|
|
Příspěvek k situaci církve
V loňském roce jsem přivítal zprávy, že se připravují dvě provinční
synody, neboť situace katolické církve v naší vlasti je velice odlišná
v Čechách na straně jedné a na Moravě (s částí Slezska) na straně
druhé. Sčítání účastníků bohoslužeb to jen a jen potvrzuje a my musíme
vzít na vědomí jasnou řeč čísel, zvláště vzhledem k hrozící odluce.
Nesmíme zapomenout ani na obecné nálady mezi lidmi a na rozšířené
postoje vůči ostatním skupinám lidí. Proto bude potřebné promyslet na
synodu:
1) Jak dojít k výměně darů mezi Čechami a Moravou a vyhnout se přitom
jak centralismu (z Prahy), tak ukřivděnosti (z Moravy).
2) Jak do synod zapojit co nejvíce lidí.
3) Jak pracovat pro budoucnost a lepší vztahy se sousedy.
Ad. 1 ) Má-li docházet "k výměně darů mezi oběma provinciemi," jak o
tom často mluví kardinál Vlk, je podle mého názoru potřebné vrátit se
k původní myšlence: nejprve dvě synody provinční a pak shrnutí na
úrovni celé republiky. Vzhledem k tomu, jak se díky společným
seminářům znají mezi sebou pastýři Božího lidu a díky společným akcím
aktivní laici, byla by opravdu nejlepší jedna společná synoda pro pět
českých a druhá pro tří moravské diecéze.
Svatý Otec v Nitře 30. 6. 1995 řekl: " Nacionalismus ne, patriotismus
ano!". Zdá se mi, že přílišné používání pojmů "česká církev" nepomáhá
překonávat odcizení katolické církve národu, což je vlastně vynález
romantického nacionalismu minulého století. Naopak může to vzbuzovat
právě ty nacionální resentimenty, vyrážející nejen u tolik
kritizovaných Němců, ale i u nás Čechů.
Zdůraznit, že katolická církev je doma v celé naší vlasti, tj. v
Čechách i na Moravě, je tím pravým projevem patriotismu, lásky k
otčině = Patrii, již nám Bůh svěřil, abychom ji zvelebovali po hmotné,
duševní i duchovní stránce. Vzhledem ke společenskému vývoji, který
odsoudil do propadliště dějin různé ty "moravisty" se církev nemusí
bát, že ji budou obviňovat z podpory těchto samozvaných
separatistů.
Když je lid obecný unaven přehnaným centralismem, může církev
decentralizací jen získat. Potřebujeme jak vysoce intelektuální
reflexi z centra, tak zemitě lidovou praxi z periferie a především
pružnou a stálou komunikaci mezi oběma. Vytvořením dvou synod by
nemuselo dojít k dualismu, který se státoprávně už dvakrát neosvědčil,
ale k lepší sebeidentifikaci obou činitelů pro "výměnu darů". Každý z
obou může být obdarován, ať dává či přijímá, přičemž se všichni můžeme
vždy mnoho naučit od toho druhého. Pro ilustraci uvádím výrok
papežského legáta kardinála Verdiera, který byl v roce 1935 na
Velehradě unesen lidovým zpěvem, znějícím zbožně a nadšeně z tisíců
hrdel. Tenkrát záviděl naší vlasti tuto vpravdě činnou účast na
liturgii - 30 let před koncilní konstitucí o její obnově. Srovnáme-li
současné liturgické zpěvy, vybrané zajisté z umělecky cenných a
historicky hodnotných pramenů, musíme se smutkem říci: Je to pěkné,
ale jsou lidé aktivnější než dříve, když si kněz něco pro sebe
prozpěvoval latinsky? Svatovojtěšský sborník sestavený v centru, bez
pružné a stálé komunikace s periferií, napovídá stejným směrem.
Pěvecké sbory našich chrámů se to z poslušnosti naučí, ale lid zůstane
pasivní, jak se to už stalo při některých papežských akcích u nás.
Pokaždé jsem nostalgicky vzpomínal na kardinála Verdiera.
V rámci spravedlnosti a parity (i když z hlediska účastníků
bohoslužeb, a tedy i příspěvků na církev se jí stejně těžko dosáhne)
by stálo za uváženou, zda by i na Moravě nemělo být také pět diecézí.
O sídlo pro primasa si přímo říká Velehrad a jihozápadní Morava má
také svá specifika.
