§ 14
a) Církev je společenství svolané Božím Slovem. Je společenstvím těch, kteří na něj dávají odpověď osobním následováním Krista. Tak se stávají společenstvím, jež patří Pánu.
b) Církev by sama o sobě neměla krásu ani světlo, protože „Kristus je světlo národů.“ Až dodnes s ní mluví jako se snoubenkou. I dnešní lidi oslovuje jako své přátele, stýká se s nimi a přijímá je do svého společenství. Kristovo světlo může zářit na tváři církve jen tehdy, pokud ona sama neupře svůj zrak na sebe, nýbrž na Kristovu tvář zjevenou v Písmu a přítomnou ve svátostech. Jen tak může na tváři všech zazářit Kristova sláva a církev může svou činností vydávat svědectví o Bohu lidem a světu a může svět, často podrobený hříchu, milovat tak, jako ho miluje Otec.
c) Církev je založena na apoštolech a jejich nástupcích biskupech. Oni v každé době a na každém místě zprostředkovávají setkání s živým Božím slovem v učení a s živým zmrtvýchvstalým Kristem ve svátostech. Věřící tak mohou být spojeni s Kristem a On je stále posílá, kamkoli chce, podobně jako povolal, aby byli s ním, a poté posílal první apoštoly. Univerzální církev se uskutečňuje v jednotlivých partikulárních církvích, jejímiž představiteli jsou diecézní biskupové. Partikulární církev je determinována tajemstvím víry, existuje vždy v určitém čase a prostoru a je shromážděním lidí s různými druhy zájmů. Takto má partikulární církev svou vlastní teologickou tradici na základě místa a času, v nichž vzniká a uskutečňuje se.
d) Církev dále předává vše, co sama je a čemu věří; u věřících všech stavů tak vzrůstá chápání předaného, a především samotného Slova Božího – Krista. On, přítomný v jejím středu, svou snoubenku nepřestává uvádět do stále hlubšího chápání pravdy a učí ji lásce a svému smýšlení. Hlubší chápání pravdy je podmíněno dějinami národa. Církev se totiž vždy uskutečňuje v konkrétních lidských dějinách a v konkrétních místech. Místní církev vzniká tam, kde se partikulární církev spojuje s místní kulturou a dějinami, a na jejich základě hlouběji a vlastním způsobem vnímá Boží slovo a začíná dále tuto kulturu proměňovat. Takto je místní církev jakýmsi důsledkem růstu vtělení Božího Slova, je podmíněna kulturou, geopoliticky a jazykově.
e) Zvláštnost místní církve tkví v tom, že lidé určité kultury přispívají na základě své dějinné podmíněnosti pod vedením Ducha Svatého vlastním a nenahraditelným způsobem k hlubšímu pochopení Božích pravd a tajemství Krista a církve a týmž způsobem rozvíjejí křesťanský způsob života. Takovéto hlubší chápání Božího slova se v místní církvi pro všeobecnou církev stává přínosem. Na druhé straně je jejich kultura a dějinná podmíněnost tímto Božím slovem postupně proměňována a dále rozvíjena, protože Kristus, skrze nějž Otec vše stvořil a pro nějž vše předurčil, aby tak vše nalezlo svou dokonalost v lásce, se stal jednou provždy „dědicem všeho“ (Žid 1,2).
f) Církev u nás na základě svých středoevropských dějin a kultury osobitým způsobem vrůstá pod vedením Ducha Svatého do plnějšího chápání zjevení a je volána k tomu, aby si toto chápání uvědomovala jako své vlastní charisma, jímž může buď přispět do celku, nebo ho zcela ztratit. Je nutné pokračovat ve světle evangelia v posouzení období komunismu i desetiletí demokracie a uchovávat v paměti vyznání toho, co dobrého jsme od Pána dostali, i své nevěry a zrady; jen tak se můžeme vydat dál na cestu za Kristem, přítomným v našem středu.
§ 15
a) Církev u nás prožila ve svých nedávných dějinách, během pronásledování, období, ve kterém byla rovněž uváděna do hlubšího vnímání tajemství Božího zjevení a křesťanského života. Dalším generacím zůstává ještě úkol toto období správně teologicky zhodnotit.
b) Církev u nás je volána k tomu, aby se nebála dotýkat bolavých míst na svém těle, které je tělem Kristovým, jak k tomu vybízel sám zmrtvýchvstalý Kristus – učedníkům ukázal ruce a bok a vyzval Tomáše, aby se dotkl jeho otevřených ran.
§ 16
To, co církev v naší vlasti prožila, přivádí k naléhavé potřebě pravdivého pohledu na vlastní minulost i přítomnou situaci pod zorným úhlem Božího slova. Církev především vlastní pravdivostí a ochotou sloužit Kristu obohacuje politicko-kulturní situaci země. Tak pomáhá rozvíjet vše, co je v naší kultuře dobré, krásné a pravdivé.
§ 17
Sněm si je vědom toho, že ne vždy církev u nás v plnosti následovala Krista, svého Pána a Snoubence, ale byla a je mu často nevěrná a usiluje nikoli o slávu Jeho, nýbrž o svou vlastní. Vyznáváme své nevěrnosti v následování Krista, aniž bychom obhajovali jen sami sebe. Činíme pokání za to, že se církev začala příliš přizpůsobovat světskému smýšlení, že se zaměřuje na sebe samu a ne na Krista, že nevytváří prostor důvěry, v němž by každý mohl nalézt spočinutí.
|
