II. vatikánský koncil vedle toho, že vyjádřil přání, aby znovu ožila instituce místních koncilů, pojednává také výslovně o biskupských konferencích a zdůrazňuje jejich zřízení v mnoha státech (LG 37-38).
Biskupské konference mají vytvářet konkrétní způsob, jak se uskutečňuje duch kolegiality (sborový duch). Kodex církevního práva, který vychází z II. vatikánského koncilu, je jasně popisuje: Biskupská konference jako trvalé zařízení je společenství biskupů z některého státu nebo z určitého území, vykonávající společně některé pastorační úkoly ve prospěch křesťanů na svém území k dosahování vyššího dobra, které lidem poskytuje církev podle norem práva hlavně prostřednictvím různých forem a způsobů apoštolátu, přizpůsobeným duchu doby a místním podmínkám (kán. 447 CIC; CHD 38,l).
Biskupské konference jsou zpravidla národní, to jest patří do nich biskupové jednoho národa (kán. 448, §1. C.I.C), protože je spojuje společná kultura, tradice a dějiny, a také proto, že síť sociálních a politických vztahů jednoho národa vyžaduje, aby spolupráce mezi členy biskupského sboru určitého území byla mnohem intenzivnější než pokud by to vyžadovaly okolnosti pro spolupráci s církví nějaké jiné země. Avšak stejný kánon otevírá možnost, podle které může být zřízena biskupská konference pro území menšího nebo většího rozsahu tak, aby sestávala pouze z biskupů některých místních církví na určitém území nebo z představených místních církví, které jsou v různých státech. (kán. 448, §2. C.I.C).
Abychom pochopili, proč jsou biskupské konference v historii církve relativně mladé a přitom jejich rozšíření poměrně velké a činnost ve srovnání s ostatními synodálními institucemi intenzivní, podívejme se opět do jejich historie: Po špatných zkušenostech s národními sněmy po francouzské revoluci svolával Apoštolský stolec plenární sněmy zejména ve střední Evropě velmi nepravidelně, a proto zde začaly spontánně vznikat tzv. biskupské konference , které se konaly už tehdy v mnoha zemích periodicky za předsednictví hodnostně nejvyššího biskupa, případně kardinála, někdy také příslušného nuncia nebo papežského legáta. Zabývaly se společnými záležitostmi diecézí příslušné země. Protože ke svému scházení neměly řádné pověření od Apoštolského stolce, neměly žádnou zákonodárnou moc jako koncily, takže jejich rozhodnutí právně nezavazovala ani vlastní účastníky. V misijních zemích zahrnovaly biskupské konference někdy biskupy celých regionů . Byla to nejčastěji shromáždění diecézních a pomocných biskupů jednoho státu nebo národa . Jejich usnesení byla pouze pastorálního poradního charakteru. Avšak relativní snadnost a operativnost biskupských setkání dodávala těmto konferencím na významu.
To však tím méně motivovalo biskupy k tomu, aby požadovali pořádání náročných plenárních sněmů. Ty po staletém přerušení upadaly v zapomnění, nadto musely být svolávány papežským legátem, jenž také určoval jednací řád a věci k projednání. Stejně tomu tak bylo u diecézních synod, neboť si biskupové zvykli na automatickou platnost prohlášení biskupské konference i ve své diecézi. Tím, že se plenární sněmy nepořádaly, se biskupové odpoutávali od spoluodpovědnosti kněží, věřících a světské moci. To však zároveň přinášelo nebezpečné fenomény, kterých jsme svědky až dodnes: odcizení episkopátu vůči duchovenstvu, ztráta spoluodpovědnosti a rovnocenné kooperace s nižším klérem, laiky a státní mocí, a nemohoucnost plynoucí z nedostatečné pravomocnosti biskupské konference vůči státu či vlastním jednotlivým diecézním biskupům.
