ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
První zasedání 
POSELSTVÍ Z PRVNÍHO ZASEDÁNÍ PLENÁRNÍHO SNĚMU 
Všeobecné informace 
Materiály prvního zasedání 
Instrumentum Laboris 
Příspěvky z prvního zasedání 
Pondělí, 7. 7. 2003 
Úterý, 8. 7. 2003 
Středa, 9. 7. 2003 
Výstupy z tématických skupin 
Tiskové zprávy 
Sněmovní zpravodaj 
Přípravná komise Plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
Sekretariát Plenárního sněmu 
Liturgie Plenárního sněmu 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

P. ICLic. Karel Moravec

Návrh:

Kapitola 25. Ekonomické zabezpečení církve § 120 c)

Ze závěru § 120 navrhuji vypustit poslední větu „Katolická církev je církví chudou a chudých.“
Tvrzení, že „Katolická církev je církví chudou a chudých.“ má snad doplnit a potvrdit v odstavci uvedený poukaz na nedostatek financí potřebných na provoz církve, církevní školy a pastoraci. Ve srovnání s nejbohatšími zeměmi světa obstojí. Ale co ostatní? (Pokud se zde nejedná o chudobu ducha, nebo naši společnou touhu po evangelní chudobě, která by nás od mnohého osvobodila…).
Společnost vnímá církev převážně podle jejích „viditelných“ představitelů. A nejviditelnější jsou biskupové a kněží. I když je to neúplné a povrchní, nejdříve si lidé všimnou v jakém autě kdo jezdí, jak žije a bydlí, kde byl na dovolené, na zájezdu či na pouti.
Použijeme-li pojem chudoba, je nutné jej zařadit do kontextu života společnosti v naší zemi. Je třeba se ptát, zda je církev chudší, než např. lidé pracující ve školství, v sociálních službách, lidé pracující jako řadoví zaměstnanci nepříliš prosperujících společností či obchodních domů, rodiny s více dětmi,.… Máme-li k dispozici více prostředků, než mnozí ostatní lidé, nejsme chudí. Navíc církev získá pomoc vzájemnou solidaritou (sbírky, pomoc ze zahraničí,…) daleko snadněji, nežli desetitisíce lidí, kteří žijí ze sociální podpory. Podle mého názoru katolická církev není chudší než většina naší společnosti. Je taková, jaká je naše společnost. A srovnáme-li život v naší zemi se životem stovek milionů lidí ve třetím světě, chudí nejsme.
Nedeklarujme svou chudobu navenek, ale žijme ji – nejprve uvnitř – a snažme se prozíravě a spravedlivě využít to, co máme k dispozici!

Připomínka:
Kapitola 21. Život jáhnů a kněží v místní církvi: trvalá formace, spiritualita diecézního kněze, podmínky jeho života a pastorační služby
§ 103
g) „Velmi důležitou půdou pro trvalou formaci kněží je srdečnější zájem kněží i laiků o vzájemné propojení Božího lidu a vzájemná pomoc. Souhra mezi kněžími a laiky…“ – mnohde se daří a kde toto propojení funguje, farnost roste. Při formaci seminaristů i kněží je třeba dovedně skloubit důraz na služebné kněžství v hierarchické struktuře církve s posláním sloužit jako Kristus a spolu s bratry a sestrami ve farnosti vytvářet společenství, být jedno srdce…
Při formaci laiků – i na úrovni vikariátu, děkanátu či diecéze – nezevšeobecňovat negativní zkušenosti z farností, kde se spolupráce nedaří; víme, že špatné zprávy jsou přitažlivější, rychleji se šíří, ale nepodávají pravdivý obraz o celé skutečnosti. Je třeba vést k pozitivnímu přístupu v trpělivosti (ne k ovládání druhých); bránit se každému rozdělování a vzájemnému vymezování na „my“ a „oni“; podporovat trvalou touhu trpělivě vytvářet společenství.

Připomínka:
Kapitola 11. Katecheze, křesťanská výchova, církevní školy a vzdělávání věřících

§ 47 b)
Systematickou duchovní péče o pastorační asistenty a asistentky, katechety a katechetky, osobní duchovní doprovázení a formaci těchto lidí považuji za velmi naléhavou.
Mnohé dobré podněty přináší směrnice ČBK z roku 2001 Duchovní péče o laiky působící v pastorační službě církve. Sekce pro mládež při ČBK má formaci pracovníků diecézních center mládeže asi nejlépe propracovanou a fungující; osobní duchovní doprovázení je obvykle již ponecháno na jednotlivých zájemcích o ně, není žel ještě doceněné.
U pracovníků v pastoraci je třeba hledat vyváženost mezi požadavkem na dobře odvedenou práci a bratrským vztahem. I pastorační asistent či katecheta má svého „šéfa“ zde na zemi, kterému se zodpovídá za kvalitu odvedené práce za niž je placen. Není dobré vztahy redukovat na ryze „pracovně-právní“, avšak i církevní praxe předpokládá kontrolu, případně sankci za nedbalost, lhostejnost,… Kromě umění duchovního doprovázení doporučuji zařadit do plánu formace a přípravy kněží alespoň minikurz, jak řídit a hodnotit práci spolupracovníků v pastoraci.
V praxi se v diecézích vyskytují některé problémy, ke kterým je třeba zaujmout moudrý postoj, snad by k některým otázkám mohl sněm najít odpověď:
- neměla by se duchovní péče, formace a doprovázení týkat nejen pastoračních asistentů a katechetů, ale všech pracovníků v církvi? Jsou-li ve styku s druhými, spoluvytvářejí obraz o církvi a jejím životě.
- má katolická církev zaměstnávat i nekatolíky či nepokřtěné – např. v kancelářích jednotlivých odborů biskupství? Jak bude potom vypadat duchovní formace těchto osob?




Zaslat reakci na tento text.