§ 3
a) První zasedání sněmu nás přivádí především k tématu nového postoje k církvi a jejímu místu ve společnosti, ke zkušenosti, kterou učinila v moderních dějinách, především v době nacismu a komunistické perzekuce, a zvláště silně pod vlivem II. vatikánského koncilu. V duchu koncilu se proto ptáme: Jaké je poslání místní církve v České republice? A odpovídáme: Jsme tu, abychom rozpoznali „znamení času“.
b) Věříme, že navazujeme na pozoruhodnou tradici všech těch, kteří se ptali před námi, když usilovali o přijetí koncilu v obdivuhodném díle liturgické reformy (od roku 1965) a o obnovenou komunikaci při novém nasazení v Díle koncilové obnovy v krátké době Pražského jara 1968. Navazujeme na program Desetiletí duchovní obnovy národa, na mnoho dalších veřejných i neveřejných aktivit vynikajících jednotlivců, společenství a skupin v disentu, laiků, kněží, řeholnic a řeholníků, které vyústily v dar svobody po roce 1989, kdy byl pád komunistického režimu pro věřící zpečetěn památnou první návštěvou papeže Jana Pavla II. na Velehradě.
c) Dnes k nám opět zaznívají stále platná papežova slova, kterými nás na Velehradě oslovil: „Vaše pouť za svobodou musí pokračovat. Choďte jako synové světla. Svoboda pouze vnější, bez vnitřního osvobození, plodí chaos. Stůjte ve svobodě, ke které vás osvobodil Kristus. Spojení vnější a vnitřní svobody má budovat Evropu zítřka, civilizaci lásky a pravdy. Toto spojení zakládá Kristus, kámen úhelný“. Tato slova jsou naším živým dědictvím.
d) Sněm je vhodnou příležitostí k tomu, aby katolická církev v České republice, spolu s bratry a sestrami v Kristu a se svými vzácnými hosty, důkladně zpytovala svědomí ve světle Ducha, aby dále prožila okamžik pravdy v setkání s Kristem naplněném sjednocující silou a konečně zakusila okamžik naděje tak, že se nám pravda stane silou osvobozující. Boží pravda je plná života, nemůžeme ji „zapomenout“, není stravována časem a neumírá, pravda je to, co „říká Duch církevním obcím“ (Zj 3,13 par). Tím se účastníci sněmu spojují s ostatními křesťany na celém světě, kteří prožili Jubilejní rok oslavy dvou tisíc let tajemství Kristova vtělení. Sněm je výrazem putování dějinami s Bohem, které ústí do smíření, a stává se znamením naděje pro ty, kdo hledí na Krista a na jeho církev.
§ 4
b) Dnes již mnohem lépe víme, jak radikální musí být naše proměna, abychom poznali, co znamená „umět ‚vytvořit prostor’ bratru tím, že poneseme břemena jeden druhého a budeme čelit sobeckému pokušení, které na nás neustále útočí a vyvolává soupeření, kariérismus, nedůvěru a žárlivost.“ Jedině společná modlitba a hluboké duchovní úsilí nás mohou přivést k tomu, že ideál „učinit církev domovem a školou společenství“ se nestane prázdnou iluzí.
a) Přípravná fáze sněmu ukázala (přes všechny oprávněné kritiky a nedostatky práce ve sněmovních kroužcích), že duch koncilu katolickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku neopustil. Všem účastníkům přípravného sněmovního procesu, zvláště sněmovním kroužkům, vyslovujeme uznání a vděčnost. Učíme se, dorůstáme teprve do plnosti poznání pravdy. Celou námahu, nedostatky, vítězství a prohry můžeme shrnout těmito slovy: Vyšli jsme na tuto cestu společně a nechceme putovat jinak. Kráčíme společně k tomu, „co říká Duch církevním obcím“ (Zj 2,7).
§ 5
a) Předložené Instrumentum laboris s názvem Nenechme si vzít budoucnost! sněmu předkládá k rozpravě a rozhodování tři velké okruhy otázek:
- stručný nástin duchovní četby českých dějin v kapitole první: Duchovní četba dějin,
§ 6-10,
- stručné teologické a eklesiologické východisko pro budoucí směřování katolické církve v České republice, vyjádřené jako požadavek proměny a formace našeho vědomí procesem koncilní iniciace v kapitole druhé: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa,“
§ 11-36,
- zásady pro budoucí směřování pastorace katolické církve v českých zemích v kapitole třetí: „Co máme dělat,“ § 37-147.
b) Sněm chce dát první částí rozpravy nové podněty ke společné duchovní četbě českých dějin a současnosti, dále chce přispět k zahojení ran minulosti a ke smíření znesvářených, vzájemným odpuštěním hříchů minulosti, a dát tím podněty k proměně přítomnosti. Úsilí o hlubší pochopení minulosti, kterou mnozí z nás uchovávají živě v paměti, totiž otevírá nové horizonty budoucnosti.
c) Hlavním posláním sněmu je obnova života všech římskokatolických diecézí a řeckokatolického exarchátu. Zde přítomní účastníci sněmu usilují o srozumitelné vyjádření uskutečnění závěrů II. vatikánského koncilu v našich podmínkách, a tím o rozvinutí všeho toho, co se v těžkých dobách nesvobody nemohlo zcela realizovat. Druhou částí rozpravy je proto téma koncilní iniciace nás samých, kteří tvoříme místní církev v České republice.
d) Celým sněmem zní na základě zkušeností ze sněmovních kroužků: Dialog nemůže být nikdy ukončen. Nedostatek diskuse bude vždy ochuzením. Proto v třetí části sněmovní rozpravy otevřeme otázky vize našich cílů, založených na rozboru tendencí, na co nejpřesnějším popisu současného stavu a na systematické reflexi fungování a směřování jednotlivých oblastí pastorace a působení katolické církve v České republice. Pokusíme se zároveň upřesnit hlavní úkoly pro následné diecézní synody a celou místní církev. V mnoha případech se překrývají. Jsme vděční za to, že celá rozprava rovněž vyjadřuje to, jak poznáváme, přijímáme a uskutečňujeme společnou odpovědnost za církev a svět. Veškerá obnova církve spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání.
|