II. vatikánský koncil však přesto uznal, že biskupské konference jsou vhodné, ba nutné a přinášejí plody, a proto považuje za nejvýš prospěšné, aby se všude biskupové ze stejné země nebo oblasti seskupili v jeden sbor, aby se pravidelně scházeli, vyměňovali si názory a zkušenosti a spolu se radili a tak své síly spojovali ve svaté součinnosti pro společné dobro církví (CHD 37; LG 23). Z výše uvedených důvodů však II. vatikánský koncil vedle toho však vyjadřuje přání, aby znovu ožila instituce místních koncilů (CHD 36).
V roce l966 pak papež Pavel VI. uložil ustanovit biskupské konference tam, kde ještě nejsou. Tam, kde je nebylo možné založit, měli se biskupové připojit k již existujícím biskupským konferencím. Mohli však založit biskupské konference pro více národností nebo také mezinárodní. V roce 1973 Apoštolský stolec znovu připomenul, že biskupská konference byla zřízena, aby dnes mohla bohatě a plodně přispívat ke konkrétním projevům sborového smýšlení (ducha kolegiality). Těmito konferencemi se mimořádně posiluje duch společenství s všeobecnou církví. Kolegiální duch, který inspiruje zřízení biskupských konferencí a řídí jejich činnost, vede také ke spolupráci mezi konferencemi různých národů. Avšak tyto instituce kontinentální povahy nejsou biskupskými konferencemi v pravém slova smyslu .
Po II. vatikánském koncilu se biskupské konference značně rozvinuly a staly se sborem, kterému biskupové určitého národa nebo území dávali především z praktických důvodů přednost před svoláváním plenárních sněmů. Jako instituci je pak přijímá až církevní právo z roku 1983, přiznává jim právní subjektivitu (kán. 449§2), vyžaduje jejich pravidelné svolávání (kán. 453), avšak nadále stanoví jejich poradní charakter , a přitom rezignuje na pravidelnost svolávání jak plenárních, tak provinčních sněmů . Dnes se proto z biskupských konferencí stalo ve všech částech světa něco konkrétního, živého a plodného . Jak jsou důležité, je vidět z toho, že účinně přispívají k jednotě církve, neboť jsou velmi silným nástrojem k upevnění církevního společenství. Rozvoj jejich stále rozsáhlejší působnosti, však vyvolalo některé teologické a pastorační problémy .
Dvacet let po skončení II. vatikánského koncilu doporučilo mimořádné shromáždění biskupského synodu v roce 1985, aby se důkladněji a hlouběji studoval teologický i právní statut biskupských konferencí a především problém jejich doktrinální autority. Biskupské konference totiž nenahrazovaly pravomocnost plenárních sněmů a nejsou ani podobny biskupským synodům patriarchátů východních církví, které mají zákonodárnou, soudní a v některých případech správní moc . Nemůže se tedy mezi takovými synody a biskupskými konferencemi hledat nějaká analogie. Biskupské konference tím, že se mají pravidelně scházet, vytvářejí prostor pro stálou synodalitu . V západní církvi však na úrovni seskupení místních církví v určité zeměpisné oblasti národa či regionu nevykonávají biskupové svou pastýřskou péči takovými sborovými pravomocnými úkony, které by byly na stejné úrovni, jako když jedná sbor biskupů celé církve . Tuto pravomoc uspokojovat pastorační potřeby Božího lidu na svém státním či regionálním území má plenární sněm. Především potřeba zákonodárnosti v jednom regionu je proto nutně spjata se svoláním plenárního sněmu. Aby mohlo dojít ze strany biskupů k tomuto pravomocnému sborovému jednání, přísluší biskupské konferenci (kán.441 CIC) svolat plenární sněm. Takový sněm pak má řídící moc především zákonodárnou a tak může stanovit v rámci obecného práva to, co je vhodné pro vzrůst víry, jednotné řízení pastorace, usměrnění mravů a disciplíny (kán. 445 CIC).
|
