|
|
Otázky na tělo
OTÁZKY NA TĚLO
příspěvek M. Svatošové; 22.10.96
Děkuji za pozvání i za předem poslané materiály, které jsem si pozorně
pročetla.
Myslím si, že se všechno, co mě bolí a pálí, vejde do původně
navrženého hlavního tématu, "odpovědnost církve a odpovědnost za
církev", ale i do biskupy schváleného hlavního tématu "nová
evangelizace ve světle II. vatikánského koncilu".
Poznamenána však svou profesí, si průběh plenárního sněmu představuji
s nezbytným konstatováním chorobného stavu na začátku (to se již
děje), a s co nejpřesnější diagnostikou, resp. analýzou příčin,
vyúsťující v návrh pokud možno kauzální léčby ve fázi přípravné,
abychom na výstupu, čili v závěru fáze sněmovní, mohli vůbec očekávat
žádoucí uzdravení.
Určité riziko však vidím v nebezpečí časově neohraničeného a
nekonstruktivního "konstatování chorobného stavu", zejména pak na
úrovni pléna. Domnívám se, že by tomu mohla zabránit včasná orientace
na diagnostiku a analýzu příčin otázkami na tělo, např.:
Čím vším jako jednotlivci i jako církev odpuzujeme a pohoršujeme?
Čím vším jako jednotlivci i jako církev přitahujeme a oslovujeme?
Nebylo by možná od věci, kdyby si již v rámci přípravy synodu tyto
otázky položil každý z nás nejen sám sobě, ale i lidem ve svém
nejbližším okolí. Věřím, že zejména ti, kteří jako křesťané přestali
praktikovat (mnozí z nás je máme doma - a možná, že to, co tady pracně
hledáme, máme denně na talíři), a pak i ti, které jsme dosud Radostnou
zvěstí nedokázali oslovit, by nám mohli pomoci zformulovat užitečné
zpovědní zrcadlo.
To by ve sněmovní fázi a na plenární úrovni nepochybně pomohlo
konstruktivně hledat a odstraňovat příčiny současného stavu spíše
uvnitř než vně církve.
Zkušenosti všedního dne mě utvrzují v přesvědčení, že čím více se bude
dařit synodu, tím více bude zuřit ďábel. Jistě bude životně důležité
bránit se kompletním arsenálem jedině adekvátních zbraní, tj.
modlitbou, postem a silou víry. Je proto skvělé, že se synod může
opřít i o modlitby kontemplativních řádů. Avšak velké, skryté a ne
vždy dost využívané rezervy vidím v této souvislosti v našich
nemocných, trpících a umírajících. Přimlouvám se proto za jejich
aktivní a cílevědomé zapojení do práce synodu. V hospici býváme často
svědky toho, jak intenzívně si uvědomují umírající lidé odpovědnost za
církev (konkrétně umírající matku ze všeho nejvíce trápí, že dětem
nepředala víru). Je tu ale také odpovědnost církve za nemocné, trpící
a umírající. Obávám se, že jim dlužíme hodně. Dovoluji si proto
navrhnout doplnit do katalogu témat "odpovědnost církve za nemocné,
trpící a umírající" a něco s tím udělat. Pro inspiraci si můžete
přijít do Hospice Anežky České, kam vás srdečně zvu. Děkuji vám za
pozornost.
Zaslat reakci na tento text.
|