Ad. 2) Připravované synody by měly samozřejmě podchytit co nejvíce
lidí. K tomu by nejlépe přispěl "ascendenční model". Tak jsme se
spolubratry nazvali systém, kdy by se začínalo zdola, opravdu od
základů. Na bázi církve jsou společenství nejen řeholní, ale i ve
farnosti, která má být společenstvím společenství. V nich by měla
probíhat přípravná etapa, která si pak vyžádá zřejmě víc než dva a půl
roku. Velice by to mohlo přispět k tomu, že si lidé uvědomí "my jsme
církev" v tom správném koncilním slova smyslu, a že trochu proniknou
do pocitu odpovědnosti za místní církevní obce a společenství. S
blížící se odlukou je opravu nutné, aby se tento pocit pěstoval a ve
vzájemném dialogu konkretizoval.
Máme-li využít zkušenosti uplynulých 40 let, můžeme s jedním biskupem
z bývalé Jugoslávie konstatovat, že víra se udržela také díky
mariánským poutním místům. Tam se lidé sešli především k modlitbě a
kvůli svátostem, ale tam vedli i neformální dialog a pocítili
sounáležitost a spoluodpovědnost, která je pak vedla k věrnosti a
vytrvalosti při zdolávání totalitních útrap. Za své přijali, co tam
duchovně i společensky prožili jako církev a proto brali jako cizí
těleso a nepřijali různé ty úřední projevy, režimem na představených
vynucované.
Ad. 3) Katoličtí laici ve vysokých státních funkcích, K. Adenauer a
Ch. de Gaulle, přispěli k tomu, že odvěké nepřátelství mezi Francouzi
a Němci bylo pro 2. svět. válce překonáno. Přes řeku Rýn, kdysi rudou
krví obětí z obou národů, se dnes klene Most přátelství - symbol
budoucí Evropy. Synod by měl přenést až k základně snahy hierarchie a
katolických vzdělanců o smíření a porozumění mezi sousedy, zvláště
mezi Čechy a Němci. Bylo by škoda, kdyby toto navýsost křesťanské
přesvědčení zůstalo jen na povrchu. Zde by možná mohlo prospět i
zdůraznění svátku Jména Panny Marie (12. 9.), který byl zaveden na
památku záchrany křesťanské Evropy před islamizací. Tenkrát u Vídně
12. 9. 1683 se křesťané celé střední Evropy spojili, aby chránili
kořeny své civilizace a zdroj své identity. Škoda, že tento svátek byl
u nás zrušen, ačkoliv sousedé ho v kalendáři zachovali. Škoda, že se
pořád oživují vzpomínky na vzájemné boje křesťanů mezi sebou za války
třicetileté a následující bolestné komplikace a že se nepřipomene toto
sjednocení před společným nebezpečím. Snad ke sblížení sousedů ve
střední Evropě přispěje i putování do Mariazell, kde i naši poutníci
mohou sledovat vznešené tituly Panny Marie, která je také vzývána jako
Královna slovanských národů. Lépe si pak všichni uvědomíme, že to
moderní rozeštvávání národů bylo opravdu zvrácené a dáme si snad větší
pozor na nebezpečí recidivy.
Zapomínáme někdy na severního souseda, mateřskou zem našeho papeže. V
Polsku by šlo hledat duchovní potenciál pro vzájemné povzbuzení ve
víře a podporování se v dobrém. Zvlášť poslední doba, kdy už slábne na
naše gusto někdy přílišná horlivost našich sousedů ve věcech
státoprávních, se otvírá prostor pro vlastní církevní spolupráci.
Ačkoliv jsme všichni Slované a bez problémů si rozumíme, mělo by i
mezi námi a Poláky dojít ke smíření. Když navštíví polské dítě národní
svatyni v Čenstochové a pokouší se slabikovat dějiny poutního místa a
milostného obrazu, už v útlém věku, hned na druhém řádku průvodce čte
o jizvách na tváři Matky Boží. Způsobili je husitští nájezdníci. My
samozřejmě víme, že to s "mravně bezúhonným a poctivým katolických
knězem Janem Husem" (Jan Pavel ll. v Praze 21. 4. 1990) nemělo moc
společného, ale rány vždy zanechávají jizvy. A jizva působívá napětí.
Nebylo by vhodné nějakým duchovním způsobem toto odčinit, třeba v
návaznosti na svatovojtěšské milénium, v duchu kajícího rozměru
přípravné synodní etapy.
S touhou posloužit posílám tyto podněty z periferie, protože je
nepokládám jen za okrajové. Když vyprošujeme Ducha svatého pro
synodální jednání, ať se dáme naplnit a vést duchem lásky k otčině,
duchem bratrského společenství, duchem smíření a pokání.
Jan Peňáz
Zaslat reakci na tento text.
|