ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
První zasedání 
POSELSTVÍ Z PRVNÍHO ZASEDÁNÍ PLENÁRNÍHO SNĚMU 
Všeobecné informace 
Materiály prvního zasedání 
Instrumentum Laboris 
Příspěvky z prvního zasedání 
Výstupy z tématických skupin 
Tiskové zprávy 
Sněmovní zpravodaj 
Přípravná komise Plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
Sekretariát Plenárního sněmu 
Liturgie Plenárního sněmu 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Instrumentum Laboris 124

Sekretariát Plenárního sněmu

10. Preevangelizace, evangelizace, uvedení do křesťanského života a předávání víry

§ 37
Křesťan je ten, v němž přebývá Duch Svatý a jenž postupně roste v transparenci této božské osoby. „Kdo přijal evangelium, stává se nakonec i sám jeho hlasatelem. V tom spočívá důkaz pravdivosti, jakýsi zkušební kámen evangelizace. Je totiž nemyslitelné, že by někdo přijal Boží slovo a uvěřil v Boží království, aniž by se současně nestal též jeho svědkem a hlasatelem.“ Život z víry je chápán jako postupné pronikání Ducha Svatého do všeho, co tvoří lidskou osobu. Duch Svatý proniká lidského ducha, duši, tělo i celé okolí člověka. Toto postupné pronikání Ducha do všeho, co je lidskou osobou, je v tradici ukázáno dvěma skutečnostmi: světlem a láskou. Člověk novým způsobem poznává, a to ve světle Ducha. O Duchu v člověku se mluví jako o lásce. Nejvyšším darem Ducha je ten, na nějž ukazuje apoštol Pavel: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Duch Svatý garantuje tedy skutečnou přítomnost osobní lásky Boha Otce v lidské osobě. A tato přítomnost je zdrojem nové evangelizace.

§ 38
a) Akcenty života církve je třeba přesunout na vytváření podmínek pro novou evangelizaci a znovu zaměřit pozornost křesťanů na evangelizaci. Nový elán pro křesťanský život je základem pro evangelizaci, která je posláním každého křesťana. Evangelizace se tak stává stěžejním bodem veškeré pastorační činnosti. K plnému životu církve nestačí výhradně sociální činnost, ale misionářské nasazení. Zde mají své místo křesťanská sdružení laiků a hnutí, i zkušenosti získané v době neveřejného působení církve.
b) Když mluvíme o „nové evangelizaci“, mluvíme o novém zápalu, který vyrůstá z našeho spojení s Bohem. Evangelizovat může každý, kdo objevil, že ho má Bůh rád. Tento způsob vychází z přijetí druhého člověka, ze společenství, které takto vzniká. Lze tak poznat zevnitř jeho kulturu, jazyk, postoje; vychází se tedy z jeho dispozice naslouchat tomu, co učí církev. Nová evangelizace se dotýká všech, protože všechny Kristus miluje.
c) Evangelizace druhých začíná evangelizací vlastní. Bez osobní svatosti není evangelizace možná. Lásku nelze jen ohlašovat, je ji třeba přinášet i tím, že se druzí setkají s obětí a darováním se.

§ 39
a) Nepochopitelné zaslepení dnešního člověka vůči poselství evangelia a odklon lidstva od směřování ke spáse je spojeno se samou podstatou zla ve světě. V atmosféře posttotalitního a v jistém smyslu i neototalitního fungování naší společnosti je stále silněji pociťována potřeba evangelizace. Církev si uvědomuje, že v praxi se příliš dlouho udržoval vyčkávací postoj a že přímá evangelizační aktivita většiny věřících téměř není rozvinuta, a to především v oblasti vydávání osobního svědectví a kérygmatu. Dialog při evangelizaci začíná navázáním dialogu vnějšího a pokračuje jeho zvnitřněním, založeným na schopnosti hluboce vepsané do lidského bytí, a rozpomínáním se.
b) Vnitřní svědectví, které Bůh vložil při stvoření do nitra evangelizovaného člověka, se musí setkat s vnějším svědectvím evangelizátorů tak, aby vnější pomoc poskytovaná tomuto rozpomínání nevnášela do nitra člověka nic cizorodého, ale uskutečňovala pouze to, co je orientaci lidského bytí vlastní, jeho vnitřní otevřenost pro pravdu, vztahy a naději.

