lze najít přijatelnou míru mluveného slova, aby bylo Boží a také lidsky únosné? Nechtějme církev zesvětštit, neoslovujme svět jeho řečí. Nenabízejme dálnici bez dopravních omezení, po níž lze frčet do nebe jako po másle. Ježíš Kristus přece nabídl úzkou cestu.

Ekumena
U nás zůstává u občasných společných posezení. Jestliže hodinu a čtvrt vyplní tři homilie, zpívání s poskakováním, takže zbude čas na jedinou modlitbu Otče náš, pak to není bohoslužba. Takto pojmenované setkání jsem zažil ve sboru ČCE, v němž panuje rovněž neshoda mezi jejich relativisty a staršími věřícími. Tito odmítají to, co nazývají amerikanizací a vymohli si proto jednou za měsíc tradiční bohoslužbu (obdoba tridentismu?) Jak nebýt skeptikem, když je naším partnerem mnohost v nejednotě reformovaných bratří? Stále slyšíme pojem "oslovování", má jím být luteranizace (odpusťte ten výraz), proč tedy nevzkvétá těch 9 nebo 10 reformovaných církví? Hrozím se možnosti rozpadu naší matky Církve na denominace lidského původu. Mne naopak nijak neoslovuje stálé omlouvání. Necítím odpovědnost za smrt Mistra Jana Husa, Bílou Horu a rekatolizaci. Vůbec ne vůči církvi, které s Husem či Komenským mají společný jenom odpor k papežství, k Římu. Toho my se vzdát nemůžeme, bez Petrovy skály není pro nás budoucnosti. Jak si reformátor představuje shromažďování kolem jednoho stolu, což vskutku můžeme víc, než si myslíme? V KT už byl vysloven čtenářský názor, že "nezáleží na tom, v které církvi byl pokřtěn, ale že svých hříchů lituje". Což lze relativizovat posvěcující milost, zpochybňovat svátost smíření? Přejdeme k nějakému vysluhování namísto svátostného přijímání?

Laici
Jejich uplatnění vítám, rád podle potřeby přistupuji za ambon. Chybou je ale opět improvizace, takže někdy "slyšeli jsme slovo Boží" v provedení rozhlasu na maloměstském nádraží. Chybí výchova nebo aspoň poučení, že číst je třeba bez spěchu, srozumitelně a nahlas. V nevýhodě jsou kromě dětí i ženy se slabým hláskem. I když každý není nadán zvučným hlasem, je možno se přednesu naučit. Také mě zarmucuje, když vidím u oltáře děti, které přijímají na ruku, ale zcela viditelně se neumí pokřižovat. Přijmeme rozhodnutí o rozsahu činnosti laiků při bohoslužbě stejně horlivě jako souhlas k podávání na ruku? (Nezpochybňuji je, sám je praktikuji.) Nehrozí vznik kamaril kolem některých duchovních, což není totéž jako společenství? Z častých návštěv v Rakousku vím, že původ takových záležitostí, jako je "Wir sind Kirche" je zhusta u tzv. "Krawattenpfarrerů" či "Rollkragenkaplanů". Jde tu také o účast žen, které mají sklony k impulsivnosti, bude nalezena hranice uplatnění žen u oltáře?

Konvertité
V minulosti, takoví, jako byl dr. Fuchs, přijali církev bez výhrad se vším všudy. Někteří dnešní se s ní špatně sžívají a už ji chtějí reformovat. I když je to v dobré vůli, je to opovážlivé. Zejména když požadují těžko uskutečnitelný ideál. Což může být např. kněžský seminář výjimkou, když celé české vysoké školství trpí pro nedostatečnost středního? Jen samolibá pýcha může dát bohoslovcům název burani, protože pražská či olomoucká TF dosud nemůže mít úroveň Gregoriany. Katechumenát by neměl mít podobu minulého socialistického "rychložíru" s maturitou za pouhý rok. Nemyslím, že má pravdu Jandourek, když v AD viní z vyhoření konvertitky jednoznačně její domovskou farnost, kde "narazila na podivné lidi s růženci po kapsách".

Dodávám ještě, že se mi nelíbí nedomyšlenost při instalaci oltářů čelem k lidu. Zdaleka není nejhorší případ benešovské sv. Anny s ojediněle nenarušeným barokním vnitřním vybavením. Světlý oltář a ambon nejsou nevzhledné, ale ve stylově čistém prostoru působí jako kýč. Nedobře působí pohled na skoro pontifikální příchod pana faráře se dvěma jáhny k oltáři. Vystrčí svá pozadí na svatostánek, aby políbili mensu, ve které možná ani není oltářní kámen s ostatky svatých. U sv. Víta v Českém Krumlově přemístili Sanctissimum do svatostánku na oltáři v boční lodi. Ladí tam s prostorem stará barokní mensa čelem k lidu a ambon upravený z kdysi zvl. Sedile patronátního komisaře. Po osm let každoročně obdivuji stylovou úpravu u sv. Otmara v rakouském Mödlingu. Nový vkusný oltář čelem k lidu stojí vedle kamenného gotického sanktuaria, vráceného původnímu účelu. Celá bohoslužba si tam zachovala důstojnost mše sv.
Člověk se zaraduje, když po zvednutí sluchátka uslyší známý hlas přítele z daleké ciziny. Rád bere do ruky starý nůž, vyrobený kdysi nožířem pro dědečka, ač má v zásuvce blýskavé, nerezové. Obdobně je tomu s modlitbami a písněmi, které používali naši předkové. Proč je upravujeme pro přízeň světa? Vždyť se jimi obracíme k Bohu! Vždyť svět ani ve snu nenapadne, aby modernizoval "Máj" nebo "Polednici" pro jejich zastaralá slova a slovní obraty. Hledejme, vytvořme nové tvarem, stejně dobré jako to zděděné nebo lepší. Jen nepoužívejme výrazy a slova ulice, setrvejme zejména v psaném při spisovné řeči. Je smutné, když i katolický tisk reprodukuje doslovné odpovědi v nelibozvučné lidové češtině. Jak nepřirozené je oslovení kněze křestním jménem, i když to hoví možná nezralé ješitnosti obou komunikujících. Nepřimlouvám se za uchovávání oněch vele a nej, ale za uplatňování skutečné důstojnosti. Upusťme od chtěné, laciné lidovosti, příznačné pro minulá léta neomalených salonních bolševiků.
Tyto řádky jsem rozvažoval a psal v dobré víře, že i hlas starého, životem nejednou trpce zkoušeného věřícího by mohl být slyšen. Ovšem s vědomím, že mohou být považovány za výlev staromilství. Toho jsem prost zejména co se týče bohoslužeb. Stejně rád vzpomínám na dětská léta s ministrováním při pontifikálkách českokrumlovského preláta jako na přisluhování spoluvězni, drahému otci dr. Cibirovi, který "celebroval" u důlního huntu 600 m pod zemí na tmavém dole. Dnes někdy takovou skutečnou důstojnost při bohoslužbě bohužel postrádám.
Modlím se s celým českým společenstvím katolíků, aby všeobecný sněm splnil svůj účel a očekávání, ač se jej možná nedožiji.

Jan Jakeš

Zaslat reakci na tento text.