Problémy celocírkevního charakteru se neřešily ekumenickým sněmem, nýbrž paralelními provinčními a diecézními synodami. První zmínku o nich máme z roku 195, kdy byl řešen problém společného slavení Velikonoc . Toto období lze charakterizovat jako období společenství církví, communio ecclesiarum. Tak vzrůstala nutná solidarita a kolegialita mezi biskupy, neboť čím více se ústní podání vytrácelo do zapomnění, tím více bylo třeba kanonizovat pravé učení a bránit se herezím jako společnému nepříteli. Tak také jsou synody v této době ve znamení zápasu proti bludařům, mezi nimiž však byli i biskupové partikulárních církví. Jednota víry byla znamením přítomnosti Ducha svatého. Proto nemohlo o věroučných otázkách existovat různé mínění. Menšina na provinčním sněmu musela tudíž přijmout názor většiny. Kdo ho nakonec nepřijal, musel být vyobcován do jiné provincie či patriarchátu, aby se mohlo se mohlo dosáhnout úplného konsenzu. Proto se tehdy již na provinčních synodách vyvinula anathematická formulace kánonů synodálních usnesení . Právě proto, že provincie zůstávaly nejvyšší správní církevní oblastí, zachovávaly si i v dogmatických otázkách svou autonomii.
Ve staré církvi, kde panovala ještě metropolitní struktura církve, však existovalo ještě jedno kritérium pro kvalitu sněmu. Toto kritérium poskytuje koncil v Antiochii (328). Ten totiž ustanovil, že provinční koncil je úplný koncil (concilium perfectum, synodos teléia) . Úplnost koncilu spočívala v tom, že se ho účastnili všichni plnomocní zástupci místní církve, která se pokládala za samostatnou. Dodnes toto kritérium autokefality (samostatnosti, doslova práva na vlastní hlavu) církve přetrvává v ortodoxních církvích. Některé místní církve si proto činily právo nejen na vlastní disciplínu, nýbrž i na nuance dogmatických vymezení, jak je patrné ze sněmovních usnesení rané církve . Nově vzniklá autokefální církev však musela být schválena sousedními autokefálními církvemi. Z této autokefální ideje se také později zřejmě vyvinul princip neomezené státní suverenity. Podobně nová státní suverenita musí být schválena také sousedními suveréními státy.
Dnes nás může zarážet, proč raná církev a dodnes východní církve trvají na této autokefalitě, která se nám jeví jako překážka jednoty církve. Souvisí to s různým pojetím vzniku církve. Západní církev vycházejí z původní letniční jednoty církve, kdežto ortodoxní církve vycházejí z původní různosti církve. Obě východiska jsou legitimní, jsou však různým úhlem pohledu na jednu skutečnost (EV 13/1790). Církev se totiž dodnes rozvíjí podle dvou zdánlivě málo souvisejících principů - genealogického a inkulturačního.
Genealogický princip zdůrazňuje vznik místních církví (diverzifikací) z původně jediné univerzální matky církve (EV 13/1788), ze které se postupně oddělovaly filiální místní církve. Z těch se některé staly parochiálními a některé z nich opět diecézními, z nich opět některé provinčními a z těch zase několik patriarchálními. Takto vzniklé starobylé patriarchální církve se dále strukturovaly v metropole a diecéze (eparchie). Ve všech místních církvích vzniklých podle tohoto principu z jednoho patriarchátu se pak zachovává tradice disciplíny a ritu původní patriarchální církve. Takový genealogický princip byl důsledně dodržován zejména v západním římském patriarchátu se zachováním veškerých bezprostředních práv římského patriarchy - papeže. Tento princip dodržují i nesjednocené východní církve, pouze s tím rozdílem, že dochází ke vzniku nových autokefálních církví - patriarchátů a metropolí vlastního práva -, které se disciplinárně a rituálně osamostatňují.
Vedle tohoto principu se však rozvoj církve řídil také principem inkulturačním. Tento princip sleduje vznik jednotlivých místních církví především podle kulturně-etnických, společenských hledisek (CHD 23.1; EV 9/1699-1709). Už vznik jednotlivých patriarchátů, ale i motivace pro vznik provincií a diecézí se zejména na Východě řídil inkulturačním principem. Na vznik nové místní církve měla mít vliv především kulturně-etnická a společenská kritéria: velikost a původ obce, národa, odlišnost jeho jazyka a obyčejů, politické území, mocenský vliv apod.
Při vzniku místních církví se musí oba tyto principy dodržovat, jinak dojde k problémům identity nové místní církve a ke vzniku konfliktů s jejími sousedy. Tak se zřejmě stalo i v případě vzniku panonsko-moravské metropole, jak popíšeme dále.
Provinční koncily měly tedy klíčový význam pro jednotlivé communio ecclesiarum. Závěry takového sněmu nebyly však závazné jen pro jedno společenství církví, nýbrž jejich kánony přebírala i ostatní církevní společenství. Synodální závěry se žádostí o jejich rozšíření do ostatních církevních společenství byly zasílány také římskému biskupu jako předsedovi církevního společenství hlavního města římské říše, nástupci apoštola Petra, jehož úřad byl již od konce druhého století akceptován v celé církvi jako místo normativní regulace. Proto se jeho přezkoumání a akceptování závěrů partikulárních sněmů dávala přednost. Výsledky diecézních a provinčních římských synod , jež svolával sám římský biskup, přijímaly ostatní církve proto s vyšší autoritou než výsledky jiných diecézních synod či provinčních sněmů.
Zatímco diecézní synody a provinční koncily jako projevy nejvyšší institucionální synodality se váží na přednicejskou církevní instituci metropolitního svazku církví - communio ecclesiarum -, plenární a patriarchální a později ekumenické, regionální či národní koncily zahrnovaly biskupy více církevních provincií některé země nebo skupiny zemí teprve tehdy, když se ukázalo jako žádoucí koordinovat práci v duchovní správě na větším území.
Ve třetím století jsou již stálým zařízením také biskupské synody, které částečně navazují na vznikající metropolitní svazky, ale současně pokračují dále v tzv. plenárních sněmech , jež se měly svolávat pouze účelově, nikoliv pravidelně, jako tomu bylo v případě provinčních sněmů. Chyběla jim však ještě ostře vymezená kompetence; považují se za svědky tradice, jejich autorita závisela na tom, zda jejich ustanovení byla také přijata celou církví.
Přednicejské sněmy měly proto nejen zásadní význam pro celé společenství církví, nýbrž se nadto staly ukazatelem pro pozdější synodální praxi vůbec.
|