§ 40
Teologická interpretace evangelizačního dialogu odkrývá tři velké okruhy, které lidé ze světa touží poznat a které mají napomáhat vytvářet podmínky, aby mohla přeskočit jiskra radostné zvěsti:
a) Otázka pravdy: Nabízí se zde mnoho styčných bodů s různými vědními disciplínami (historie, filosofie, teologie – téma víry je však třeba prezentovat s taktem). Pravda je bytostné povahy, zmocňuje se toho, koho se zmocnil Kristus. K bytostné pravdě lze například dojít prostřednictvím běžných životních otázek: Co je pravda? a Kdo je pravdou? Takové tázání vytváří předpoklady pro novou evangelizaci.
b) Otázka mezilidských vztahů: Jde o problémy soužití lidí, sociální a zdravotní témata, otázky života a smrti, utrpení a bolesti, krize v manželství, rozvodů atd. V mezilidských vztazích se více než kdekoliv jinde může zvěstovat: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8); ten, který je Bohem živých, je živoucím vztahem. Člověk dneška je zaměřen na jevy (vnímá deprese, pociťuje zoufalství atd.). Proto je při nové evangelizaci vhodné postupovat od partikulárních nabídek (jak objevit správný styl života, jak pečovat o tělesné zdraví, apod.) ke komplexnějším otázkám (jak dát životu smysl, jak učinit někoho šťastným atd.).
c) Otázka naděje: Nová evangelizace je spojena se schopností odpovídat na touhu lidí najít východisko z jejich tíživé situace v každodenním životě (malomyslnost, zoufalství, sebevraždy, stresy, nervozita atd.). Křesťanství má velkou přednost v tom, že člověka může uspokojit absolutně, protože Kristus je definitivní, konečnou nadějí, ne falešnou útěchou.

§ 41
Diecézní synody mohou rozpracovat konkrétní evangelizační záměry v podmínkách a možnostech příslušné diecéze a ve spolupráci s ostatními diecézemi. Především bude třeba:
a) Stanovit strategii pro pozitivní nabídky duchovního bohatství církve (přímluvná modlitba, žehnání, duchovní rozhovor, naslouchání, slovo života atd.).
b) Vytvořit evangelizační plány diecézí a zahrnout do nich příspěvky všech nositelů evangelizace (hnutí, komunit, center, institucí atd.). Je třeba dbát na to, aby tento záměr odpovídal nejen na konkrétní podoby úzkosti, strachu a bídy, ale i radosti.
c) Promyslet a dát novou strukturu současným pastoračním nabídkám tak, aby obsahovaly evangelizační prvky.
d) Navrhnout způsoby, jak lépe začlenit mládež do projektů a činnosti místní církve.
e) Zapracovat formační charakter evangelizace do pastoračních plánů diecézí a cíleně ho rozvíjet v katechezi, výuce i ostatních činnostech církve.
f) Rozpracovat konkrétní motivy k evangelizaci.
g) Evangelizaci spojovat se samotným zájmem o teologii a kulturní impulzy.

§ 42
Sněm předkládá místní církvi potřebu teologického zakotvení evangelizace a formace všech, kteří zvěstují Boží slovo (rozpracování teologie nové evangelizace, rozvoj evangelizačního a misijního rozměru spirituality pokřtěných, projekty formace k evangelizaci jáhnů, kněží i všech laiků, kteří obdrželi specifická charismata k evangelizaci).



předcházející | obsah | následující