Otázky na tělo

OTÁZKY NA TĚLO

příspěvek M. Svatošové; 22.10.96

Děkuji za pozvání i za předem poslané materiály, které jsem si pozorně pročetla.
Myslím si, že se všechno, co mě bolí a pálí, vejde do původně navrženého hlavního tématu, "odpovědnost církve a odpovědnost za církev", ale i do biskupy schváleného hlavního tématu "nová evangelizace ve světle II. vatikánského koncilu".
Poznamenána však svou profesí, si průběh plenárního sněmu představuji s nezbytným konstatováním chorobného stavu na začátku (to se již děje), a s co nejpřesnější diagnostikou, resp. analýzou příčin, vyúsťující v návrh pokud možno kauzální léčby ve fázi přípravné, abychom na výstupu, čili v závěru fáze sněmovní, mohli vůbec očekávat žádoucí uzdravení.
Určité riziko však vidím v nebezpečí časově neohraničeného a nekonstruktivního "konstatování chorobného stavu", zejména pak na úrovni pléna. Domnívám se, že by tomu mohla zabránit včasná orientace na diagnostiku a analýzu příčin otázkami na tělo, např.:
Čím vším jako jednotlivci i jako církev odpuzujeme a pohoršujeme?
Čím vším jako jednotlivci i jako církev přitahujeme a oslovujeme?
Nebylo by možná od věci, kdyby si již v rámci přípravy synodu tyto otázky položil každý z nás nejen sám sobě, ale i lidem ve svém nejbližším okolí. Věřím, že zejména ti, kteří jako křesťané přestali praktikovat (mnozí z nás je máme doma - a možná, že to, co tady pracně hledáme, máme denně na talíři), a pak i ti, které jsme dosud Radostnou zvěstí nedokázali oslovit, by nám mohli pomoci zformulovat užitečné zpovědní zrcadlo.
To by ve sněmovní fázi a na plenární úrovni nepochybně pomohlo konstruktivně hledat a odstraňovat příčiny současného stavu spíše uvnitř než vně církve.
Zkušenosti všedního dne mě utvrzují v přesvědčení, že čím více se bude dařit synodu, tím více bude zuřit ďábel. Jistě bude životně důležité bránit se kompletním arsenálem jedině adekvátních zbraní, tj. modlitbou, postem a silou víry. Je proto skvělé, že se synod může opřít i o modlitby kontemplativních řádů. Avšak velké, skryté a ne vždy dost využívané rezervy vidím v této souvislosti v našich nemocných, trpících a umírajících. Přimlouvám se proto za jejich aktivní a cílevědomé zapojení do práce synodu. V hospici býváme často svědky toho, jak intenzívně si uvědomují umírající lidé odpovědnost za církev (konkrétně umírající matku ze všeho nejvíce trápí, že dětem nepředala víru). Je tu ale také odpovědnost církve za nemocné, trpící a umírající. Obávám se, že jim dlužíme hodně. Dovoluji si proto navrhnout doplnit do katalogu témat "odpovědnost církve za nemocné, trpící a umírající" a něco s tím udělat. Pro inspiraci si můžete přijít do Hospice Anežky České, kam vás srdečně zvu. Děkuji vám za pozornost.

Zaslat reakci na tento text.